Abychom se mohli nadechnout, musíme zjistit, že se dusíme

[trigger warning – následující článek se zabývá tematikou sebevražd a pokusů o sebevraždu, sebevražd dospělých, dětí a dospívajících, LGBTQ+ osob, seniorů a seniorek]

Trocha čísel, aneb jde o vážnou věc

Statistiky ukazují, že sebevražedné jednání několikanásobně předčí úmrtí způsobené dopravními nehodami. Do nedávné doby bylo přitom toto téma na okraji řešení i z pohledu státu. Změna nastala v roce 2020, kdy byl Radou vlády přijat Národní akční plán prevence sebevražd na období 2020–2030. Mohli bychom si říci, že jde o další dokument, kterému není třeba věnovat pozornost nebo si klást otázku, proč tomuto tématu vytvářet vlastní strategii. 

Sebevražda je nejčastěji vyústěním dlouhodobého duševního stavu, kdy jedinec nevidí jinou možnost, jak svoji situaci řešit. Je to konečné řešení, u kterého není návratu zpět. Pokud se stát rozhodl věnovat tomuto tématu pozornost, rozhodl se, že bude aktivně přispívat k tomu, aby se o něm veřejně hovořilo a lidé získávali informace o tom, kde najít pomoc. Zpráva je jednoduchá – každý z nás se může v životě setkat se situací, která ho položí na záda a nebude vědět, jak se zvednout. V takovém případě musí existovat dostatek odborníků a institucí, kteří mohou pomoci.

Viděno genderovou optikou - život dobrovolně ukončují častěji muži, kdy v roce 2020 tvořily sebevraždy mužů 82 % z celkového počtu. Z hlediska věku jde přitom nejčastěji o tzv. Husákovy děti, tedy osoby ve věku 40–44letých, následovaných věkovou kategorií 55–59letých. Nejčastějším způsobem pro sebevraždu je u mužů zastřelení nebo oběšení, u žen otrava léky a skok z výšky. Na první pohled je tak vidět, že muži volí častěji způsoby agresivnější.  

Skupinou, kterou nemůžeme opominout, zabýváme-li se tématem sebevražd z  genderové perspektivy, je sebevražednost LGBT+ osob. Až v posledních letech toto téma vyplouvá na povrch a ve společnosti se o něm hovoří více. Queergeography, které tomuto tématu věnovalo rozsáhlou studii, přineslo alarmující zjištění, která potvrdila vliv strachu ze společenského odsouzení nebo nepřijetí vlastní sexuality okolím na sebevražedné chování. Jak výzkumy ukázaly, až 28 % ne-heterosexuálních mladistvých někdy přemýšlelo v souvislosti se svou sexualitou o sebevraždě. Obecně lze tvrdit, že riziko sebevraždy je u LGBT+ osob dokonce dvakrát vyšší než u heterosexuální populace. Právě mladí lidé přitom riziku depresivních stavů a sebevražedných myšlenek čelí nejvíce. Ještě vyššímu riziku pak čelí osoby, které se identifikují jako bisexuální nebo transgender lidé, jelikož obava z nepřijetí a nepochopení je ještě daleko vyšší.

Podobně alarmující čísla poskytují i statistiky sebevražedného chování dětí a dospívajících, které i v poslední době můžeme zaznamenat z médií. Stále rozšířeným mýtem přitom je, že děti sebevraždy nepáchají. U dětí a dospívajících vnímáme i díky pandemii COVID a nucené izolaci výrazný nárůst úzkostí a depresí, se kterými si děti neumí poradit. Na tento nárůst a problematiku sebevražd u dětí upozorňuje mnoho organizací, které se věnují práci s ohroženými dětmi. Jedna z nich, Locika, prezentovala závěry, ze kterých vyplývá, že ročně spáchá v České republice sebevraždu 60 dětí a dospívajících. Odhad počtů pokusů o ukončení života je však padesátkrát až stonásobně vyšší. I u dětí a dospívajících sebevraždu častěji páchají chlapci, na jednu dívku dokonce připadají až čtyři sebevraždy chlapců. Dívky však v tomto směru, podobně jako dospělé ženy, častěji sahají k sebevražedným pokusům, které mají nezřídka takzvaný demonstrativní charakter (cílem není vzít si život, ale snaha o to, aby si mě někdo všimnul a mohl mi pomoci). I tyto demonstrativní pokusy jsou však velice nebezpečné a mohou skončit tragicky. U dívek proto pozorujeme častěji sebepoškozování jako způsob vyrovnávání se s trápením nebo smutkem/úzkostí.

Kategorií, o které se ve společnosti nemluví, nebo ji dokonce můžeme vnímat jako opomíjenou, je sebevražednost v seniorské populaci. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky si během roku 2017 vzalo život 719 seniorů a seniorek. Ačkoliv zatím můžeme data za minulý rok jen odhadovat, jelikož nejsou doposud zveřejněna, podobně jako u dětí a dospívajících se odborné ambulance a linky důvěry setkávají u seniorské populace s výrazným nárůstem sebevražedných myšlenek způsobeným ztrátou kontaktu se sociálním prostředím a pocity izolace. Senioři a seniorky jsou přitom ohroženější skupinou, jelikož jejich pocity jsou okolím často podceňovány a vnímány jako něco přirozeného vzhledem k jejich věku. Mnoho seniorů a seniorek nemá dostatek lidí ve svém okolí, na které by se mohlo obrátit a velice snadno propadnou temným myšlenkám, že již mají aktivní život za sebou a nemají co nabídnout. Za všechny věta jedné klientky – alespoň bych nebyla přítěží dětem a vnoučatům, stejně mají svůj vlastní život a nemají na mě čas. 

Ukazuje se, že seniorská populace a děti a dospívající jsou daleko více ohrožené izolací a samotou. Zatímco u dětí je tato izolace nahrazována únikem do virtuálního prostředí, u seniorů a seniorek se v praxi setkáváme s nárůstem závislostí, které jsou obecně nyní na vzestupu. 

I když statisticky vévodí dokonaným sebevraždám muži, jsou ženy skupinou ohroženou v jiném ohledu. Podobně jako je tomu u dospívajících, se u nich projevuje vyšší procento pokusů o sebevraždu nebo myšlenek na to život ukončit, které musíme vnímat jako stejně rizikové. 

Tabu a mýtus 

Téma sebevražedného chování je ve společnosti často tabuizované – lidé se ho děsí a mají strach o něm mluvit. Pokud někdo ve svém okolí sebevraždu zažil, neví, jak o tom mluvit, stejně jako jeho okolí. Všichni se bojí, aby neublížili a neptali se na něco nevhodného. Jednodušší je takové téma přeskočit a udělat z něj trochu nevědomě tajemství, které známe, ale nemluvíme o něm.  

Ve společnosti je rozšířeno navíc mnoho mýtů a nepravd, které nás chlácholí, že se nic nemůže stát. Ten, kdo mluví o sebevraždě, na sebe chce jen upozornit. Pokud se někdo rozhodne pro sebevraždu, nic ho nezastaví. Kdo se usmívá, nemůže myslet na skoncování se životem. Pravda je však zcela odlišná. Ten, kdo mluví o sebevraždě, je často plný zoufalství a pocitu, že neví kudy kam. Může to být poslední volání o pomoc, které může rozhodnout o životě a smrti. Pokud se někdo pro sebevraždu rozhodne, cítí se v pasti, v tunelu bez světla. Zkušenosti nám díkybohu ukazují, že pokud je závažnost situace včas rozpoznána a poskytnuta profesionální podpora, je možné toto světlo najít. Psychologové a psycholožky používají v některých případech pojem usmívající se deprese. Jde o případy, kdy se jedinec navenek usmívá, ale uvnitř cítí prázdnotu. Jde o výborné herecké představení s falešnou maskou pro okolí. 

Stres jako pomocník i nepřítel 

Každý z nás denně zažívá stres. Může nám pomoci vše stihnout, být produktivní a ve střehu. Co když se stres stane nepřítelem? Žijeme v době společenského tlaku, který může být pro některé lidi kamenem, který je táhne ke dnu. Jako nejohroženější skupinu v tomto směru vnímáme LGBT+ osoby. Závěry výzkumů, odpovídající odborné zkušenosti, které se zaměřily na porovnání duševní pohody mezi heterosexuálními a ne-heterosexuálními osobami, ukázaly, že LGBT+ komunita zažívá emoce spojené se stigmatizací, diskriminací nebo společenskou pozicí. Nehovoříme přitom o tom, že by snad každý LGBT+ člověk zažil přímou diskriminaci nebo stigmatizaci. Postačí stres a obava z takového nepřijetí ze strany okolí, která je zrnkem, které může vyrůst v myšlenku, že to na světě nemá smysl. Jde o stres, který je dalším patrem k tomu běžnému, který zažívá každý člověk bez rozdílu věku, pohlaví nebo sexuality – odborně ho nazýváme menšinový stres (tedy stres, který je takzvaně navíc). Může jít přitom o vnější vlivy, které tento stres vyvolávají (šikana, odmítnutí) nebo vlivy vnitřní (vyrovnání se s vlastní sexualitou, strach z odmítnutí). Každý jednotlivý vliv je specifickým pro skupiny společností nedostatečně respektované.

Nezdravý stres, který nedokážeme zvládat nám známými, účinnými způsoby, je jednou z obecných příčin počátku těžké situace, která nás povede do slepé uličky. Díky životním zkušenostem a vývoji má každý z nás vytvořené postupy, pomáhající se z životními překážkami vyrovnat. Každý*á z nás má však vlastní individuální hladinu stresu, kterou dokáže snést. Pro někoho bude sport a kamarádská podpora  dostatečná, pro ostatní to bude uzavření v začarovaném kruhu, ze kterého nebudou umět vystoupit. V době současné pandemie jsme si všichni tento stres, který neumíme dobře ovlivnit, prožili. Pro někoho to byla možnost seberealizace, pro někoho pak období ztráty sociálních kontaktů a uzavření se do izolace, ze které nebylo úniku. 

Mimo stresu je třeba zmínit i násilí jako jednu z forem, která znamená citlivý zásah do našeho vnitřního světa. U žen, seniorů*ek, stejně jako u LGBT+ osob se jedná specificky o násilí v podobě násilí rodičů vůči dětem (týrání), domácího násilí nebo násilí z nenávisti kvůli sexuální orientaci. Právě ženy a LGBT+ osoby, specifičtěji pak transgender osoby, jsou nepřiměřeným násilím nejvíce ohroženy a zažívají kvůli takové situaci pocit, že není úniku. 

Příčin sebevražedného chování můžeme u všech skupin najít samozřejmě daleko více, ale spojuje je jediné – jde o situace, kterých si často okolí nevšímá nebo jim nevěnuje pozornost (vnímá je jako normální).

První pomoc není tak těžká, jak se zdá 

Možnost svěřit se bez obav s nelehkým tématem, které nás pálí, tíží nebo svírá, je naším cílem. Snažíme se vzbudit důvěru, že se dá o každém těžkém tématu mluvit. Nikdo nemá metr na to, co je to těžké zrovna pro nás. Jestliže v našem okolí není nikdo, kdo by nám mohl být oporou, jsou to odborníci a profesionálky, kteří mohou nabídnout pomocnou ruku. Souhlasíte, že nejsilnějším je ten, co si umí říct o podporu a pomoc? Nikdo nemá být na těžké věci sám*a. 

Abychom se mohli nadechnout, musíme my nebo okolí zjistit, že se dusíme. Právě proto o tématu sebevražd mluvíme otevřeně a snažíme se tím povzbudit všechny, aby si více všímali svého okolí a v případě potřeby mohli nabídnout pomocnou ruku, nezlehčovali pocity druhých a případně nasměrovali na odbornou pomoc. V těžkých situacích máme tendenci chlácholit a uklidňovat, protože nevíme, jak se chovat nebo co říct – to bude dobré, on to čas vyléčí. Mysleme na to, že naše zkušenost patří nám a neznamená, že stejně pomůže té nebo tomu, kdo sedí vedle nás. 

Existuje profesionální pomoc. Linky důvěry, které jsou anonymní, a odborníci*e, kteří na nich pracují, mohou vyslechnout a podpořit v dalších krocích. Krizová centra, která fungují často jako forma první pomoci, pokud se člověk cítí na dně. Kromě těchto možností akutní pomoci jsou tu pak další odborníci*e, kteří dokážou profesionálně podpořit a hledat způsoby řešení. 

Máte snad někoho ve svém okolí, kdo žije v tichu a samotě už moc dlouho, někoho, kdo si prochází něčím těžkým? Ptejte se, jak se má, jestli nepotřebuje pomoc a dejte vědět, že tu jste.

https://www.czso.cz/csu/czso/sebevrazednost-v-cesku-setrvale-klesa

https://www.nudz.cz/files/pdf/tz-sebevrazednost-v-cr-stagnuje.pdf

https://www.queergeography.cz/lgbtq-psychologie/dusevni-zdravi-ne-heterosexualnich-lidi/

https://www.centrumlocika.cz/novinky/sebevrazdy-deti-a-dospivajicich