Anketa: Jak můžeme vytvářet feministické město?

Město z pohledu queer lidí

Michal Pitoňák (on/jeho), výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví a předseda Queer Geography

Když jsme ve veřejné dopravě a potkáme někoho, jehož*jejíž vkus a vizuál se nám nelíbí, například proto, že je moc barevný nebo jinak nekonformní s tím, na co jsme sami zvyklí, jak typicky reagujeme? Když se zamyslíme nad osobou, která se ve veřejném prostoru projevuje otevřeněji například v ohledu jeho*její genderové identity nebo sexuální orientace, přemýšlíme nad tím, jak se taková osoba v různých místech cítí? Když se na takovou osobu, byť jen podíváme, máme pocit, že v případě že tak činíme „neutrálně“, i ona chápe tuto „neutralitu“. Jak poznat rozdíl když někdo civí zájmem, podporou či odsouzením? Když ve veřejném prostoru potkáme dva muže, kteří si vzájemně vymění polibek, jak na ně ostatní reagují? Záleží na tom, kde nebo kdy tak činí? Reagují na ně ostatní podobně, jako když se líbají muž se ženou? Nebo si toho ve druhém případě často vůbec nevšimnou, nebo se záměrně otočí, aby je nechali být? Přemýšlíte někdy nad tím, ve kterých veřejných prostorách se queer páry třeba ani nechytnou za ruce, natožpak aby si dali polibek? Nejen ze strachu, ale protože je pro ně jednodušší to nedělat? Nebo nad tím, jak daleko mají mít od sebe muži kolena, pokud vedle sebe sedí třeba v metru a sami vyhodnotí, že je pro ně v tu chvíli vhodnější se skrývat, třeba proto, že naproti nim pořvávají opilí xenofobové? Stačí přemýšlet nad tím, jak intenzivní má být osvětlení, aby se večer ženy nebály projít parkem? Co má nebinární osoba udělat, abychom ji respektovali a bavili jsme se s ní v rodě, který preferuje? Jak moc únavné je pořád dokola druhým svou identitu vysvětlovat? Kolikrát to udělají, než rezignují a omezí svou otevřenost jen na skupinu, která je akceptuje? Která kritéria „musí“ (?) trans lidé splnit, aby je ostatní nezpochybňovali? Jsou vůbec potřeba? Proč mnohým privilegovaným skupinám gender tak vadí, nenutí je náhodou víc přemýšlet?  

Pomoc užívajícím návykových látek

Teodor Brzák (on/jeho), sociální pracovník a Miš Nepejchal (onx/její), sociální pracovnice

Pracujeme v kontaktním centru, tedy v nízkoprahové sociální službě pro osoby užívající návykové látky (NL). Dnes a denně se setkáváme s dopady, které má utváření veřejných prostor tak, že vytlačují osoby bez stálého bydlení na okraj společnosti a vytváří další bariéry na jejich už tak komplikované životní cestě. 

Od samotného nedostatku dostupného bydlení, přes lavičky a obrubníky, na kterých se nedá ležet a někdy ani sedět, nedostatek pítek nebo klidnějších míst, kde si člověk může odpočinout, až po chybějící možnost obstarat si základní hygienické potřeby. Drtivá většina veřejně přístupných toalet a sprch je zpoplatněná a asi si všxchnx dokážeme představit, jak nekomfortní a ponižující dokáže být, když si například opravdu nutně potřebujeme vyměnit menstruační pomůcky a 20 Kč volných prostě nemáme. A pokud se osoba rozhodne vykonat potřebu na veřejnosti, čeká ji mnohdy další z řady zbytečných pokut.

Pro naši klientelu je pak navíc specifická potřeba místa k bezpečné aplikaci – ideálně přímo k tomu určená aplikační místnost vybavená kontejnerem na nebezpečný odpad. Injekce ve spěchu na frekventovaných místech a veřejnosti na očích zvyšuje riziko jak pro samotné aplikující, tak i jejich okolí. Nádob na bezpečnou likvidaci jehel je ve městě pomálu a pokud navíc hrozí kontakt s policií, přistupují některé osoby i k odhození použitého materiálu na zem. Aplikační místnosti u nás oficiálně neexistují a tak často osoby užívající NL bez vlastního zázemí nemají jinou možnost, než využít veřejné prostranství.

Feministické město bez zdí segregace

Martin Tománek za kolektiv SdruŽeny (on/jeho), sociální pracovník a pedagog

Pokud uvažujeme v brněnském kontextu o genderově inkluzivním městě, nelze se neodrazit od zkušenosti SdruŽen s pořádáním feministické konference v tzv. „vyloučené lokalitě“ v objektu Káznice. Coby sociální pracovník mám štěstí, že jsem v týmu, ve kterém je polovina lidí z romské komunity. Dostává se mi tak často zpětné vazby na mou privilegovanost: „No byli tam včera divní lidi,“ komentovala dění moje kolegyně, která bydlí naproti Káznice. „No, to byla feministická konference.“ „Takže pro gadže.“ 

Život kolem ulic jako je Bratislavská a Vranovská je pro bílého člověka z majority těžce uchopitelný. Absentuje tady demokracie a péče o veřejný pořádek, je tu nijak neskrývaný rasový útlak ze strany úřadů a policie, vzdělání je těžce segregované a není kvalitní, varny drog jsou zde desítky let na stejném místě a krize bydlení je zde nejvíce bolavá. A samozřejmě je tu ta nejhorší chudoba, generační. V tomto místě, které požírá lidi a těžko se z něj dostává ven, je heteronormativní patriarchální rodina jedna z mála institucí, která funguje a vytváří podpůrné sítě pro celé rodiny. 

Když vás zatkne a zbije policie, což je pravděpodobné, bude to máma, kdo vás bude tahat z vězení a bude to vaše teta, kdo bude shánět právníka. Symbolické nebo i faktické zrušení těchto struktur by řadu lidí ohrožovalo, jak na životě, tak na bezpečí. Není to dobrá zpráva pro intersekcionální feminismus bílých lidí ze střední třídy, ale situace není neřešitelná. 

Potřebujeme okamžitě ukončit mezigenerační chudobu, kterou často generuje město samo přes svůj dopravní podnik, platby za popelnice a exekutory. Je potřeba desegregovat vzdělávání pro 1000 romských dětí, ostatně už 20 let to po ČR chce EU a vypadá to na další žalobu. Je nutné zajistit důstojné a kvalitní bydlení pro všechny bez rozdílu etnicity a původu. Je nutné začít vyžadovat rovný přístup na trhu práce a chránit práva zaměstnanců. Je nutné zajistit bezpečí v komunitě, kde je nyní míra násilí v přímém vztahu s epidemií alkoholismu a užívání drog. 

Je nesmírně důležité věnovat prostředky na sociální pomoc pro ty nejzranitelnější – matky samoživitelky a děti. Ale hlavně je nutné vrátit Romům, Romkám jejich lidskou důstojnost. Toto všechno absentuje a tak jsme si přes léto zažili horké chvíle pouličního násilí a etnického napětí mezi Romy a další skupinou, jejíž integrace podobně selhává – Ukrajinci a Ukrajinkami. Magistrát města Brna se v té době zaměřoval na opileckou rvačku mezi zastupiteli, čáru koksu paní Vaňkové a druhou hokejovou halu za 7 miliard. Jejich pojetí města je polofeudální klientelistická síť. 

Gender, klima, město

Ananké Nebeská (ona/její), socioložka, NKC - gender a věda, Sociologický ústav AV ČR

Vzhledem k tomu, že krize prohlubují stávající nerovnosti, je nutné řešit klimatickou krizi nejen v souvislosti s genderem, ale také s intersekcionalitou, tedy vlivem genderu a dalších faktorů jako je věk, socioekonomický status nebo zdravotní stav a s jejich vzájemnými průniky. 

Jedním z projevů klimatické krize jsou extrémní meteorologické jevy – ať už se jedná o extrémní sucha, vlny veder, nebo povodně. Žádný z těchto jevů nedopadá na celou společnost rovnoměrně. Například vlny veder mohou mít fatální dopady na lidi bez domova či seniorky a seniory, ale negativně ovlivňují také životy těch, kteří nemají možnost se před nimi schovat. Zásadně tak mohou ovlivnit osoby, které pracují na slunci nebo v nevětraných halách, obzvlášť pokud se jedná o směnný provoz s minimální možností přestávek. Podobně je tomu i v případě pečujících osob, které používají jako primární formu dopravy MHD. V ČR ze 75 % pečují výhradně ženy a jsou to také ony, kdo MHD používá ve větší míře než muži. Kromě toho mají také komplikovanější vzorce mobility. 

V městském plánování se odráží sociální systém – veřejné prostory ukazují, čemu chceme zamezit, a co naopak podporujeme. Historicky byla města plánována privilegovanými muži, proto odráží převážně jejich potřeby. I města však podléhají změnám, a když je budeme plánovat inkluzivně, mohou být nejen přívětivější a bezpečnější, ale také nám mohou pomoci zmírnit dopady klimatické krize nebo je alespoň rovnoměrněji rozdistribuovat v rámci společnosti.