Anorexie podle Ady

Anorexie se zpočátku maskuje příznaky, které i blízké okolí považuje za kladné a pozitivní. Jedním z nich je velký zájem o přípravu jídla, vaření, zdravou výživu, různé moderní výživové směry, gurmánství. Do té doby, než zjistíte, že jedí všichni ostatní, jen postižené dítě hladoví a „živí“ se pohledy na fotografie z Apetitu či nekonečným bloumáním v regálech supermarketů. Když rodina zjistí, že je něco v nepořádku, nemá dlouho potřebnou pomoc a podporu. Ono se totiž nic moc neděje, dítě na prahu dospívání chce být štíhlé, koneckonců jen štíhlí mají v dnešním mediálním světě právo na štěstí a úspěch. Psychologové zaznamenávají v posledním desetiletí prudký nárůst anorexie u dívek i chlapců mezi 10. – 12. rokem, přesto chybí dostatek specializovaných odborníků, psychologická péče není hrazená pojišťovnami. Dobrých dětských psychologů je mnoho, ale těch, kteří jsou ochotni si vzít do péče dítě s poruchou příjmu potravy je jen zlomek, většina z nich v Praze a v Brně. Na hospitalizaci na dětské psychiatrii se čeká i měsíce. Jiné zařízení pro léčbu anorexie dětí pod 15 let totiž neexistuje.  

Se zkušenostmi, které mám teď, bych nečekala skoro dva roky, než se tělo dcery dostane pod hranici podváhy a mozek se anorexii zcela podřídí, což je ten moment, kdy se vás lékaři opravdu ujmou, a máte nárok na odbornou nemocniční péči. Daleko razantněji bych se dožadovala pomoci o mnoho dříve. Možná by totiž do té nemocnice Ada nakonec nemusela…. Ale to vím až dnes. Rozhovor, který jsem společně s ní vedla s Markétou Štěpánovou z Gender Studies, vám snad trochu přiblíží, jaké to je, když se anorexie najednou objeví.

Ado, co si myslíš, kde to vlastně začalo? Vidíš to s odstupem jinak? Co byl podle tebe tenkrát ten impuls přestat jíst?

Ada (A): Na tohle se ptá úplně každý. Každý psycholog se ptá proč, co se stalo? Prošla jsem spoustou takových vyšetření. Já vlastně nevím. Chodila jsem do páté třídy. Fakt nevím, co se mi tenkrát honilo v hlavě. Bylo to divný. Asi tomu i přispěly tréninky na trampolínách. Tlak ze strany trenérky na výkony mi nedělal dobře. Ale chtěla jsem tam chodit. Měla jsem to s jídlem hrozně pomotaný. Zpětně si vzpomínám, že jsem vlastně dělala všechno, co nebylo nijak zdravé, různé restrikce, které si teď neumím vysvětlit. Mám pocit, jako kdyby tohle období bylo za nějakým sklem, nevidím všechny detaily, a tak si možná trochu vymýšlím. Po pobytu v nemocnici jako bych začala znovu, jako by mě vygumovali. Vzpomenout si na to je hrozně těžký.

Anorexie ti vymyje mozek. Myslíš pořád na jídlo. Žiješ v paranoii, že se na tebe lidi koukají, kamkoliv přijdeš, že všichni vidí jen, jak jsi tlustá. Nikam nemůžeš jít, protože se cítíš tlustá.

Marie, máma Ady (M): Nepřišli jsme na nějaký konkrétní důvod. Spíš na celou řadu důvodů. Který z nich mohl být ten tzv. spouštěč, to nevíme my, ani ona. Ada v té době hodně vyrostla a tím viditelně zhubla. Všichni ji za to začali chválit. Dřív se o svůj zevnějšek tolik nezajímala. Je příliš sebekritická, má na sebe moc velké nároky, neumí se pochválit. Podle novějších výzkumů anorexie může i nemusí odrážet vztahy v celé rodině  – u nás mi spíš připadá, že dcera potřebovala přitáhnout pozornost otce – podvědomě. Nechtěla dospět, mít „dospělé“ starosti. Také nechtěla, aby se její dětské tělo proměnilo v ženské se vším, co k tomu patří.

Vnímáš něco z období anorexie pozitivně, byl to zážitek, který pro tebe má nebo bude mít i nějaký přínos?

A: Samozřejmě to člověka změní. Zkušenosti z nemocnice, uvědomění si jak je lidská mysl složitá. Když se nějaké kolečko porouchá…

Vadilo ti strávit tolik měsíců v nemocnici?

A: Já si myslím, že mi to tam docela vyhovovalo. Být schovaná před lidmi. Byla jsem v bublině, nemusela jsem chodit do školy, mezi ostatní spolužáky. Ono to se mnou bylo takové divné. Byla jsem hodně malá, bylo mi 12, když jsem přišla do nemocnice. Všichni koukali, co je to za malou holku, co si vymýšlí. Teď zpětně mi to vadí, vadí mi na to myslet, protože jsem se chovala hloupě. Na druhou stranu jsem tam potkala i lidi, se kterými mi bylo dobře, ale už se s nimi nevídám. Slibovali jsme si to, ale když vyjdeš z nemocnice, najednou to nejde.

Během anorexie – změnily se vztahy v rodině?

M: Jako máma jsem se soustředila na Adu. Sháněla jsem pomoc, kde se dalo, i když víc než rok jsme si nepřipustili, že to anorexie je. Jen jsem viděla, že mi dítě hubne před očima a neumím to zastavit, ovládnout. Mladší dceru jsem tolik nesledovala. Muž byl hodně zaměstnaný, snažila jsem ho do toho moc netahat, tím myslím zatěžovat ho návštěvami u specialistů, u doktorů. Samozřejmě jsme to pořád probírali. Hledala jsem chybu u sebe, nebo kde jsem ji udělala, co dělám špatně. Když Ada musela do nemocnice, bylo to strašné, ale ulevilo se mi. Ty týdny před hospitalizací už byly zoufalé – snažila jsem se dosáhnout toho, aby Ada pochopila nebezpečí nemoci, přestala odmítat jídlo, aby zastavila úbytek váhy. Když jsem zjistila, že už nevypije najednou ani půl sklenky vody, vzdala jsem to. Doma už to nešlo. Byla jsem ve stresu při nákupu, pak vaření, servírování jídla. Společné jídlo končilo většinou přemlouváním, křikem, pláčem, zoufalstvím. O víkendech pětkrát denně. V hlavě už jsem také měla jen to, co jí dám k snídani, svačině, obědu, svačině a k večeři. Aby se jí to líbilo, aby to snědla.

Anorexie ovlivnila nás všechny, byla pořád s námi, nedalo se tomu uniknout. Přišly i partnerské problémy, přestože si nemyslím, že by pramenily jen z toho, že dcera byla nemocná. S mužem jsme se načas rozešli. Pozitivní bylo, že se si s oběma holkami musel vybudovat užší vztah, když trávili víc času jen spolu beze mne. Dnes už jsme zase všichni spolu.

Jaká byla bezprostřední reakce širšího okolí?

M: Anorexie je nemoc, kterou okolí moc nechápe. Zvlášť u dětí. Málokdo si představí, že se dítě nenají, když dostane hlad. Že nechce ani sladkosti, zmrzlinu, čokoládu. Někdo to považuje za vzdor, který se musí zlomit přísnější výchovou. Jiný naopak radí si toho nevšímat, dokud to dítě nepřestane bavit. Ale s vysloveně negativní reakcí jsem se nesetkala. Spíš s předsudky a nepochopením, že je to opravdu nemoc, kterou nelze zlomit výpraskem, příkazem nebo domlouváním.

Co se ti honilo hlavou, když to kolem tebe všichni řešili? Měla jsi sama pocit, že je to problém?

A: Když jsi v tom, tak to není pro tebe problém. Akorát všichni ostatní ti to vnucují, pořád opakují.

Napadlo tě někdy, že můžeš umřít?

A: Samozřejmě, že jsem věděla, že jsou holky, které umřely, ale to nebyl můj případ. Bylo jasné, že to rodiče nenechají tak daleko dojít. Máma by to nedovolila. Navíc jsem na tom nebyla tak špatně, ani když jsem musela do nemocnice.

Co ti pomohlo?

A: Vlastně nevím. Nevybavuji si to. Asi to mám někde zablokovaný, nechce se mi o tom přemýšlet.  

M: Ani my nevíme, co z té řady terapií, setkání nebo léčby pomohlo. Z mého pohledu došlo ke změně v jednom okamžiku. Jako by si Ada řekla, že už s tím chce skončit. Cesta k vyléčení ale byla ještě dlouhá, trvalo to několik měsíců. Porazit anorexii je namáhavé. Ale musí chtít hlavně ten nemocný. Rodina, lékaři, kamarádi  – ti ho mohou všemožně podporovat, ale nejvíc práce musí udělat on sám.

Máš pocit, že jsi vyléčená?

A: Pořád myšlenky z anorexie někde v hlavě jsou, jídlo řešíš někdy míň, někdy víc. Záleží i na náladě, jestli jsi v pohodě, nebo ne.

M: Jestli je dcera vyléčená, si netroufám tvrdit. Jsou dny, kdy mám obavy, že se nemoc může vrátit. Zdá se mi, že dospívání je pro tuhle generaci složitější než pro nás. Musí obstát ve společnosti, která vytváří ikony dokonalosti, jen krásní, štíhlí a bezchybní jsou úspěšní a šťastní. Věřím ale, že Ada je v současné době dost silná, aby zvládala běžný život i se všemi problémy a nestáhlo ji to zpět.