Apely k dialogu a míru jsou nyní pro Ukrajinu život ohrožující

Mílo, zdůrazňujete, že ukrajinské ženy nejsou pouze pasivními oběťmi, ale plnohodnotnými aktérkami, které se aktivně podílí na změně současné situace na Ukrajině. Ostatně agency [aktérství, ne/pasivita – pozn. redakce] a ne/viditelnost žen v historii je výsostně feministické téma. Dostává se genderový rozměr válečného konfliktu na Ukrajině již více do zorného pole (bez stereotypního reduktivního zobrazovaní žen jen jako uprchlic a pečujících a mužů bojovníků)? Pokud ano, co si myslíte, že tomu pomohlo? A co by podle Vás mělo být více tematizované?

Genderový rozměr ruské invaze na Ukrajinu se začíná více řešit na různých úrovních, a to zejména od odhalení genocidního násilí spáchaného ruskými jednotkami v Buči, které mezinárodní společenství trochu probudilo. Ale i tak jsou ukrajinské ženy jako aktérky nedostatečně vyslyšeny, často mezinárodní odezvy jejich hlasy úplně přehlížejí.  

Z pohledu ukrajinských feministek je ale ta ohromující ‘agentnost‘ (agency) a síla žen zřetelně na Ukrajině vidět už od začátku invaze, a to včetně médií nebo vládních reakcí na invazi. Mnoho z nich vnímá jako obrovské uznání skutečnost, že prezident Zelenský pravidelně mluví o hrdinech a hrdinkách a nepoužívá generické maskulinum. K tomuto zviditelnění síly a hrdinství doma, a postupně i mezinárodně, pomáhají samy ukrajinské ženy, které informují o vývoji invaze, brání zemi, shánějí zbraně a humanitární pomoc, ať doma nebo v zahraničí. 

Všudypřítomná oslava hrdinství ukrajinských vojaček a vojáků i civilního obyvatelstva má ale i svá úskalí. Válka se tím do určité míry normalizuje a romantizuje a dochází k upozadění těch negativních jevů militarismu, které konflikt provázejí a budou mít dlouhodobý dopad na společnost. Jsou to například psychická traumata a fyzické hendikepy u veteránů a veteránek, genderově podmíněné násilí nebo i normalizace války u dětí prostřednictvím her na válku a malování válečných motivů. To ostatně vidíme i u nás. Zároveň i samo zobrazování ukrajinských hrdinů a hrdinek je silně genderované – u padlých žen je často vyzdviženo mateřství počtem dětí, zatímco u mužů nikoli.

Jakou strategii a formu rezistence volí v současném konfliktu ukrajinské feministky, co zaznívá z jejich strany? 

Jako jednu z klíčových forem rezistencí vnímám požadavky feministek na vyzbrojení a obecně podporu pro Ukrajinu ze zahraničí. Jsou v tomto velmi odhodlané, ač čelí neustálému nepochopení ze strany mnoha západních feministek, které mají potřebu aplikovat svoji ‘univerzální‘ pravdu na Ukrajinu. A to přesto, že tuto část světa střední a východní Evropy doposud víceméně přehlížely jako tzv. non-region a nedisponují potřebnou lokální expertízou, jak jsme se snažily s kolegyní Kateřinou Krulišovou ukázat v nedávném výzkumu. Nyní se tato přehlížení v plné míře projevují v podobě tzv. westplainingu¹, který se feministky z Ukrajiny snaží trpělivě odrážet. Vysvětlují, cituji, že v ohrožení života pacifismus zabíjí, a ony potřebují přežít, aby mohly pokračovat ve své feministické práci. Vysvětlují dále, že invaze je motivovaná neoimperiálními cíli Ruska a nelze ji zastavit jinak než zbraněmi. Apely některých západních lídrů k dialogu a míru, aby si mohlo Rusko zachovat tvář, jsou pro ně za současné situace vlastně velmi nebezpečné.  

Jedním z posledních necitlivých příkladů jsou snahy mezinárodního feministického mírového hnutí začít dialog a proces usmiřování a hojení s ruskými feministkami, který Ukrajinky odmítly. Nejsou připravené a samy upozorňují, že podobné výzvy k dialogu mohou být uprostřed ruského genocidního násilí vnímány jako forma psychického nátlaku. 

Sexuální násilí související s válečným konfliktem je již dlouho v mezinárodním právu a podle OSN uznáno jako válečný zločin a zločin proti lidskosti. Znásilnění je ve válečných konfliktech a genocidách užíváno instrumentálně jako válečná taktika k uplatnění moci, ovládnutí (nejen) žen a ponížení dané skupiny či státu, jak o tom píše například Laura Sjoberg v knize Gendering Global Conflict. I v případě Ukrajiny se dozvídáme alarmující případy znásilnění převážně žen, ale také mužů a malých dětí. Kromě toho se objevily i první případy obchodování s lidmi za účelem nucené sexuální práce na polských a německých hranicích. Jak se dá podle Vás těmto zločinům předcházet? Jaké kroky by se měly podniknout, aby takových případů nepřibývalo?

Ukrajina je dalším příkladem toho, že globálně se těmto zločinům nedaří předcházet ani snižovat jejich výskyt, i přes množství přijatých mezinárodních nástrojů v oblasti míru a bezpečnosti a mezinárodního práva, jako jsou rezoluce Rady bezpečnosti OSN. V této fázi konfliktu jsou možnosti předcházení těmto zločinům na Ukrajině víceméně o vyzbrojení a fyzické ochraně, které se ale všude nedostává, a to i díky váhavosti některých západních zemí. Celkově lze mluvit o podcenění ze strany vlády i mezinárodního společenství, protože, vzhledem k historii tohoto násilí ze strany ruské armády včetně jeho výskytu na Ukrajině po první invazi v roce 2014, se to dalo v případě nové invaze předvídat. Ještě v lednu a únoru jsme mohli slyšet příběhy o tom, jak si mnohé ženy kupují pušky a ženské organizace identifikovaly i potenciální únikové trasy ze země, aby varovaly před obchodem s lidmi. 

Celkově je nutné ptát se, proč se to děje, a jak tato brutalita souvisí s patriarchálním nastavením ruské společnosti, která toleruje násilí. Je i potřeba koordinovaně řešit pokračování tohoto násilí na půdě EU, neboť víme, že překročením hranic do Polska přicházejí Ukrajinky o svá reprodukční práva. Musíme se také ptát, proč například Německo selhává v řešení obchodu s lidmi za účelem nucené sexuální práce, zatímco navenek se chlubí feministickou zahraniční politikou. Zároveň je klíčové odstraňovat společenské bariéry, které nyní brání poskytování efektivní podpory přeživším a potrestání pachatelů. Na Ukrajině i u nás totiž stále převažuje mnoho patriarchálních stereotypů a mýtů o znásilnění, které jsou zakořeněny v institucionálních kulturách a odrazují přeživší od nahlášení těchto zločinů. V praxi to nyní znamená, že tyto stereotypy se promítají i do vyšetřování násilí v Buči, Charkově a dalších osvobozených oblastí, nebo do přístupu k Ukrajinkám v ČR při sbírání důkazů pro tyto zločiny ze strany české policie a státního zastupitelství. Tady je nesmírně důležitá osvěta a práce občanské společnosti v tématu znásilnění, která má nyní i mezinárodní dopady.  

Zmiňujete, že je na současném konfliktu patrný Putinův antifeminismus a toxická maskulinita. Jaké to má důsledky? 

Víme, že tato invaze byla ospravedlněna zachováním tradičních hodnot ruského světa, které se dlouhodobě promítají v podobě anti-feminismu do ruské zahraniční politiky, a jak vidíme, jsou bezpečnostním rizikem celého regionu. Tento patriarchální svět, který uvnitř toleruje a produkuje násilí, se nyní promítá do brutalit vůči ukrajinskému obyvatelstvu. Má ale i dlouhodobě důsledky pro ČR. 

Víme, že z Ruska je financováno nadnárodní proti-genderové hnutí v Evropě téměř ze 30 procent, a že se toto financování za poslední desetiletí zčtyřnásobilo, jak nedávno uvedl na základě výzkumu Neil Datta z European Parliamentary Forum for Sexual and Reproductive Rights. Eva Svatoňová z Aarhus University zase ve svém výzkumu ukazuje, jak se narativ „genderové ideologie“ postupně uchytil v ČR přes Občanský institut, Alianci pro rodinu a přes lídra Hnutí pro život se propojil s ruskou propagandou a následně se přes dezinformační weby dostal postupně do českého mainstreamu a mezi politickou reprezentaci, která v důsledku neinformované debaty blokuje přijetí Istanbulské úmluvy. Lidé z těchto hnutí zastupují okrajové až extremistické názory a svým působením se skrze nadnárodní sítě snaží zvrátit mezinárodně ukotvené lidskoprávní rámce a polarizovat společnost. Zatímco pro-ruské weby, které sdílely jejich podněty byly zablokovány, tito lidé dál radí současné vládě a nezdá se, že by docházelo k prozření. 

Vláda by měla přistoupit striktně k „derusifikaci“ české lidskoprávní a rodinné politiky a vyjádřit tak příslušnost k západním hodnotám, tj. odpojení se od těchto hnutí, podobně jako když vláda a EU mluví o “derusifikaci“ energetické politiky. Ministr spravedlnosti nedávno řešil v Haagu koordinaci vyšetřování ruských válečných zločinů s evropskými státy. Nelze ale přehlížet, že nejužšímu vedení ministerstva spravedlnosti radí lidé z extremistického hnutí, které zločiny znásilňování zlehčuje a je napojeno na nadnárodní hnutí financované mimo jiné ze zdrojů z Ruska, které je za tyto zločiny zodpovědné. Když se vrátím k první otázce – co by se mělo více tematizovat, tak právě toto.  

V rozhovorech mluvíte o genderovaném tichu, kdy chybí zejména hlasy žen při vytváření mírových a bezpečnostních strategií a politik. Jakým způsobem se dá tato situace měnit, aby bylo na rozhodovacích pozicích více žen? Jak toto téma řešíte například v rámci agendy OSN Ženy, mír a bezpečnot? Jaká opatření byste navrhovala?

Agenda OSN klade důraz na účast žen na mírotvorbě (peacebuilding) a je tedy hodně o post-konfliktní obnově. Od února je agenda v kontextu války mezinárodně upozaděna, to je to genderované ticho. Například ze strany ČR zatím nevidíme téměř žádné reakce skrze tuto optiku, ale ani státy s feministickou zahraniční politikou na tom nejsou o moc lépe. Nyní se nabízí příležitost zohlednit agendu během českého předsednictví EU, kdy by se obnova měla řešit. Znamená to naslouchat a opírat se o místní analýzu včetně té z feministické občanské společnosti a zajistit účast ukrajinských žen na klíčových akcích a summitech. Zároveň vyzdvihnout témata, která Ukrajinky vnímají jako prioritu – zejména spravedlnost a podpora přeživším sexuálního násilí, reproduktivního zdraví a podpora financování ženských organizací. V souvislosti se zprávami o zapomenutých starších ženách nebo přehlížených romských komunitách bych dále chtěla zdůraznit, že je teď opravdu žádoucí, aby humanitární pomoc zohlednila potřeby různých skupin včetně těch nejzranitelnějších a byla genderově citlivá.

Obnova bude finančně náročná, pravděpodobně půjde zároveň i s obnovou armády a je důležité, aby to vše nešlo na úkor škrtů v oblasti péče, sociálních politik, školství a dalších feminizovaných oblastech, jak tomu bylo na Ukrajině doposud, což jsem se snažila ukázat v mém nedávném výzkumu. 

1) Westplaining (srovnej s mansplaining) – např. když lidé ze Západu chtějí vysvětlit situace a problémy východní Evropy způsoby, které buď ignorují hlasy lidí z východních oblastí, považují je za objekt, nikoli za subjekt historie. Uplatňují jejich (západní) perspektivy, a přitom ignorují to, co tyto země a lidé ve skutečnosti prožili (viz Urban Dictionary)