Chtěla bych vypadat jako vy!

Chtěla bych vypadat jako vy!

Darina Káňová je čtyřnásobná mistryně ČR v kulturistice. Posilování se začala věnovat až po mateřské a dodnes, ve svých 46 letech, bývá nominována na mistrovství světa. Před půl rokem si v rodném Bohumíně založila vlastní fitness centrum. O své práci, posilování a ženách v kulturistice si povídala s Jitkou Kolářovou.

Začněme tím, jak jste si to tady celé zařídila, jak jste přišla s nápadem otevřít fitness centrum.

Ono to bylo takové zvláštní. Měla jsem nadřízeného, který začal být hodně nepříjemný, čímž mě donutil přemýšlet nad tím, proč já bych pořád měla dělat pro něj, když tomu rozumím mnohem víc. Jenže jsem neměla příliš odvahu jít do toho sama, ale rodina mě přesvědčila, takže jsem to nakonec zkusila. Samozřejmě jsem neměla vůbec žádnou představu, co všechno mě čeká. Udělala jsem velkou chybu, že jsem nejdříve skončila v práci, a pak začala žádat o úvěry. Taky jsem si říkala, že bych si měla udělat nějaké školení. A na úřadě práce mi nabídli kurz - Základy podnikání. To mi opravdu hodně pomohlo, protože jsem vůbec neměla představu, co je podnikání. Pak jsem teprve začala shánět úvěry. To bylo děsné. Pár nocí jsem nespala, protože mě nenapadlo, že začínajícím podnikatelům nedávají vůbec nic. Všude visí „pomůžeme začínajícím podnikatelům“, samé reklamy, ale vůbec nikdo vám nic nedá. Každý chce daňovou evidenci, že alespoň tři měsíce pracujete. Ale z čeho? Jak mám pracovat, když potřebuji stroje, které stojí milion? Hodně jsem se zapotila, než jsem našla a vyběhala cestičky. Nakonec se to podařilo a otevřela jsem si fitcentrum.

S návštěvností jsem byla spokojena, přesto, že prázdniny jsou pro fitko „okurková sezona“ .

Myslíte, že Vám pomohlo to jméno, které máte?

Určitě pomohlo. Tady jsem celkem známá, protože kulturistiku dělám už třináct let. Ze začátku to lidé spíš odsuzovali, teď bych řekla, že se to otočilo. Začíná se jim to líbit a spousta žen tady říká, že chtějí vypadat jako já. Mají třeba 29 let a chtějí vypadat jako já v mém věku. To je úžasné, protože já jsem přece jen o hodně starší.

Na to se chci zeptat. Vy jste říkala, že to lidé odsuzovali. Kulturistika jsou svaly a síla, a víc to souvisí s tím, co přisuzujeme mužům. A už žen se čeká slabost a křehkost. Jak vy jste se s tímhle srovnávala?

V počátku těžko, trpěla tím i starší dcera, protože se jí ve škole smáli. Lidé a obzvláště děti, dokáží být velmi zlé. Na základní škole to dcera velmi těžko snášela, ale to byly ty začátky. Později začaly dcery s vděčností přijímat vše, co nám kulturistika přinášela – cestování, jinou společnost, jiné obzory a zájmy. Nejvíce odsuzují silnější lidé, ti, kteří si nevědí rady sami se sebou, se svým tělem. Stalo se mi – to jsem ještě nedělala kulturistiku, hrávala jsem jen tenis a měla jsem takové štíhlé a šlachovité tělo. Šly proti mně dvě paní a ta jedna se ohlédla a říká: chtěla bys vypadat tak jako ona? A ta druhá: Nikdy! No, a obě byly, slušně řečeno, hodně silné. Ale to je takových patnáct let. A pak se to najednou úplně otočilo, tady v Bohumíně jsem se stala Osobností roku, předvedla jsem v kině na vyhlášení sestavu a lidé viděli, že ta postava není totožná s postavou profesionální kulturistky, kterou viděli někde v časopise a najednou se na to začali dívat úplně jinak. Jedna starší paní za mnou přišla a řekla mi, že jsem jí úplně změnila názor na kulturistky, a že je to opravdu krásné. To bylo ze dne na den. Kdysi se lidé posmívali a teď za mnou začaly ženy chodit, že by chtěly vypadat jako já. A to vás doopravdy potěší. Ale než jsem překlenula to období, to bylo hodně těžké. Velmi mi pomohl manžel. Pořád říkal, jak se mu to líbí. To mi hodně zvedlo sebevědomí, pak se na to díváte úplně jinak - každý sport něco vyžaduje, jsem kulturistka, musím mít svaly, ale dělám to čistě. Nikdy jsem nevzala něco zakázaného, takže nevím, proč bych se za to měla stydět. Naopak, na svou postavu jsem velmi hrdá.

Myslíte si, že by Vás lidi brali jinak, kdyby jste nebyla jako žena kulturistka ?

Určitě ano, protože samozřejmě k mužům, jak říkáte, ty svaly patří, takže na svalnaté muže se dívají úplně jinak. Brali by to jako normální věc, ale já jsem byla výjimečná, protože k té ženě to nepatří. Muže by si možná nevšimli, jistě by ho ani nekritizovali, ale ani následně neoceňovali. Bylo by to takové průměrnější. Já jsem šla vlastně z extrému do extrému.

Jak jste se ke kulturistice vlastně dostala ?

No, jako slepý k houslím. Hrála jsem tenis a udělala jsem si masérský kurz, protože jsem byla na mateřské - já jsem člověk, který musí pořád něco dělat. Hodně jsme se naučili o anatomii, o svalech, o kostech... Když jsem pak dělala masérku na tenisových kurtech, tak tam otevřeli malou posilovničku. Ale neměl ji kdo vést, tak řekli, ty umíš něco o těch svalech, znáš anatomii, tak tam budeš lidem radit. Já nemám ráda, když dělám něco, čemu nerozumím, a obzvlášť nesnáším, když učím někoho něco a nevím, jestli správně. Tak jsem se dala ještě na jiný kurs, a to na instruktorku fitness. Trenér, který si mě prohlížel, říkal, že by mě hned poslal na závody, s tímto tělem. Já jsem to samozřejmě vypustila, to bylo někdy v březnu, ale tak v červnu, červenci mi to začalo vrtat hlavou: proč bych to nezkusila? No, a už v říjnu jsem jela na závody, kde jsem byla třetí, pak jsme hned jeli do Německa a tam jsem získala absolutní vítězství. To mě povzbudilo, takže jsem u toho zůstala.

Ale začala jste relativně pozdě?

Ano, bylo mi 33 let. Ale vzhledem k tomu, že jsem celý život sportovala, tak nebyl ten přechod takový markantní. Já jsem do tří měsíců získala na GRAND PRIX v Německu absolutní vítězství, ale u každého by to nešlo tak rychle, většinou by museli déle a více cvičit. Hrála jsem tenis, volejbal, basketball, ale nikdy mě nenapadlo, že v 33 letech začnu posilovat, ve 39 letech se stanu mistryní republiky, a to zopakuji ještě třikrát. A ve 42 letech jsem získala čtvrté místo na mistrovství světa. Když si to sama uvážíte, tak by vás určitě nenapadlo v takovém věku s něčím novým začínat. Vzhledem k tomu, že já tu kulturistiku dělám spíš pro zdraví, tak tady můžu být ještě dlouho, a pokud ty tituly získávám, proč i nezávodit. Jsem hrdá na to, že v tomhle věku jsem nominována na mistrovství světa. To je pro mě opravdu čest.

Hodnotí se v ženské kulturistice ještě něco jiného kromě svalů?

Bohužel, já bych byla strašně ráda, kdyby se to hodnotilo. Ty ženy vypadají někdy hrozně, úplně jako chlapi, mají chlapský obličej, doslova a do písmene. Kdyby neměly vršek plavek, tak je nerozeznáte od chlapa. Mě třeba mrzí, že se to nehodnotí, protože já vypadám jinak než ony. Ale ta žena by měla vypadat žensky, a ony se snaží … většina. Takže se líčí, dávají si různé ozdoby, prstýnky i náušnice, ale nesmí to bránit tomu, aby rozhodčí mohli objektivně posoudit svaly. Plavky bohužel nesmějí být lesklé nebo zdobené. Ale ty ženy se snaží být doopravdy ženské, jen výjimečně se ta žena chová jako chlap. Ale jinak mají většinou snahu upravit se, chodit žensky. Ono to někdy přijde směšné s tou hordou svalů a s tím obličejem, ale musí se to ocenit.

Takže ten trend je víc k ženskosti, i přes ty svaly ?

Je to sport, a protože kulturistika vyžaduje velké svaly, tak ty ženy mají velké svaly, ale většinou nejsou opravdu tvrdé a mužské, jsou i takové, které se snaží být ženské a pěkně se líčit a upravovat. Chodí v mini sukýnkách, v podpatcích. My už to bereme jako normální. Jsme třeba na banketu a vidíme samé svaly, a ona má minišaty na ramínkách, k tomu kozačky, podpatky, kabelku. Pro nezasvěceného to může vypadat směšně, ala ona se opravdu snaží být ženou. Není pravda, že musí inklinovat k mužství, i když vypadá téměř jako muž.

Já jsem si právě myslela, že je to jako spíš opačně. Že tím, jak hodně posilují, spíš směřují k tomu, že tam ta ženskost není.

Několikrát jsem přemýšlela nad tím, proč si určitý sport vybírají určitá pohlaví, když to spíš směřuje k tomu opačnému. Proč si žena vybírá kulturistiku, muž třeba krasobruslení. Já jsem to začínala dělat proto, protože jsem v tom měla úspěch a říkala jsem si proč ne. Ale stále mám na paměti, že těch svalů nesmím mít moc. Už bych se necítila tak dobře, necítila bych se jako žena, a to v žádném případě nechci. Přemlouvají mě, že kdybych nabrala 5 kilo svalové hmoty, tak budu velmi dobrá a budu ve světové špičce, ale já to prostě nechci. Cítím se dobře tak, jak jsem. Mám otevřené fitness a chci, aby se to ženám, lidem, líbilo, aby mou postavu neodsuzovali, ale naopak. Pro nějakou tu medaili bych to neudělala, mám dost medailí a pohárů. Dělám to pro zdraví a pro radost.

Je ženská kulturistika méně finančně ohodnocena nebo je menší zájem médií?

O kulturistiku není vůbec zájem, co se týče médií, vlastně ani žádné peníze z toho nejsou. Kulturistiku si většinou každý financuje sám, protože má z toho radost, nebo musí sehnat sponzory. Někdo ani neví, že má mistryni světa v kulturistice ve státu. Protože bohužel média u nás neprojevují zájem o kulturistiku, a už vůbec ne o ženskou.

Takže v podstatě, když z toho nejdou peníze, tak je jedno jestli jste muž, nebo žena?

Nedávno to ještě nebylo, muž měl mnohem víc. Teď se to ve světě začíná malinko vyrovnávat, ale pořád je o tu mužskou kulturistiku větší zájem, než o tu ženskou, takže to asi nikdy nebude na stejné úrovni, zkrátka ten muž se má lépe.

Argumentuje se tím, že ženy podávají menší sportovní výkony…

Ne, to se tak nedá posoudit, procentuálně mají ten výkon možná větší než muži, protože ony se jim snaží vyrovnat. Když se na to podíváte z té kulturistické stránky, tak žena se na milimetr svalů nadře mnohem víc než muž. My nemáme téměř testosteron, takže nám ty svaly nerostou, vydáváme víc a možná jsme i někdy cílevědomější než chlapi. My vydržíme i víc bolesti než muži, to víte jistě sama. Takže žena se na ten milimetřík svalů snaží mnohem víc než muž, a je to oceněno obráceně. Nejsem feministka, ale názor, že ženy podávají menší sportovní výkony, se mi nelíbí.

Tento rozhovor vznikl v rámci projektu „Rovné příležitosti žen a mužů – Rovné šance“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočetem České republiky.