Co limituje kariérovou volbu žen a jak s tím pracovat v rámci kariérového koučinku
Podle čeho si vybíráme budoucí profesi? Co sráží naše dětské sny z hvězdné výše na zem a někdy i někam hlouběji? Podle Lindy Gottfredson si už ve velmi nízkém věku mezi šestým a osmým rokem vytváříme mentální mapu povolání. Ta omezuje naši volbu a říká nám, jaká povolání jsou pro nás vhodná či prestižní a která nikoli. Jedním z vymezujících faktorů je gender – tedy co se hodí, abych dělala jako žena a co by naopak vypadalo opravdu divně. Tak třeba psycholožka nebo novinářka je pro ženu přijatelná práce, ale chirurgie je už viděna jako mužská profese.
Naše volba je pak s postupujícím věkem dále a dále limitována (výběr školy, který rovněž podléhá genderovým stereotypům) až dorazíme do bodu mateřské a rodičovské dovolené. Ta bývá z mé osobní zkušenosti u řady žen tím posledním hřebíkem do rakve kariérových snů. Víceletý pobyt mimo zaměstnání velmi negativně ovlivňuje profesní sebevědomí („všechno jsem zapomněla, profese mi utekla bůhví kam, nestíhám sledovat trendy, už nedokážu srozumitelně komunikovat s nikým jiným než s dětmi či s ostatními matkami, …“). Nerovné rozdělení péče o rodinu a domácnost, nízký počet částečných úvazků a nedostatek míst v mateřských školách, o jeslích ani nemluvě (kolikrát už jsme toto slyšeli) pak limitují naše reálné pracovní možnosti. Co lze s takto rozdanými kartami dělat v rámci kariérového koučinku?
Přesvědčovat někoho „na to máš!“ je kontraproduktivní. Cílem koučinku je, aby si na to klientka přišla sama, získala důvěru ve své schopnosti a přesvědčení, že to zvládne. Aby místo překážek viděla možnosti. Způsobů, jak toho dosáhnout je několik.
Krok jedna je pátrat spolu po ukrytých, neuvědomělých a/nebo nedoceněných kompetencích. Mnoho mých klientek považuje z profesního hlediska dobu strávenou na rodičovské dovolené jako ztracený čas. Přitom zvládnou děti a domácnost vyžaduje značnou dávku manažerských dovedností, ale moje klientky to tak nevidí. A tak si spolu povídáme o tom, co všechno dělaly a dělají, jaké úkoly mají na starosti a jak vypadá jejich běžný den. A postupně vytváříme velmi široký seznam aktivit. Jenom vidět pohromadě to, co všechno dělám, znamená první aha-moment. Asi to nevypadá, že si dávám nohy na stůl.
V dalším kroku pak zkoumáme, jaké kompetence se skrývají za aktivitami, které děláme. Například jaké schopnosti jsem musela využít, když jsem připravovala narozeninovou oslavu pro svou dceru a deset jejích kamarádek? Hledáme paralely mezi tím, co děláme, a o čem hovoříme každodenním jazykem a formálním personalistickým jazykem. U téhle aktivity si tak mé klientky uvědomí, že není rozdíl mezi organizací narozeninové oslavy či firemního semináře. Obojí vyžaduje organizační schopnosti, flexibilitu a schopnost dotahovat věci do konce. Tímhle způsobem si krok po kroku vytváříme kompetenční profil. Důležité je, že si kompetence objevuje a pojmenovává klientka sama, na základě konkrétních důkazů ze svého života. Protože stejně jako nevěřící Tomáš i ona si potřebuje sáhnout, aby uvěřila.
Už vím, co všechno umím a dokážu. Vytvořila jsem si kompetenční profil, který obstojí i při pohovoru, až si budu hledat práci, a co dál? Dalším důležitým krokem je otevřít si možnosti a obzory (a to se týká žen obecně, nejen těch, které se vracejí po rodičovské dovolené). Nenechat se svázat vlastními či obecnými představami o tom, co je pro mne vhodné povolání, na co mám a na co nemám.
U některých klientek funguje návrat k dětským snům. Hledání toho, co nás kdysi tak bavilo a naplňovalo, ale co jsme nakonec vzdali, protože to není reálné. Místo toho, abychom se bavily o překážkách, proč to nejde, diskutujeme o možnostech, cestách a řešeních. A klademe si postupné cíle, které nás neodradí, ale naopak motivují pokračovat dál.
Jindy do našeho příběhu vstupují další lidé. Anonymizovaný kompetenční profil své klientky dávám k nahlédnutím třetím osobám. Ty pak generují nápady, co všechno by takový člověk mohl vykonávat (ideálně netuší, zda jde o muže či ženu. A přicházejí s nejroztodivnějšími doporučeními, které by stereotypní uvažování a mentální bariéry, které má klientka za svůj život nestavěné, vůbec nepustily dál.
Kariérový koučink nefunguje jako instantní prášek na bolest. Vyžaduje čas, protože změnit lidské přesvědčení, vžité předsudky a stereotpypy nelze ze dne na den. Ale změna, které se tím dosáhne, je trvalá.