Diktátoři ve stravování
Nezodpovědnost. Hazardování. Zahrávání si s cizím životem. Rozhodování za někoho jiného. Upírání možnosti svobodně se rozhodnout.
Jsem vegetariánka, jsem matka a společně s partnerem jsme rozhodli/y za naše dítě, že bude do té doby, než se bude schopno samo rozhodnout, také vegetariánem. Pro někoho naprostá samozřejmost, pro jiného nepřekonatelný problém. Všechna ta slova z úvodu musíme poslouchat teď, všechna ta slova jsem musela poslouchat v těhotenství.
Samozřejmost a argumenty
O správnosti našeho rozhodnutí jsem byla a nadále jsem přesvědčena a lhala bych, kdybych říkala, že jsme museli nějak extra přemýšlet. Jednalo se o samozřejmost, jen jsme si pro jistotu sháněli/y více informací a na základě nich se jen utvrdili/y v našem přesvědčení, že vegetariánství matky po dobu těhotenství dítěti rozhodně neuškodí stejně, jako mu neuškodí jeho vegetariánství hned od narození. To v praxi znamená zhruba od půl roku věku dítěte, neboť do té doby je běžná praxe stravovat jej jen mateřským nebo umělým mlékem. Zde se naráží na limity veganského stravování, protože pro nekojené veganské dítě je opravdu velmi náročné sehnat kojenecké mléko, aniž by bylo z mléka kravského, nehledě na to, že jeho pořizování je finančně velmi nákladné. Sama bych se přikláněla k variantě používat minimálně do šesti měsíců umělou výživu neveganskou, poté případně kravské mléko vypustit. Je třeba si uvědomit, že lékař či lékařka vám v tomto případě dost těžko dají jinou radu než „neveganskou“. Určitě si myslím, že je dobré se o možnostech informovat předem a raději počítat i s variantou, že kojit nebude možné. Novorozeně musí začít přijímat mléko nejpozději druhý den po porodu. Pokud bude rodička rodit v porodnici, v případě, že nebudete chtít svému dítěti dávat živočišnou stravu, je nutné mít s sebou alternativu a připravit se na tvrdý odpor ze strany lékařského personálu. I to ale lze ustát, jen je potřeba se na to předem připravit a mít oporu pro své rozhodnutí ve svém okolí.
Shánění informací je značně náročné a sama jsem se dost potýkala s tím, že informace, které jsem potřebovala, bylo obtížné sehnat v češtině a hlavně v kontextu České republiky. Tím mám na mysli hlavně to, že s informacemi z anglických originálů je třeba dále pracovat, protože ne vždy jsou pro nás použitelné. Často se operuje s potravinami v ČR obtížně sehnatelnými, vychází se z někde běžné praxe jisté potraviny obohacovat, např. vápníkem, proto je pak za jeho zdroj uváděn výrobek, který ale v ČR obohacen o vápník není atp. V českém překladu jsem nenarazila na jinou knihu než Vegetariánství a děti (Sharon K. Yntemová, Christine H. Besedová. Brno : Mercurius, 2004.), kde mi zase trochu chybělo zohledňování alergií u dětí. Tato problematika obecně není z mého pohledu moc dobře zakomponována do literatury o veganském/vegetariánském stravování dětí. Často jsem narážela na protichůdné informace, kdy na jedné straně stojí snaha pro jistotu zavádět do stravy alergeny co nejpozději a na druhé potřeba získávat důležité látky právě z oněch alergenů nebo potravin jinak pro úplně malé děti nevhodné (ořechy, celozrnné pečivo, luštěniny a hlavně soja). Samostatnou kapitolou by mohlo být stravování po dobu kojení, kdy mnoho hodnotných potravin zase způsobuje nadýmání či opět může způsobovat alergie. Nechci zabíhat do podrobností, protože od toho je tu jiný článek, jen chci upozornit na to, že jsem si jista, že u naprosté většiny vegansky/vegetariánsky se stravujících lidí se jedná opravdu o zodpovědné chování, kdy právě vegani a veganky jsou těmi, kdo kontrolují příjem všech nezbytných látek, zatímco lidé, kteří maso jedí „normálně“, často nad stravou příliš nepřemýšlí, a tudíž nikde není psáno, že jedí hodnotně. Pro mě bylo a je uvažování o vhodné stravě a získávání informací poměrně náročné a s tabulkami s denními doporučenými dávkami důležitých látek jsem se dosud nesžila. Nemyslím si ale, že pokud by naše rodina jedla maso, byla bych na tom lépe.
Zdá se mi až humorné, kolik lidí má potřebu zpochybňovat něčí rozhodnutí, pokud do hry vstoupí dítě. Když jsem přestala jíst maso (před zhruba deseti lety), také to spousta lidí řešila a měla potřebu mně vysvětlovat, jak je to „nepřirozené“, nezdravé, zbytečné atd. V mém těhotenství ale přibyl důležitý (pseudo)argument – nezodpovědnost. Najednou už nešlo o mou osobu, ale o dítě, za které nesu zodpovědnost a za které rozhoduji a kterému tudíž ničím zdraví, potažmo život. Není dvakrát příjemné tomu čelit. Těhotenství je krom jiných pocitů, řekněme vesměs pozitivních, plné i obav. Člověk si nikdy není jist, co ho čeká, jak to všechno dopadne, zvládne-li to. Jednou z těch obav je i obava o to, jestli něco nedělá špatně a nemohlo by to přeci jenom dítěti uškodit, a to i když se to týká něčeho, za čím si za jiných okolností stojí. Tato obava se velice snadno stane živnou půdou pro pochybnosti. Poznámky či útoky, které jste dosud odráželi/y bez mrknutí oka, se najednou usídlují v hlavě, protože přece jenom už nejde jen o vás. Těžko zapomenu na poznámky jedné své známé, až do otěhotnění vegetariánky, která měla potřebu vysvětlit mi, že tak nezodpovědná, aby dále nejedla maso, ona tedy není, že ho samozřejmě jíst začala, protože nebude hazardovat s životem svého dítěte. Teď se mi to zdá úsměvné, tenkrát ale ne a opravdu mě to trochu rozhodilo.
Osobně mám štěstí, že můj gynekolog stejně jako následně pediatrička vegetariánství akceptují jako naše rozhodnutí a necítí potřebu nás přesvědčovat o nepříznivých dopadech na naše dítě. Nevím, jaká by byla situace např. v nemocnici, ale nepředpokládám, že by se vegetariánství dítěte setkalo s pozitivní odezvou. Sama mám problémy s nízkou hladinou železa v krvi, což se v průběhu těhotenství ještě zhoršilo, aby se situace zlepšila a já se necítila strašně unavená a neomdlévala jsem, byla jsem nucena železo doplňovat a naneštěstí nestačilo jen z přírodních zdrojů, musela jsem volit syntetický preparát. Samozřejmostí bylo eliminování kofeinu. Nemyslím si, že kus mrtvé krávy by mi pomohl, ale pravdou je, že jsem to ani nechtěla zkoušet. Květošovi jsou teď skoro dva roky a stravuje se vegetariánsky. Žádné zdravotní problémy nemá a doufám, že tomu tak bude nadále, aby se jednou mohl rozhodnout sám, jaký život chce žít. Zatím jde o naši volbu, buď mu maso dávat nebo ne. Rozhodli/y jsme se pro stejnou cestu, jakou jdeme my. Jestli ji jednou opustí, doufám, že ne kvůli tomu, aby začal jíst maso, ale proto, že bude chtít být veganem.
Neodpustím si pár rad na závěr... Bavte se s lidmi, kteří tvoří vaše okolí o tomto rozhodnutí, čerpejte podporu a sbírejte informace, pokud možno předem. Ačkoli by se mohlo zdát, že na shánění různých materiálů a zjišťování informací bude po porodu času dost, není tomu tak. S příchodem dítěte se opravdu změní celý dosavadní chod domácnosti, nejsou to jen prázdné fráze. A času rozhodně nepřibude. Sama jsem si myslela, že příkrmy začínají od šestého měsíce, mám tedy ještě půl roku po porodu čas. O sehnání informací o stravování kojenců vegetariánů/veganů jsem poprosila kamaráda vegana a myslela si, že je věc prozatím vyřešena. Nebyla. On se na to i po urgencích vykašlal a já jsem měla pocit, že je toho na mě moc. Nějak jsem si pomohla, i díky kamarádce, která měla své vegetariánské dítě o pár měsíců starší, ale úplně spokojená jsem s množstvím informací nebyla. Domněnka, že budete obklopeni lidmi, kteří vám budou chtít pomáhat, bývá většinou také lichá... Pokud se pro něco rozhodnete, nenechte si své rozhodnutí nahlodávat a stůjte si za ním. Pokud nastanou nějaké komplikace, zkuste se na situaci podívat z několika stran, ne vždy je jediné možné řešení změna stravovacích návyků. Vyberte si předem pediatra či pediatričku podle toho, jaký má názor na veganství/vegetariánství.
S tématem článku by mohlo souviset mnoho dalších otázek, které však prozatím nechávám téměř bez odpovědi. Co budeme dělat, až náš syn začne navštěvovat školku, setkávat se s dětmi, které jedí něco, co on ne, a bude to dost možná chtít, ještě nevíme. Můžeme doufat, že mu vysvětlíme naše důvody a on je pochopí a přijme, můžeme si myslet, že maso bude chtít ochutnat, ale jíst pravidelně nikoli, můžeme uvažovat o tom, že maso bude jíst někde (školka, škola), ale u nás doma ne. U našich známých či příbuzných nemám pocit ohrožení a nepředpokládám, že budou dítěti vnucovat maso za našimi zády. Ale i to se třeba může někdy stát. Jsem ochotná stále dokola opakovat tytéž argumenty a doufat, že je okolí přijme. Jsem ochotná ze svých zásad slevit, pokud budu mít pocit, že to jinak už opravdu nejde. Zatím jsem přesvědčena jen o tom, že tam, kde bude bydlet, maso jíst nebude, protože my ho nejíme a připravovat ani kupovat jej nechceme. Co bude dál, ukáže čas.