Gayové, lesby a adopce v České republice

Začne-li se mluvit o stejnopohlavních rodičích, vyrojí se velké množství předsudků a stereotypů o tom, co je „normální“ a „nejlepší“ pro děti. Rodičovství, stejnopohlavní rodina a výchova dětí v České republice přetrvávají jako nejtmavší kout homofobie. Otázka stejnopohlavních rodin rozděluje politiky i veřejnost mnohem více než kdysi diskuse, které se rozvířily při schvalování registrovaného partnerství.

Dokonce i ti, kteří otevřeně podporovali a podporují registrované partnerství, projevují jednoznačný nesouhlas, pokud jde o gay a lesbické rodičovství a výchovu dětí stejnopohlavními páry. Právě obava, že gayové a lesby po přijetí registrovaného partnerství budou požadovat adopce, byla jedním z častých argumentů opakovaných kritiky zakotvení formálních stejnopohlavních svazků.

Odpůrci přítomnosti dětí v gay a lesbických rodinách často vycházejí z předsudků, neznalosti či jejich konzervativního smýšlení založeného na představě tradiční rodiny, kterou tvoří otec, matka a děti. Přetrvávají tak názory, že když stejnopohlavní páry spolu nemohou mít děti „přirozenou cestou“, nejsou tyto rodiny ani vhodným prostředím pro jejich výchovu. Ať se to však kritikům gay a lesbických rodin líbí nebo ne, být gay nebo lesba sebou nenese ztrátu touhy po dětech. Stejně jako heterosexuální partneři, i partneři stejnopohlavní po dětech touží. A vzhledem k tomu, že skutečně stejnopohlavní rodiče nemohou počít spolu dítě „přirozenou cestou“, hledají jiné cesty, jak mít vytoužené dítě. Rodičovství stejnopohlavních rodičů je tak na rozdíl od řady heterosexuálních rodičů, věcí dlouho promyšlenou, plánovanou a připravovanou. V minulosti nejčastěji stejnopohlavní partneři vychovávali děti ze svých předcházejících heterosexuálních partnerství a manželství, avšak stejně jako v jiných evropských zemích, i v České republice stoupá počet dětí rodících se přímo homosexuálním párům. Na rozdíl od řady evropských zemí však české právo na tuto situaci díky negativnímu postoji české politické reprezentace dosud nijak pozitivně nereagovalo.

V praxi mohou nastat, pokud jde o adopce, dvě naprosto odlišné situace, první a zcela jistě mnohem častější, kdy je jeden ze stejnopohlavních partnerů či partnerek biologickým rodičem, druhá, kdy si adoptují cizí dítě z dětského domova.

Stejnopohlavní páry, především lesbické, řeší své rodičovství často prostřednictvím umělého oplodnění či „výpomoci“ známého, kamaráda nebo anonymního dárce. V praxi pak taková situace znamená, že dítě má podle zákona pouze jednoho rodiče – biologickou matku, druhá partnerka, která o dítě společně s matkou pečuje a vychovává jej (tuto povinnost má dokonce uloženu zákonem, jsou-li registrované), nemá podle zákona k dítěti žádná práva. To přináší jak řadu problémů v každodenním životě rodiny, tak především velkou nejistotu v situaci, kdy partnerství skončí, ať rozchodem rodičů nebo smrtí jednoho z nich. Řada zemí, např. Belgie, Dánsko, Německo, Island, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko či Velká Británie, proto umožňují adopci dítěte partnerky/partnera obdobnou tomu, kdy manžel adoptuje děti své manželky, které má z předcházejícího vztahu. Česká republika takovouto adopci stejnopohlavním rodičům neumožňuje a právní nejistota těchto rodin tak přetrvává. Např. v případě úmrtí matky je riziko, že dítě bude svěřeno do výchovy někomu z biologických příbuzných a nikoli nebiologické matce, která dítě do té doby vychovávala, nebo v případě rozchodu rodičů nemá nebiologická matka k dítěti žádná práva ani povinnosti, tedy právo i nadále se podílet na výchově dítěte a stýkat se s ním či naopak vyživovací povinnost k dítěti.

Další možností je pro stejnopohlavní páry adopce dítěte z dětského domova, která je umožněna např. ve Španělsku, Velké Británii, Švédsku či Belgii. Zde je třeba zdůraznit, že ačkoli logicky o adopci často usilují bezdětné páry, nemělo by primárním motivem adopce být řešení vlastní bezdětnosti, ale spíše potřeba dát domov dětem, které se z nějakého důvodu ocitly bez rodičů. Neexistuje ani právo na adopci, takové právo nemají ani manželé, existuje pouze právo požádat si o adopci a čekat zda budou žadatelé vyhodnoceni jako vhodní náhradní rodiče. Stejnopohlavní páry, a to ani registrované v České republice, dítě adoptovat nemohou. O adopci si sice mohou požádat, ale budou automaticky vyloučeni, aniž by kdokoli zkoumal, zda by pro některé z dětí mohli být vhodnými rodiči. V poslední době se objevují případy, kdy si stejnopohlavní pár adoptuje dítě v zahraničí, přičemž jeden či oba partneři mají české státní občanství, avšak české úřady takovou adopci neuznají. Rodiče i dítě se tak dostávají do velmi složité právní situace, neboť podle českých zákonů nejsou rodiči dítěte. Dovedeno ad absurdum, mohly by české úřady rodičům dítě odebrat, protože podle zákona je dítě na českém území bez rodičů.

Nejabsurdnější situaci české právo přináší, pokud jde o adopce individuální, tedy kdy si dítě adoptuje jednotlivec nikoli pár. Podle českých právních předpisů si o individuální adopci může požádat kdokoli bez ohledu na sexuální orientaci a je na úřadech, aby vyhodnotily vhodnost žadatele jako náhradního rodiče. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva E. B. proti Francii z roku 2008 nesmí být kritériem pro odmítnutí takového žadatele či žadatelky jeho či její sexuální orientace. Podle zákona o registrovaném partnerství však trvající partnerství brání tomu, aby některý z partnerů adoptoval dítě. Žijí-li partneři nesezdaní, jeden z partnerů by si mohl dítě adoptovat, pokud se registrují, jsou z adopce automaticky ze zákona vyloučeni. Toto ustanovení zákona o registrovaném partnerství je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách a je jen otázkou času, kdy tato věc doputuje k Ústavnímu soudu k rozhodnutí.

Odpůrci adopcí dětí stejnopohlavními páry nejčastěji opakují tři argumenty. Jednou z nejčastějších je obava, že dítě nebude mít tradiční mužské a ženské vzory v rodině, přičemž zcela opomíjejí skutečnost, že velké množství dětí v současné době vyrůstá v neúplných rodinách, a navíc, že děti gayů a leseb mohou tyto vzory nalézt v rodině širší či mezi přáteli rodičů. Průzkumy dokonce ukazují, že stejnopohlavní rodiče hledají vzory opačného pohlaví pro své děti mnohem častěji a cíleněji než např. osamělé matky. Rozšířená je obava, že dítě vyrůstající v gay či lesbické rodině se samo stane homosexuálem, ačkoli průzkumy ukazují, že výchova dítěte stejnopohlavním párem jeho sexuální orientaci neovlivňuje. Nezřídka zaznívá i argument, že dítě vyrůstající v gay či lesbické rodině bude vystaveno bolestivému stigmatu a stane se terčem negativních reakcí ve škole i v dalším okolí. Tyto obavy se nicméně v každodenním životě nijak nepotvrzují, a navíc dítě mající oporu v milujících rodičích zcela jistě překonává nepříznivé zkušenosti osudu mnohem snáz než dítě vyrůstající opuštěné v ústavní péči. Vždyť jedním z aspektů fungujícího rodičovství je taková výbava dítěte do života, která ho naučí, aby s pomocí a oporou rodičů čelilo a překonávalo překážky a problémy.

Kritici gay a lesbického rodičovství nejsou ochotni přijmout fakt, že láskyplné a stabilní prostředí může dítě najít i v rodině, kde mají oba rodiče stejné pohlaví. Jakékoli konání týkající se dětí se musí řídit nejlepším zájmem dítěte a je třeba mít vždy na paměti, že „Nejlepší zájem dítěte nikdy nemůže představovat teoretickou diskusi o ideální rodině, ale musí se soustředit na konkrétní děti bez ohledu na to, jak přišly na svět a za jakých okolností.“