HBS: Hnízdo feminismu - 30 let Gender Studies

Naše publikace je určena především generaci, která už mnohé změny v problematice gender bere jako samozřejmost. Nezažila dobu, v níž se pro oslovování žen i mužů používalo výhradně generické maskulinum, kdy pracovní inzeráty zněly běžně v duchu „hledáme na pozici sekretářky mladou pohlednou ženu“, kdy domácí násilí bylo chápáno jako fenomén u nás neexistující a importovaný ze zahraničí, podobně jako to, že ženy patří do politiky nebo dokonce do vedení podniků a firem.

Dokonce i mladé ženy a dívky, které se hlásí k feminismu, vědí o svých nedávných předchůdkyních, jejich názorech, motivacích a činech z doby před dvaceti, třiceti lety velmi málo. Tato kniha by jim měla umožnit nahlédnout nejen do historie jedné neziskovky, ale i do vývoje českého feminismu po roce 1989, uvědomit si, co všechno se podařilo a kam je třeba napnout další síly směrem ke skutečné rovnosti žen a mužů.

Posun v myšlení společnosti se neděje sám o sobě, vždy za ním stojí dlouhodobé a systematické úsilí konkrétních osob. Nebýt osobního nasazení žen, které od 90. let věnovaly tématu gender studies spousty času a sil, byla by česká společnost možná ještě mnohem konzervativnější, než je dnes, a dnešní feministky by neměly na co navázat.

Stěžejní část publikace tedy tvoří rozhovory s deseti ženami, které stály u zrodu Gender Studies, nebo později tuto organizaci formovaly. Ptaly jsme se na jejich zázemí, motivaci, profesní i osobnostní vývoj, na to, co jim z činnosti Gender Studies nejvíc utkvělo v paměti, jak hodnotí vývoj české společnosti v otázce genderu, co se podařilo, co méně... Skrze jejich vzpomínky vystupuje obraz jedinečné atmosféry, která Gender Studies vždy obklopovala, přitahovala nespočet ženských osobností, rodila bouřlivé diskuze, hledala nová řešení desítek problémů, z nichž mnohé se stále opakují, jak hořce konstatují zpovídané ženy střední generace.

Trendem počátku 90. let byla do jisté míry snaha o návrat k poměrům za první Československé republiky. Mnozí politici tehdy prohlašovali, že ženy se konečně mohou vrátit tam, kam patří — k rodině, péči o děti a domácnost, protože jejich přirozenou rolí je muže podporovat, být ochránkyní rodinného krbu. Těch, kterých se to týkalo, se nikdo neptal. Ale hned z prvních sociologických šetření vyšlo najevo, že o takový model stojí jen minimální počet českých žen (které už tehdy byly vzdělanější než muži), nehledě na to, že byl a je i z ekonomického hlediska příjmu české rodiny nereálný.

Ačkoliv jsme za železnou oponou nebyly příliš ve styku s myšlenkovými a společenskými proudy na západě, nebylo těžké brzy zjistit, že realita se tam podobné představě modelu rodiny (známé hlavně z amerických seriálů) na hony vzdálila. Neznaly jsme většinu diskuzí, které na západě v tomto směru v průběhu minulých desetiletí proběhly, potřebovaly jsme se v tomto ohledu vzdělat, číst, studovat a diskutovat.

V bytě Jiřiny Šiklové se začala scházet skupina žen nejrůznějších humanitních oborů (sociologie, filozofie, psychologie, historie, publicistika, bohemistika, anglistika, právo, knihovnictví ad.) a diskutovat mezi sebou, ale i s ženami, zejména z USA, které k nám v té době přijížděly na kratší i delší pobyty, zvědavé na podobu emancipace u nás. V diskuzích s nimi získávala řada témat a pojmů, které jsme předtím příliš nevnímaly, najednou nové obrysy i významy. Recipročně se ale i ženy ze západu učily od nás.

V listopadu 1991 vzniklo Centrum pro gender studies, rychle se rozrůstala knihovna, z počátku především z darů amerických univerzit. Stejně rychle se rozšiřoval okruh zájemkyň o feminismus a gender studies. Získané informace a vědomosti jsme předávaly dál, formou diskuzních večerů, konferencí, prvních mediálních výstupů, což představovalo i řádný kus odvahy, hlásit se k feminismu znamenalo často výsměch a pohrdání.

Z naší aktivistické přednáškové činnosti časem vykrystalizoval studijní obor (nejprve na Karlově univerzitě, později i na Masarykově univerzitě), vznikaly další neziskové organizace, zabývající se specificky některým z témat spojených s ženami. Důležité bylo síťování s podobnými ženskými organizacemi a centry, zejména v těch zemích, které jako my neměly v období socialismu možnost se něco o feminismu či feminismech dovědět.

Tato setkání nám umožnila organizace Frauen-Anstiftung a po jejím sloučení s ostatními nadacemi německých Zelených pak Heinrich Böll Stiftung (dále hbs), organizace, která se na víc než deset let stala hlavním partnerem Gender Studies. Jejich finanční podpora umožnila profesionalizaci GS, rozšiřování odborné knihovny, organizování seminářů, přednášek, konferencí, i první publikace. Podpora hbs nebyla zdaleka jen finanční, ale především metodická, učily jsme se diskutovat, argumentovat, veřejně vystupovat, všechny návrhy naší činnosti (i té mezinárodní, společné především se Slovenkami a Polkami) se řešily výsostně na partnerské úrovni. V tomto smyslu má hbs a její pracovnice a pracovníci v Praze nemalou zásluhu na rozvoji genderové problematiky v české společnosti.

Při pořádání archivu GS, které nám zabralo téměř dva roky, jsme narazily na množství dobových materiálů: pozvánek, programů, dopisů, proklamací, návrhů aktivit, zápisů ze schůzek a jednání. Jen dopisy a faxy (v 90. letech se především faxovalo) Jiřiny Šiklové nadační či správní radě nebo zaměstnankyním GS by vydaly na samostatnou publikaci. Psala odevšad, kde se v té době ocitla, předávala informace, poznámkovala, úkolovala —nejen že vařila kafe, jak říká v rozhovoru, ale iniciovala, mentorovala, uměla poděkovat i vynadat.

I když ze zkušenosti z desítek orálně-historických a biografických rozhovorů víme, že ženy na rozdíl od mužů většinou nemají potřebu vyzdvihovat důležitost toho, čemu se věnují, při přípravě publikace jsme si tuto skutečnost uvědomily mnohem silněji. Uvědomme si třeba, kolik žen se účastnilo disentu a jak málo o jejich tehdejším nasazení víme, nepokládaly se totiž za žádné hrdinky, Na nějaké schraňování či archivování svých aktivit ženy ani nemyslí, vždycky jsou nějaké úkoly důležitější a prioritnější, je třeba jít dál.

Paměť se pomalu ztrácí, překrytá množstvím dalších událostí a aktivit, a vzpomínky jsou nepřesné, nejen co se týče konkrétních let, kdy se co odehrálo, ale i s ohledem na důležitost té které akce v době jejího vzniku. Rekonstruovat všechny aktivity, vybavit si jména, jednotlivé události a jejich průběh či návaznost, je po několika desetiletích víc než obtížné.

K našemu velkému překvapení i po letité práci tak významné a důležité organizace, jako byla Frauen-Anstiftung (významná nadace pro nastartování genderových a ženských organizací nejen u nás, ale v dalších zemích bývalé východní Evropy), zůstalo jen několik krabic neutříděných dokumentů v archivu německých Zelených. Jenže pak není na co navázat a každá generace jakoby začínala znovu.

Připomeňme na tomto místě přetrženou kontinuitu s českým předválečným ženským hnutím! Proto jsou tolik důležité vzpomínky a názory deseti zpovídaných osobností. A že jich bylo mnohem a mnohem víc ukazuje i malý výčet těch, které v GS dlouho pracovaly nebo s ní spolupracovaly.

Druhou část knihy tvoří chronologický přehled hlavních etap činnosti Gender Studies. Vytvořit ho byl pro nás všechny, které jsme se na jeho sestavení podílely, úkol téměř nesplnitelný vzhledem k množství aktivit.

A pro mnohé mladší kolegyně odhalil překvapivé dobové souvislosti. I proto jsme zařadily alespoň malý výběr ze základních dokumentů a archiválií ilustrujících atmosféru 90. let, která byla pro vznik a orientaci Gender Studies klíčová. I seznam publikací, které v rámci činnosti Gender Studies vznikly, je pouze výběrem těch nejdůležitějších nebo stále ještě dostupných. Stejně tak malý přehled nejdůležitějších osobností, spjatých s Gender Studies, je jen malým „vzorkem“ desítek, možná stovek žen, které byly v průběhu třiceti let s naší organizací v úzkém kontaktu.

Naše publikace o 30 letech Gender Studies je věnována její zakladatelce, Jiřině Šiklové. Práci na knize sledovala, občas přidala nový pohled, poslední část rozhovoru se uskutečnila jen pár dní před jejím úmrtím. Velký dík patří všem ženám, které se na vzniku publikace podílely, ať už poskytnutím rozhovoru nebo vyhledáváním materiálů a jejich řazením do chronologie.

Když je organizaci 30, prochází stejným mentálním vývojem, jakým procházejí jednotlivé ženy nebo muži ve stejném věku.

Když je vám 30:

1. Máte svůj názor a nebojíte se ho říct pěkně nahlas.

2. Máte už jasno v tom, jaká práce vás naplňuje, a máte za sebou dost pracovních zkušeností

na to, abyste se rozhodla, kde a pro koho budete pracovat.

3. Některé sny už jste si splnila, některé na své splnění ještě čekají. Každopádně už víte, že

sny se plní.

4. Máte svůj pevný okruh opravdových přátel, na které se můžete spolehnout.

5. Neřešíte pomluvy. Nehroutíte se z nich a víte, že pomluvy nevypovídají ani tak o vás, jako

o tom, kdo je roznáší.

6. Máte slušnou sbírku kvalitních knih.

7. Máte za sebou nejrůznější experimenty.

8. Nebojíte se vystoupit z komfortní zóny. Je vám jasné, že pokud po něčem toužíte, musíte

pro to i něco obětovat.

9. Víte, že vaše štěstí nezávisí na ostatních, ale jen a pouze na vás.

10. Umíte poradit mladším kolegyním. Protože máte podobné situace už odžité.

Pro Gender Studies, nejdůležitější organizaci hájící ženská práva v novodobé historii České republiky, platí tento vcelku nenápadný seznam do puntíku. Organizace dozrála, má silné neotřesitelné kořeny, z jejího hnízda vylétla řada nepřehlédnutelných osobností, nápadů, zákonů, společenských inovací.

Leč práce na poli, které pro Gender Studies v bytě Jiřiny Šiklové v Klimentské ulici v legendárních debatách vytyčily „matky zakladatelky“, ani po oněch neskutečně inspirativních a projekty nabitých třiceti letech zdaleka nekončí. Citlivost české společnosti vůči genderu a feministickým východiskům kolísá podle politicko-ekonomických priorit, my feministky máme často pocit, že se točíme v kruhu, že změny jsou příliš pomalé, stereotypy neprolomitelné.

Chceme, aby společnost a politická reprezentace reagovaly a jednaly rychleji (třeba v oblasti stejného platu za stejnou práci) a z té ztuhlosti si často zoufáme. Na druhou stranu řada z nás svůj ideál svobodného ženského života složeného ze studií, vysněné práce, cestování, partnerství, společné péče o děti, občanské aktivity, finanční nezávislosti, radosti z tvoření, skutečně den za dnem žije. A to především díky tomu, že nám Gender Studies a další ženské organizace připravily půdu, pomáhaly definovat vize a překlápět je do žité skutečnosti.

Publikace, která ke třicetinám Gender Studies vznikla z iniciativy Pavly Frýdlové, neobsahuje hodnotící eseje, ale zcela ve feministickém duchu hledá onu „malou“ historii v paměti deseti žen, které zakládaly, definovaly či po jistou dobu GS vedly. Jejich vzpomínky, ale i hodnocení toho, co se povedlo a co se nepovedlo, vykreslují obraz organizace, která od 90. let minulého století vytvářela intelektuální hnízdo českého feministického myšlení a aktivismu, se všemi potížemi a karamboly, které tento proces líhnutí nebo učení se létat provázely.

Rozhovory a jejich vyznění do jisté míry ovlivňuje generační zařazení mluvčích. Generace zakladatelek: Jiřina Šiklová, Jana Hradilková, Marie Čermáková, Mirka Holubová, hodnotí práci organizace jako vysoce úspěšnou a společenský vývoj jako pozitivní. Mladší či spíše střední generace žen, které GS dovedly do podoby velké profesionální organizace jako Michaela Marksová, Lada Wichterlová, Lenka Simerská, Alena Králíková, Linda Sokačová či Helena Skálová — vidí mnohem větší mezery, hovoří o nenaplněných snech, vyčerpávající osobní zátěži, kterou jim téma genderu denně připravila, ale která nebyla kompenzována očekávanými výsledky, o únavě z diskuzí s nepoučenou politickou reprezentací, z mediální ignorace a arogance veřejnosti i některých politických představitelů.

Rozhovor s Jiřinou Šiklovou, který vznikl jen několik dní před jejím odchodem, obsahuje řadu obrazných vzpomínek na řekněme až punkové začátky, kdy nikdo nevěděl, co to znamená nezisková organizace, jak se zakládá a jak se řídí.

Z rozhovoru také vyplývá Jiřinina vize jít si svým směrem, nenechat se ovlivnit ani západním feminismem, ani nenavazovat na komunistický Svaz žen, kombinovat to, co funguje a co je prospěšné pro sociální spravedlnost. Jiřina také od počátku prosazovala aktivistický ráz organizace, protože tak bylo možné rychle reagovat a akčně ovlivňovat veřejné mínění.

Jana Hradilková hodnotí pozitivně především naplnění jejího prvotního snu, tedy to, že v Gender Studies po celých 30 let funguje knihovna jako dokumentační a zdrojové centrum. Jana upozorňuje na komplikace s financováním organizace a na jistou pragmatičnost v jejím směřování, kdy bylo nutné navazovat na projektové výzvy a podle nich určovat i témata, jimž se GS věnovala. Vyzdvihuje dobrovolnickou práci žen z USA či Kanady, které v počátcích zásadně pomohly GS k životu.

Marie Čermáková, dlouholetá ředitelka Sociologického ústavu AV ČR, popisuje nelehké začátky své vědecké kariéry, které mají všechny příznaky genderové nerovnosti, oporu, kterou v těchto okamžicích nalézala právě v Gender Studies a jejím okruhu, a upozorňuje na nebezpečí, s nímž se v aktuálních podmínkách pandemie a blížící se klimatické krize budou muset ženy potýkat. Protože jsou to opět ženy, které na pandemii doplácejí mnohonásobně více než muži.

Mirka Holubová popisuje na osobních zážitcích mezinárodní kontext, v němž se Gender Studies od počátků pohybuje, vzpomíná na zahraniční partnerství a networking, který byl zásadní pro hlubší porozumění tématům a východiskem pro důležité projekty GS, jako byla Paměť žen.

Michaela Marksová, která z Gender Studies zamířila až do nejvyšších pater politiky a stala se ministryní práce a sociálních věcí, hodnotí své působení v politice, kriticky nahlíží genderové stereotypy, které tam panují, ale vzpomíná i na legislativní úspěchy, kterých se jí díky zkušenosti, výzkumům a příběhům získaným v GS podařilo dosáhnout.

Lada Wichterlová, která patří k nejdéle působícím spolupracovnicím Gender Studies, vzpomíná na různorodost projektů, které v rámci GS vznikaly, na různorodost zaměření od podpory žen v politice přes transgender, specifické problémy romských žen po vstup do EU a návaznost na její genderovou legislativu, či slaďování rodinného a pracovního života.

Lenka Simerská vysvětluje, jak obrovsky zajímavé byly začátky organizace v 90. letech, jaké možnosti se tu vytvářely, jaké tvůrčí a svobodné geny Gender Studies má. Také ale konstatuje, že žitý feminismus je stále velmi vysilující a složitý, nepodpořený systémově, závislý na síle a odvaze jednotlivců a jednotlivkyň.

Alena Králíková se stala ředitelkou Gender Studies v době vstupu České republiky do EU, takže její vzpomínky se týkají složitého období přechodu z financování hlavním donorem, jímž byl po léta Heinrich Böll Stiftung, k financování z evropských dotačních programů. Také zmiňuje zásadní počin GS té doby, kterým byla velká výstava tematizující menstruaci.

Linda Sokačová stála u realizace důležitého projektu Půl na půl v rámci evropského programu Equal a vzpomíná na něj jako na projekt, díky němuž se Gender Studies rozrostla v personálně velkou organizaci, ale zároveň se tematicky více specializovala na oblast trhu práce.

Současná a zároveň nejdéle sloužící ředitelka Gender Studies Helena Skálová přemýšlí o budoucnosti a vidí ji v expertní roli GS. Díky obrovské zkušenosti a erudici chce být součástí širších partnerství jako expertní organizace, která vnáší genderové hledisko do projektů a aktivit, které primárně genderové nejsou. Helena tím jaksi obrazně uzavírá kruh, protože o tomtéž vlastně jinými slovy hovoří i Jiřina Šiklová ve své vizi budoucího poslání organizace. I ona chtěla mít gender jako průřezové téma, které prochází všemi oblastmi života společnosti. Tvrdila, že máme za sebou fázi rovnosti, nyní nás čeká fáze rovnosti v různosti.

Tuto publikaci věnujeme právě Jiřině Šiklové, která nás všechny, kdo jsme s ní kdy přišly do styku, ovlivnila nepopsatelným způsobem. Šém, který do nás obrazně vložila, poneseme v sobě do konce života. Bude nás nepříjemně pálit, kdykoli nás přemůže zbabělost nebo pohodlnost, kdykoli nebudeme hájit práva slabších, kdykoli se schováme do davu, kdykoli nepůjdeme za svou pravdou hlava nehlava, kdykoli budeme fňukat, kdykoli si ze sebe nebudeme schopné udělat legraci. I to je totiž součástí historie Gender Studies. Ať je na nás Jiřinina duše pyšná!

Velký dík za letitou podporu a důvěru také patří Nadaci Heinricha Bölla, bez níž by Gender Studies nebyla tím, čím je.

Publikace "Hnízdo feminismu: 30 let Gender Studies" je k dispozici online ke stažení i v tištené podobě zdarma v knihovně Jiřiny Šiklové (Masarykovo nábřeží 8).

Autorky textu: Pavla Frýdlová, Kateřina Jonášová
Autorka fotografie: Gabriela Kontra

Článek byl původně zveřejněn na webu Heinrich Böll Stiftung: https://cz.boell.org/cs/2022/02/02/hnizdo-feminismu-30-let-gender-studies-0