Homosexuálové ve Španělsku - Cesta k rovným právům a společenskému uznání

27. června 2006, se v knihovně Gender Studies, o.p.s. návštěvníkům “Úterků s gender”  naskytla možnost příjemného setkání a diskuze s historičkou Darinou Martykánovou žijící v Madridu. Paní Martykánová ve své přednášce "Homosexuálové ve Španělsku - Cesta k rovným právům a společenskému uznání" pojednala o historii hnutí gayů a lesbiček ve Španělsku. Nejprve se zaměřila na perzekuci homosexuálů za Frankovy diktatury i na paradoxy homofobního diskurzu té doby. Dále se soustředila na období přechodu k demokracii, tzv. transición, rozvolnění genderových rolí a genderové transgrese začátkem osmdesátých let, stejně jako na činnost hnutí za práva homosexuálů v oněch letech. Podrobné analýzy se dočkalo společenské pozadí přijetí zákonů o registrovaném partnerství a manželství osob stejného pohlaví, otázka umělého oplodnění a adopce. Značný prostor byl věnován otázce společenské viditelnosti gayů a lesbiček, jejich přítomnosti na politické scéně, v médiích a jiných sférách veřejného života – jako subjektu i jako objektu. Následná diskuze se dotkla kromě jiného otázky zobrazování homosexuálů ve španělském umění a v médiích.

Pro ty z Vás, které téma zajímá, ale nemohli se přednášky z nejrůznějších důvodů zúčastnit nebo by si rádi doplnili některé informace, poskytla paní Martykánová podrobný text přednášky, který následuje níže.

NEVIDITELNOST, REPRESE A SPOLEČENSKÉ UZNÁNÍ

Pouť španělských gayů a leseb 20.stoletím[1]

ČÁST PRVNÍ; HOMOSEXUALITA VE FRANKOVĚ ŠPANĚLSKU

Během Frankova režimu končily desítky chlapců z chudých rodin ve vězení za minimální projev genderové transgrese a mnohé dívky lesbické orientace byly svými rodinami nuceny podstoupit elektrošokové terapie, které v některých případech zanechaly těžké následky na jejich duševním i tělesném zdraví. V současné době je Španělsko zemí, kde osoby téhož pohlaví mohou uzavírat manželství a adoptovat děti, kde se ke své sexuální orientaci hlásí nejen někteří umělci, ale i politici, vojáci, soudci a učitele. Homosexuálové se ruku v ruce procházejí ulicemi velkoměst a na balkóny svých bytu o svátcích hrdě vyvěšují duhovou vlajku. Tento článek pojednává o cestě, kterou během posledních desetiletí ušla španělská společnost, pokud jde o toleranci a respekt k osobám homosexuální orientace.

Pokud si při čtení historického exkurzu do období frankismu čtenář pomyslí: “to je tedy hrůza, co se v tom Španělsku před pár desítkami let dělo”, nechť se nenechá mýlit. Jediným důvodem, proč není v obecném povědomí českého čtenáře jen o něco mírnější represe a diskriminace gayů a leseb v komunistickém Československu, spočívá v tom, že se ani šestnáct let po demokratické revoluci nenašel v Česku, narozdíl od Španělska, historik, sociolog, kulturní antropolog či esejista, který by o této represi provedl výzkum a sepsal na toto téma rozsáhlejší práci. Pokud se tak stalo, nikdo mu jeho/její práci nevydal knižně ani ji nedělal publicitu v tisku. Pokud se mýlím, což bych ráda, přesvěčte mě, prosím, o mém omylu. Teoretický přístup k homosexualitě rozvinul v českém prostředí Martin Fafejta, Pavlína Janošova se věnuje postojům současné společnosti k tomuto jevu.[2] Uznání si zaslouží také čeští sexuologové, kteří takříkajíc z popisu práce provádějí osvětu na téma homosexuality v českém tisku i na přednáškách ve školách. Avšak na historickou práci na téma diskriminace a represe homosexuálů za komunistického režimu (a dříve) české publikum stále ještě čeká. Obávám se, ze jedním z důvodů je i strach publicistů a vědců být spojován s homosexualitou. Jistě jste si všimli, ze v Česku i lidé, kteří hájí registrované partnerství nebo se jakkoli zasazují o respekt k homosexuálně orientovaným lidem, az obsesivně zdurazňují „já jsem heterosexuál, ale myslím si, že....“. Dokud budou lidé cítit nutkání při debatách o homosexualitě používat svou „správnou“ (hetero)sexualní orientaci jako legitimizující štít, budeme vědět, že stále máme co dělat s homofobií v nás. 

Trocha historie nikoho nezabije - nebo ano?

Dvacátá léta 20.století byly explozi hravosti, rozmarnosti a transgrese, jako by se celá generace snažila setřást hrůzy Světové války. I když se Španělsko tomuto hrůznému válečnému konfliktu dokázalo vyhnout, osvěžující setřepání strnulé měšťácké morálky 19.století zasáhlo i velkoměsta iberského poloostrova. Ženy odhodily korzety, zkrátily sukně a vlasy, muži oholili licousy a obě pohlaví se oddala jazzu, sportu a opojení z rychlosti, kterou majetným nabízel automobil. Zapšklí staromilci vraštili obočí a věštili konec světa, zapomínajíce, že utrpení na zemí nepřinášejí ženy za volantem ani muži svíjející se na tanečním parketu, ale spíš ochota lidí zabíjet ve jménu vznešených idejí.

Není divu, že to byla právě dvacátá léta 20.století, kdy se v prostředí velkoměsta objevují ve větší míře projevy homosexuální kultury. V bohémské společnosti, která oceňovala výstřednost, našly své místo dandyovské postavy mužů, kteří svým oblékáním, líčením, gesty i sexuálním životem narušovali striktní normy dobové maskulinity. Homosexuální muži měli příležitost vzájemné se stýkat v přátelském prostředí kolem divadla v madridské čtvrti Chueca. V tomto divadle se pravidelně konala představení kabaretního či revuálního typu s travesti a homosexuální tematikou. Divadlo v Chuece poskytovalo možnost k navázání příležitostných kontaktu i mužům, kteří svou homosexualitu potlačovali či skrývali.

Homosexuální subkulturu madridské bohémy popsal ve svém díle spisovatel Álvaro Retana. Aby unikl cenzuře, která v té době stíhala autory za prohřešky proti “dobrým mravům”, a žalobám za propagaci “nemravnosti”, spisovatel opatřil svou knihu Las locas de postín (Nóbl bláznivky, 1919) předmluvou, v níž se distancuje od života komunity popisované v knize, i když se jeho dílo vyznačuje autobiografickými prvky a píše se v něm o autorových přátelích a milencích. Tato úlitba veřejné morálce mu umožňovala svobodné psát a barvitě vylíčit život homosexuálů madridské bohémy, život, který dobře znal, protože ho sám žil. Retanovy knihy jsou zajímavým svědectvím o oázách svobody a pestrosti, které měly brzy zmizet ve víru občanské války, konfliktu, který na dlouhá desetiletí poznamenal španělskou společnost.[3]

Homosexuální ženy na tom byly podstatně jinak, než homosexuální muži.[4] Jejich situace se dá označit jedním slovem: neviditelnost. Na jednu stranu bylo pro ženy, které chtěly žít se ženami, snazší dosáhnout společenské přijatelnosti, protože soužití dvou svobodných či ovdovělých žen nebylo a priori interpretováno jako milostný, erotický vztah. Stejně tak měly ženy větší volnost v projevu citu, protože objímání, něžná slova, vyznání lásky, hlazení ani polibky nebyly okolím (a často ani těmito ženami samotnými) interpretovány sexuálně. Předtím, než se dostal do obecného povědomí lékařský a pornografický diskurz o sexuálních perverzích, machistická společnost si většinou nedokázala představit možnost lesbického sexu. Sex byl v představách této společnosti natolik spojen s falem, že evropští teologové, lékaři i právníci v raném novověku až do 19.století nepřijímali většinou možnost, že by mezi ženami mohlo dojít k pohlavnímu styku. Jediné, co si dokázali představit, byl, v jejich pojetí neplnohodnotný, styk založený na napodobování koitu s pomoci předmětů podobných penisu. Jiné, než penetrativní formy sexuality mezi ženami byly považovány za přátelské projevy ženské citovosti, za nedůležité, bezvýznamné a mužskou nadvládu nijak neohrožující hry. I když již koncem 18.století začalo docházet k jistým změnám v tomto pojetí, ještě počátkem 20.století byla tato “neviditelnost” zcela běžná, což poskytovalo ženám milujícím ženy možnost uniknout represi, které byli vystaveni homosexuální muži.

Na druhé straně bylo pro ženy neskonale těžší dosáhnout nezávislosti a vymknout se z područí mužů (otce, bratra, manžela), vzhledem k ekonomické závislosti žen na mužích.[5] Ženám z vyšších a středních vrstev byly, až na výjimky (profese učitelky), zapovězeny “profese bílých límečků”, které se konfigurovaly v 19.století, což stavělo středostavovské ženy před nemožnou volbu: pokud chtěly ekonomickou nezávislost, musely za to zaplatit ztrátou společenského statusu a v naprosté většině případů i propadem do nejtvrdší bídy. Tehdejší společnost jim jako víceméně jedinou alternativu závislosti na manželovi nabízela klášter, prostituci, domácí šití či továrnu, z čehož zvláště u dvou posledních možnosti hrozila, vzhledem k nízkým mzdám obecně a titěrným mzdám pro ženy zvláště, prakticky smrt hladem. Chudé ženy neměly o moc lepší vyhlídky. Nejčastější práci žen mimo zemědělství byla práce služky. Služba ovšem nebyla ani ve 20.století definována jako profese v rámci kapitalistického diskursu, kde se ustavuje neosobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, v němž zaměstnanec nabízí svůj pracovní výkon a zaměstnavatel mu za to platí. Vztah služky k “zaměstnavatelům” (i když přesnější by byl termín “pánům”) odpovídal spíše předkapitalistickému uspořádání. Služka byla částečně členem rodiny, “zaměstnavatelé” služce pomáhali v nesnázích, platili ji lékaře a dávali ji dárky, ale také dohlíželi na její soukromý život, na její návštěvy, nutili ji k celibátu, bránili ji otěhotnět a vdát se (těhotenství a sňatek by zaplatila ztrátou životně důležitého zaměstnání). Jediné ženy, které byly v jistém smyslu svými paními, byly některé lépe placené dělnice (např.švadleny). Vzhledem k regionálně omezené industrializaci Španělska v první polovině 20.století a vzhledem k bídným mzdám v ženských dělnických profesích (v celé Evropě) však ani jejich ekonomická sitiuace možnost samostatného života (či společného života s jinou ženou) příliš nepodporovala. Pro chudé ženy manželství neznamenalo pracovní nečinnost jako pro ženy z vyšších a středních vrstev, ale jejich závislost na manželovi byla z právního hlediska i vzhledem k bídným mzdám dělnických žen velmi podobná jejich bohatším součastnicím. Lesbické ženy (a heterosexualní ženy toužící po téže nezávislosti, které se těšili muži) si tak mohly dovolit zařídit si život podle svého jen štastnou shodou okolností: byly-li to bohaté dědičky či majetné vdovy nebo patřily-li do malé skupinky relativně privilegovaných dělnic. Jisté možnosti také poskytovalo stáří; starší ovdovělé ženy, které měly děti, mohly záviset na finanční podpoře dětí a přesto žít s jinou starší ženou, pokud nevzbuzovaly přílišnou pozornost a nevoli dětí.

Vyhrocení politické situace ve Španělsku ve třicátých letech 20.století přineslo značný útlum experimentu s konvenční měšťanskou morálkou a zatlačilo i homosexuální muže do neviditelnosti. Inter arma silent musae, volnomyšlenkářská a bezstarostná bohéma, která dávala homosexuálním mužům prostor pro sebevyjádření, musela ustoupit horlivému politickému boji. Doba byla nepříznivá tomu, aby se o homosexualitě otevřeně mluvilo, protože žádná ze skupin, které se profilovaly jako účastnice sociálního a politického konfliktu, neměla zájem na tom být spojována s jevem, který byl v širší společnosti nadále předmětem opovržení, odporu či nenávisti. Někteří představitelé levice se sice vzdálili od pojetí homosexuality jako hříchu a zkaženosti směrem k homosexualitě jako lékařské diagnóze, za níž “postižený” nenese morální vinu, ovšem předsudky proti mužské homosexualitě byly tak silné, že žádná strana nepovažovala za nutné zařadit toto téma mezi svou politickou agendu. Za II.Republiky, která se jinak vyznačovala pokrokovou legislativou, pokud jde o ženská práva, byla homosexualita trestná v armádě, jako zločin proti vojenské cti (až 6 let odnětí svobody). Trestala se především v případech, kdy důstojník zneužil svou hodnost, aby nutil vojáky k pohlavnímu styku, i když se vyskytly i případy odsouzených za pouhé milostné návrhy bez vydírání, na základě udání více lidí. Tento zákon přetrval v armádě i během frankismu. Za demokracie, v roce 1985 byla zmínka o homosexualitě z vojenských zákonů odstraněna.[6] Od roku 2003 vojáci a vojačky homosexuální orientace požívají stejných práv jako jejich heterosexuální kolegové a kolegyně, vzhledem k tomu, že jim bylo přiznáno právo žít se svými partnery v kasárnách (již před přijetím zákona o manželství osob stejného pohlaví v roce 2005 mohli ve vojenských bytech v kasárnách žít s vojáky jejich registrováni partneři). 71% španělské populace toto rozhodnutí vojenských orgánů podpořilo.[7]

Frankova diktatura - temná desetiletí

Poté, co v občanské válce zvítězili v roce 1939 povstalci vedení generálem Frankem, zavládl ve Španělsku režim, který se -přes své nesporně fašistické rysy- velmi rychle začal profilovat spíše jako nacionalisticko-katolická diktatura, což pravděpodobně odpovídalo ideologickému pozadí samotného Franka. Obzvláště poté, co byly fašismus a nacismus mezinárodně diskreditovány porážkou zemí Osy v 2.světové válce, zatlačil Franco do pozadí fašistické pilíře svého režimu (Falange) a začal se opírat se čím dál tím výrazněji o nacionálně-katolickou doktrínu a o spolupráci s katolickou církví. Vedla ho k tomu mimo jiné snaha udržet se u moci tím, že získá silné spojence na mezinárodní scéně, obzvláště USA. Franco se proto po porážce Hitlera a Mussoliniho snažil profilovat především jako nelítostný bojovník proti komunismu a obhájce konzervativních morálních hodnot, doufaje (úspěšně), že Američané -a později i další- rádi zapomenou na hajlující minulost falangistických bojůvek, na zásobování hitlerovského Německá strategickými surovinami a na účast tzv. Modré divize v boji proti Spojencům. Nesčetné popravy politických oponentů, nad jejichž krutosti a masovosti žasl dokonce i H.Himmler, mu v jeho snažení o mezinárodní uznání nebyly příliš na škodu.

Spojení Frankovy diktarury s konzervativní katolickou doktrínou znamenalo především silnou regulaci soukromého života (zákaz rozvodu, trestnost cizoložství, zrušení všech občanských sňatku uzavřených za republiky, povinné církevní manželství, trestnost opuštění společně domácnosti jedním z manželů), potlačení ženských práv (výrazně omezení pracovních možnosti a mobility vdaných žen, omezená právní způsobilost vdané ženy vzhledem k závislosti na souhlasu manžela, nemožnost vdané ženy volně disponovat s vlastním majetkem, zákaz antikoncepce a potratů, případy odnímání děti svobodným matkám) a všeobecnou represi svobodné sexuality (cenzura v umění, dozor policie nad chováním lidí - za líbání v kině mohl člověk strávit noc ve vězení apod.). Katolická církev dostala od Franka volnou ruku v základním a středním školství, kde bylo kromě povinného náboženství samozřejmostí také odděleně vzdělávání chlapců a dívek, s tím, že kvalita dívčích institucí byla podstatně nižší a zanedbávala vzdělání v přírodních a exaktních vědách.

Homosexualita do roku 1954 nefigurovala v trestním zákoníku, ale homosexuálové mohli být a byli stíhání za “kažení mládeže” (přičemž za mladistvé se považovaly osoby od 12 do 23 let) či “veřejné pohoršení”. Obzvláště obvinění z veřejného pohoršení bylo v rukou frankistických autorit během celého období diktatury velmi, velmi plastické: jak dokládá práce A.Arnalteho, zatímco někdy soud rozhodl, že homosexuální styky v soukromí nejsou zločinem, v několika případech byl Zákon o veřejném pohoršení uplatněn i k potrestání homosexuálních styku v soukromí bydliště, se zdůvodněním, že samotné projednávání těchto styku před soudem způsobuje veřejné pohoršení pro jejich zvrácenou a pohoršující podstatu.[8] Teoretici nového režimu dokonce spojovali homosexualitu s komunismem, nejen v rámci obvyklého obviňování komunistů a vůbec levice z morální zvrácenosti, ale dokonce tvrdili, že “sodomie” je útokem na lidský rod, obdobně jako byl podle nich komunismus atentátem na lidskou společnost. Předváleční aktéři homosexuální oblevy buď zahynuli ve vězení pro své spojení s levicí, odešli do exilu nebo se stáhli se do anonymity. Populárním postavám spojených s homosexualitou hrozilo zbití počestnými chlapci z dobrých rodin, pro které nebyl problém zneužívat chudá nezletilá děvčata v luxusních bordelech, zato je však nesmírně pohoršovaly jakékoli náznaky zženštilosti.

Potlačování svobodné sexuality vedlo k tomu, že kvetla prostituce (i přes její oficiální zákaz). O tom, k jakému chování degraduje člověka sexuální represe svědčí například la pajillera (či el pajillero) běžná figura z městských kinosálu 40. a 50. let, prostitutka či prostitut věnující se během promítání zcela běžných, “nezávadných” filmu manuálnímu ukájení diváků (mužů). Mnoho lidí si odneslo zážitky se sexuálním zneužíváním z přísně jednopohlavních institucí jako sirotčince, církevní internáty či ozbrojené složky. Obecně lze říci, že heterosexuálním mužům se tolerovalo mnohem více, než ženám (v případech cizoložství, prostituce, předmanželského sexu, nemanželských děti apod.) a homosexuálním mužům.[9]

Posedlost potlačováním mužské homosexuality je typická pro mnohé machistické společnosti [10], a v nich pak zvláště pro čistě mužské instituce. Do těchto institucí byl vstup ženám zakázán a více či méně otevřené byla hlásaná mužská nadřazenost nad ženami. Podobat se ženě, být “zženštilý”, být “baba”, projevovat emoce, bylo největším hříchem, zatímco hypermaskulinita (ať už fyzická, jako v ozbrojených složkách, či intelektuální, jako v církví či univerzitním prostředí) byla oceňována.[11] V takovém klimatu, v němž bylo zdůrazňováno to, co ženy a muže rozděluje, spíše než to, co je spojuje, a hodnotám asociovaným s ženstvím byla přikládána menší prestiž, nebylo divu, že se ve vzduchu vznášela otázka: když jsou ženy tak odlišné a méněcenné, proč vlastně obtížné usilovat o vztah s nimi (ženy byly v silné machistické společnosti často bedlivě hlídané)? Proč nedát přednost vztahům s bytostmi duchovně spřízněnými, tedy s jinými muži (a vzdát se tak, vlastně, nadvlády nad ženami - vzhledem k tehdejším zákonným normám, které prostřednictvím manželství tuto nadvládu ustavovaly)? V homoerotickem prostředí těchto machismem prodchnutých institucí muselo být proto vzneseno silné tabu: homofobie byla povýšena na základní přikázání a jakýkoli náznak “zženštilosti” si zasloužil si to nejpřísnější potrestání a zatracení.

V kampaních proti homosexuálům se používaly populistické argumenty, které líčily homosexualitu jako nemoc vyšších vrstev, rozmařilých boháčů a umělců, kteří svou perverzitou kazí zdravou španělskou mládež. Nic nemohlo být pokrytečtější, než tato rétorika; zatímco bohaté a vlivné jedince chránila před policejní a právní represí hradba peněz a protekce, homofobní represe ve skutečnosti dopadala především na chudé mladé lidí.

I v době nejtvrdšího frankismu však existovaly ostrůvky svobody. Soukromé večírky a výlety na odlehlá místa umožňovaly mnoha lidem prožívat svou sexualitu. Frankistické cenzuře unikla také homosexuální estetika časopisů o tělesné výchově a kulturistice, které se staly víceméně jedinou legální možnosti, jak zobrazovat a nabízet na trhu fotografie polonahých mužských těl.

V roce 1954 se homosexualita objevila v trestním právu, přesněji v Zákoně o lenoších a zločincích (Ley de vagos y maleantes). Tato právně pochybná norma stanovovala, že internace pro odsouzené neznamená trest v právem smyslu slova, ale je “bezpečnostním opatřením” na ochranu společnosti a nápravnou metodou pro “zhýralce” a “práce se štítící jedince”. Zákon dokonce mohl být použít jako předběžné opatření proti “škodlivému vlivu” homosexuálů. Stejně arbitrární byla pak délka internace, teoreticky mohla být prodlužována do té doby, než soudce uznal, že “provinilec” se napravil. V rámci tohoto zákona byl uveden do provozu pracovní lágr v Tefíi na Fuerteventuře, nejvyprahlejším z Kanárských ostrovů. Do tohoto tábora byli vedle žebráků, pasáků a tuláků posílání také homosexuálové (muži), aby se z nich jejich “zženštilost” vyhnala tvrdou prací, hladem, krutým bitím a hromadnými modlitbami. Po propuštění byl mnohým zakázán na určitou dobu návrat do rodné provincie. Tento trest vyhnanství vlastně znamenal, že stát pobízel propuštěné vězně ke kriminální činnosti. Tito muži z chudých rodin, se zápisem v trestním rejstříku, jen těžko sháněli práci mimo rodné město či vesnici (kde by navíc měli i ubytování zdarma). Nemožnost se ve vyhnanství poctivě uživit dohnala mnohé z nich, kteří se do té doby nedopustili žádného deliktu (byli odsouzení za to, že podle tehdejších zákonodárců představovali jako homosexuálové nebezpečí pro společnost), k prostituci či přímo na kriminální dráhu.[12]

Pozdní frankismus - turistický ráj a společenská nebezpečnost

Stíhání homosexuálů, jejich bití, zatýkání a zátahy na místa, kde se scházeli, pokračovaly i v 60.letech, i když rozkvět turismu vedl k jistému uvolnění atmosféry v místech, kam masové přijížděli zahraniční turisté. Frankův režim potřeboval jako sůl cenné devizy, a proto byl v turistických centrech nucen slevit z nesmlouvavého prosazování katolické morálky, které se musel dobrovolně či proti své vůli podrobit zbytek Španělska. Šedesátá léta však znamenala v jistém smyslu zlom, pokud jde o mezinárodní kontext. Lze říci, že do 60.let se Španělsko svými homofobními normami příliš nevymykalo ostatním evropským zemím, i když samozřejmě vzhledem k nedemokratické povaze režimu situaci zhoršoval celkový nedostatek garancí v soudním řízení.[13] Koncem šedesátých let však dochází k rozdělení cest; zatímco západní demokracie jdou cestou pozvolného odstranění diskriminace a represe, Frankovo Španělsko se paradoxně ocitá po boku svého úhlavního nepřítele a ďábla, tedy komunistických zemí v čele se Sovětským svazem, kde jsou homosexuálové nadále víceméně oficiálně perzekvováni.[14]

Po letech nejtužšího frankismu a ekonomického marasmu přišlo, víceméně navzdory režimu, jistě uvolnění a na veřejnost začala sporadicky objevovat transgrese jediného uznávaného modelu sexuality, i když byla odkázána do prostředí, které bylo konzervativními kruhy i širokou veřejnosti a priori vnímáno jako morálně pochybné, tedy do prostředí umění a showbusinessu. Z šedesátých let pocházejí svědectví o večírcích slavných žen z uměleckého prostředí, kde se část žen oblékala jako muži a vytvářely se ženské partnerské dvojice. Pro interpretaci tohoto jevů je dobře vědět, že nešlo o prostředí politizované intelektuální bohémy, ale spíš o protagonistky režimem protežované popklutury. Přejímání mužských atributů je možno interpretovat jako manifestaci nezávislosti těchto žen, jak v oblasti ekonomické, tak v oblasti společenských konvenci. Přikláním se k této interpretaci oněch “lesbických večírku” především vzhledem k tomu, že většina že zúčastněných i po přechodu Španělska k demokracii vedla převážně heterosexuální partnerský život.

Také mimo prostředí showbusinessu došlo v šedesátých letech k rozšíření prostoru, kde bylo možné projevovat homosexualitu. Opět je třeba zdůraznit, že k němu došlo navzdory neměnné oficiální doktríně. V turistických střediscích Středozemního moře a v některých přístavních městech jako houby po dešti vyrašily bary, kde se scházeli muži toužící po tom, navázat sexuální i citové kontakty s jinými muži. Od konce šedesátých let začala ve Španělsku dělat první krůčky také sexuální revoluce, jejíž centrem se v sedmdesátých letech stalo pobřeží Středozemního moře, letoviska Baleárských ostrovů a hlavně Barcelona.

Jako možná reakce na toto uvolnění následovala nová vlna represe. V roce 1970 udeřila na španělské homosexuály rána v podobě Zákona o společenské nebezpečnosti. Na utužení represe v 70.letech, v rozporu se západoevropskými trendy, měli svůj podíl lékaři (španělští, evropští i američtí). V sedmdesátých letech, ale především v předchozích desetiletích vycházely nesčetné “odborné” studie, které se zabývaly zkoumání homosexuality, její klasifikaci a jejími “příznaky”. Homosexualita byla definována jako nemoc či jako úchylka. Lékaři v touze učinit svět přehledným, hnáni možná podvědomým instinktem drbny, nahlížející lidem do ložnic, ale zahalení důstojným pláštíkem vědy, nadšeně zkoumali každý záhyb lidského těla, aby odhalili fyzické projevy “duševní perverze”. Dlužno říci, že jako “pokusní králíci” jim mnohdy nedobrovolně sloužili vězni, donuceni podrobit se ponižujícím vyšetřením pod pohrůžkou samotky či prodloužení internace.

Lékaři a psychologové ve svých knihách lékaři šířili mýty o fyzičnu homosexuálů, kteří se údajně vyznačovali menším množstvím ochlupení, širokou pánvi a úzkými rameny, tedy všemi znaky typickými pro ženy. Ve své neschopnosti představit si homosexuální vztah jinak, než jako odraz vztahů (stereotypní)muž-(stereotypní)žena, lékaři horečně usilovali oddělit homosexuály aktivní od pasivních, zůstávaje v úžasu nad tím, že většina z nich se nakonec ukáže jako tzv. “homosexuál smíšený”, tedy člověk, který při sexuálním aktu nepřebírá výhradně stereotypní roli může ani stereotypní roli ženy. V tomto kontextu stojí za zamyšlení, nakolik jsou vědci ovlivnění prostředím, v němž žijí, jak mění svá vysvětlení v závislosti na společenskou poptávku, ale vždy je hájí jako 100% vědecké a neideologické.[15]

Zákon o společenské nebezpečnosti se tvářil jako moderní produkt lékařské vědy, zaměřený na nápravu a léčení homosexuálů. Moderní odklon od homosexuality jako hříchu k homosexualitě jako lékařské diagnóze byl interpretován jako pokrok, často i samotnými homosexuály, které zbavil pocitu viny, aby ho však nahradil pocitem méněcennosti. Přinejmenším ve Španělsku 70.let toto nové pojetí homosexuality jako úchylky či nemoci přineslo dočasně zhoršení represe homosexuálů. Zákon o společenské nebezpečnosti, který stal na této redefinici homosexuality, byl ještě zákeřnější, než předchozí normy. Člověk mohl být uvězněn za pouhé přiznání k homosexuálním kontaktům, ba dokonce za projev “homosexuálních tendencí” (jako bylo, podle tehdejších lékařů, např.příležitostně nošení ženského oblečení, tzv.travestismus[16]). Věznění nebylo interpretováno jako trest, ale jako terapeutické opatření. Homosexuálové, jejichž homosexualita byla považována za trvalou “úchylku”, měli být “zneškodněni” směrem k celibátu a sublimaci; homosexuálové, u nichž byla homosexualita považována za výchovou získanou “nemoc”, měli být vyléčeni vězením, psychoanalýzou či elektrošoky.

Vzhledem k tomuto pojetí věznění jako terapie nebyla předem dána délka odnětí svobody, to mohlo být prodlužováno až na tři roky ve vězení, v případě internace v léčebné libovolně dlouho. Pro mnohé zadržené nebylo odnětí svobody tím nejhorším, co je potkalo, tím bylo znásilňování a fyzické týrání ostatními vězni, umožněné, podle svědectví obětí, ještě ve vazbě. V několika věznicích byla zřízena speciální oddělení pro homosexuály, rozdělené na základě lékařského vyšetření na pasivní a aktivní. Pobyt ve vězení měl s terapii jen velmi málo společného, často šel směšně přímo proti deklarovanému účelu: ve věznicích často dozorci podporovali stabilní vztahy mezi vězni, protože tak nevznikaly rvačky a dozorci měli méně práce. Odměnou za dobré chování pak dovolovali vězňům líčit se, apod. Zákon o společenském nebezpečí postihl v semdesátých letech stovky homosexuálů, mnohým z nich na dlouhá léta zničil život. Jako v případě zákona z roku 1954, i tento zákon postihoval téměř výlučně mladé může z chudších rodin.[17]

Homosexuální muži z bohatých rodin a lesbické ženy nebyli až na výjimky zavírání do vězení, ale museli čelit jinému institucionalizovanému násilí: mnozí psychiatři v té době nadšeně prosazovali elektrosokove terapie za účelem vyléčení homosexuality. Zatímco homosexuální muži přistoupili na podobné “léčení” většinou na nátlak rodiny či dokonce sami zvnitřnili tvrzení o své nemoci či úchylnosti a pro terapii se rozhodli dobrovolně, lesbické ženy byly v některých případech svými rodinami internovány na klinikách a k elektrošokům nuceny násilím. Elektrošokové terapie byly založeny na tom, že pacientovi byly pouštěny snímky mužů a žen ve vyzývavých pózách. Když pacient hleděl na snímek osoby téhož pohlaví, dostal silný elektrický výboj, zatímco výboje ustaly, když se na platné objevila osoba pohlaví opačného. Podle svědectví těch, kteří tyto terapie absolvovali, v nich tyto metody touhu po opačném pohlaví neprobudily, maximálně dočasně utlumily sexuální touhu jako takovou.[18] Jsou doloženy i případy, kdy podobně “léčení” mělo za následek trvale poškození duševního a tělesného zdraví pacientky. [19]

Zatímco proti homosexuálním mužům byla zaměřena represe veřejných institucí, situace lesbických žen byla i nadále podstatně odlišná. V případě žen byla represe až na drobné výjimky ponechána na rodině. Nebylo potřeba státních institucí, protože pro ženy bylo i v 50. a 60.letech obtížné dosáhnout finanční nezávislosti, což umožňovalo rodině vykonávat na ženy značný tlak. V padesátých a šedesátých letech už začíná pronikat do obecného povědomí existence lesbismu - lékařský a pornografický diskurz presentují lesbismus jako úchylku -,[20] což přináší nové komplikace pro soužití dvou žen. Povědomí o existenci lesbismu přiživuje represí, zvlášť proti ženám vyznačujícím se některými vlastnostmi a rysy spojovanými s mužstvím. Převládala idea lesby jako mužatky, což přispívalo k tomu, že homosexuálně orientované ženy, které se chovaly a oblékaly stereotypně žensky, nemusely čelit homofobii, protože byly jen těžko identifikovány jako ženy lesbické.

Jako příznak lesbismu byla považována v Evropě a v USA 19. a 20.století také nespokojenost se stavem ženských práv, touha po profesním uplatnění a po nezávislosti.[21] Žena toužící po nezávislosti byla prezentována jako úchylná či nemocná.[22] Spojování feminismu s lesbismem, které mělo sloužit k diskreditaci ženského hnutí a jednotlivých žen toužících po nezávislosti, bylo velmi běžné v USA a vyskytovalo se také v Evropě. Nicméně ve Španělsku 60.a 70.let nebyl tento argument příliš úspěšný, a to že dvou důvodů: 1) mluvit o sexualitě bylo pro konzervativní složky spíše tabu, pročež použitelnost tohoto argumentů byla omezena 2) ženská práva byla spojena s obdobím poražené II.Republiky a byla vnímána jako klíčová politická otázka. Jakákoli snaha že strany prorezimnich autorit o diskreditaci ženského aktivismu byla proto pro značnou část populace a priori nevěrohodná a neúčinná. I když mnozí odpůrci frankismu v praxi podléhali machistickým stereotypům, minimálně v politickém diskurzu levice patřilo k dobrému tónu ženská práva hájit a ne diskreditovat jejich zastánkyně.

Frankova smrt roku 1975 neznamenala pád diktatury, ale zahájení pozvolného přechodu k demokracii ve spojení se “starými strukturami” (tzv.transición). Zákon o společenské nebezpečnosti zůstával nadále v platnosti a lidé jim postižení ve vězení. Stejně jako v minulosti, práva homosexuálů nepatřila mezi priority levice, natož postfrankistickych pravicových stran. Nicméně v období tzv.transición naplno propukla sexuální revoluce, která měla přinést změnu ve vnímání homosexuality u širší veřejnosti a také se rozvíjela občanská společnost, v jejímž rámci se organizují i gayove a lesby a začínají otevřené bojovat za svá -lidská- práva a za odstranění diskriminace.

(pokračování příště)

Psáno pro Britské listy, www.feminismus.cz a www.bengales.cz na základě autorčiny přednášky v Gender Studies v červnu 2006.