Humanistka a spiritualistka Little Annie si přeje aby „všichni lidé mohli svobodně praktikovat takovou víru, kterou si vyberou, včetně práva hlásit se k ateismu”
Šansoniérka Little Annie patří mezi špičku newyorské avantgardy již přes třicet let. V Česku prvně vystoupila v roce 2010, v pražské Malostranské besedě. V září letošního roku se tato umělkyně chystá do Prahy znovu a Gender Studies, o.p.s., bude u toho. Před koncertem, který se bude konat v úterý 11. 09. 2012 od 19:30 v galerii NoD/Roxy, se s námi podělila o své názory nejen na postavení žen v hudební branži.
Na hudební scéně se pohybujete od roku 1977 – jaké změny se na ní od té doby udály, co se týká situace žen hudebnic?
V sedmdesátých letech bylo v hudební branži obecně velmi málo žen, obzvláště v její technické a produkční oblasti. Ale tu a tam bylo možné objevit pár muzikantek a ty byly značně viditelné, měly image zuřivých žen. Také si myslím, že v té době se určitý typ chování u mužů v hudebním světě posuzoval jinak než u žen; zatímco muži byli označováni jako „divocí“, ženy byly posuzovány jako „vadné“. V současné době se hudbě všech žánrů věnuje mnoho žen. A všechny sféry života prošly značnou proměnou - ve všech ohledech máme o dost větší rozmanitost.
Je hudba stále ještě platformou pro ženskou revoltu? Dá se ta revolta označit jako feministická? Co pro Vás znamená feminismus?
Domnívám se, že hudba je platforma pro revoltu jako takovou. Zda ji tak lidé skutečně i využívají, to je už jiná věc. Co se týká mě osobně, nikdy jsem neplánovala být rebelkou, ale mám to v povaze a odpovídá tomu i způsob, jakým žiji svůj život. Z větší části jsem vždy dělala, co jsem dělat chtěla (i když to ne vždy bylo právě moudré). Zaplatila jsem za to určitou cenu, ale tak je to se všemi volbami v životě.
Odmítám přijmout slovo “ne”, bez ohledu na to, zda to “ne” je založeno na mém genderu, rase, věku, přesvědčení, výšce či světonázoru. A chci, aby toto právo měl KAŽDÝ.
Když jsem byla ještě malá holka, děvčata chodila povinně na kurz zvaný “management domácnosti”, kde se učila domácím pracím. Já mám práci v domácnosti ráda, vždy tomu tak bylo, ale nikdo mě nemůže nutit, abych k tomu absolvovala školní předmět. Trvala jsem na tom, abych mohla chodit na “dílnu”, což byla chlapecká obdoba “managementu domácnosti”, kde kluci pracovali s kovem. Nebylo mi to umožněno, protestovala jsem, ale nepomohlo to. Předmět jsem nakonec neabsolvovala – to bylo mé rozhodnutí nehrát jejich hru, resp. hrát tu hru po svém. To, o čem mluvím, není otázkou života a smrti, je to něco poměrně banálního, čím se snažím ilustrovat tu rovnici. Je to příklad, který by mohl sloužit k definici mě jako feministky, ale byl to vlastně také můj boj za to, aby ti kluci, kteří budou chtít, mohli ve škole navštěvovat předmět zaměřený na domácí práce.
Takže já se spíše vidím jako humanistka, jako boží dítě, které si přeje, aby všichni lidé mohli svobodně praktikovat takovou víru, kterou si vyberou, včetně práva hlásit se k ateismu. Já jsem spiritualistka a pro mně duchovno je místem, ze kterého pramení vše ostatní. Což mi ale zároveň nedává povolení ignorovat utrpení druhých, ať už je to žena, které muž popálil tvář kyselinou, lidé tmavší barvy pleti, kteří sedí ve vězení za to, že jsou černí a byli ve špatnou chvíli na špatném místě, gay v pubertálním věku, který spáchá sebevraždu, protože už nemůže vydržet další den perzekuce, osamocený cizinec na konci chodby, který si myslí, že nikomu nebude chybět, když umře. Pes, kterého mučí sadistický parchant, čestný policajt nebo policajtka, které někdo ve službě zastřelí. Rodiče, kteří mají strach, že jejich dítě zabije náhodná kulka nebo policajt, kterému neměla být dána k dispozici zbraň, protože předtím neprošel důkladnou kontrolou, lidé bez domova, kteří se nemají kam schovat před sluncem, transsexuál, kterého ostatní nazývají zrůdou. Prostitutka, kterou zavraždí sériový vrah, protože tyto ženy budí dojem, že jsou “na jedno použití”, a tak se o jejich smrtí mlčí. Dítě, které je nuceno chodit na “management domácnosti”, zatímco by preferovalo “dílnu” a naopak. Lidé se zlomeným srdcem, kteří si myslí, že už se nikdy neusmějí, ti, kteří trpí depresemi a které někdo dobromyslný, ale málo informovaný, bude povzbuzovat k veselosti...
Obejměme zraněné, což jsme my všichni... Je to protest formou radosti, jako příklad toho, že naše kažodenní volby rezonují.
Pódium je požehnáním v tom smyslu, že vám poskytuje hlas a já doufám, že ten hlas mluví ke všem a snad je ujišťuje v tom, že i jejich hlas je slyšet. Celý svět je jeviště, ale život není žádný kabaret.
Ale zas na druhou stranu, když jsem dospívala, bylo nám řečeno, že se můžeme stát sekretářkami, když budeme mít štěstí, pracovat v továrně, být prodavačkami. Od té doby se mnoho změnilo a já se obávám, že si mnohé mladé ženy neváží svých práv, za které někdo v minulosti tvrdě bojoval, což je chyba. Když zapomeneme, jak dlouze a těžce jsme o svá práva bojovaly, můžeme je lehce opět ztratit. Pořád přetrvávají genderové nerovnosti a domnívám se, že si lidé pletou pojmy rovnost a sexuální svoboda. Když slyším ženy v médiích nebo i jen na ulici, jak si povídají o vibrátorech a jak sebe a muže objektivizují, zdá se mi to stejné, jako když o ženách tímto způsobem mluví muži. Postavy ze Sexu ve městě nejsou žádné vzory a pokud by měly být, tak potěš pánbůh. A co se všemi ženami, které na titulních stránkách časopisů pózují tak, že si nahá prsa zakrývají dlaněmi? Já to neodsuzuji, ale zároveň, když jsem se nedávno dívala na časopisy v novinovém stánku, 80 % žen na titulkách tam bylo vyfocených téměř nahých. Tohle z vás neudělá lepší zpěvačku nebo herečku – Merryl Streep a Michelle Obama to nedělají. A mezitím ženy jedna druhou nazývají kurva nebo šlapka – o čem je tohle? Nebo když jsem pracovala se sexuálními pracovnicemi v programu výměny jehel, ženy s “důstojnou” prací se mě ptaly, jak vůbec může prostitutka být znásilněna. Přece jako každá jiná žena, i prostitutky mohou říct “ne”.
Musíme se naučit být k sobě dobří.
Kapela Crass je často nazírána jako vzor grassrootového punkového kulturního aktivismu, jaká byla Vaše spolupráce a jak Vás ovlivnila?
Steva z Crass jsem potkala na prahu svých dveří v New Yorku, pak jsem potkala i ostatní členy a nikdy jsem nic neplánovala (bylo mi 17 let a plánování jsem ve své agendě tehdy skutečně neměla). Kapela Crass mě svým způsobem ovlivnila podobně silně, jako mí rodiče. Naučili mě, abych všechno zpochybňovala. Všechno mě ovlivnilo - a stále ovlivňuje, pokud chodím s otevřenýma očima a srdcem.
Má profesní spolupráce s Crass začala, když si Penny Rimbaud přečetl některé z mých básní a pár z nich kapela přetvořila do svých písniček.
Odkud jste čerpala inspiraci a kdo byl Vaším vzorem?
Já vlastně žádné formální vzdělání nemám, protože jsem do školy přestala chodit ve čtrnácti letech, takže mě učila hlavně ulice. Ovlivnil mě Malcolm X, stejně tak jako Crass, jako gospelová hudba, Frank Serpico, Lenny Bruce i feťáci a zloději z rohu ulice... Nekonečné rozhovory u večeře a jejich domácí knihovny – to byli moji učitelé. A pak, když jsem z těchto předmětů “odmaturovala”, začala jsem pracovat s Adrianem Sherwoodem a Kishi Yamoto a stala jsem se součástí kruhů kolem On-U Sound. Trávila jsem celé dny ve studiu s největšími světovými umělci a umělkyněmi z žánrů reggae, funku a beatu a “naučila” jsem se hudbu.
České kapely jako Plastic People of the Universe a Už jsme doma odehrály pro Pussy Riot benefiční koncert. Jak Vy vnímáte kauzu kolem Pussy Riot?
Fakt, že tyto ženy budou uvězněny, je porušením lidských práv. Je to podobně hrůzostrašné, jako když jsou všude po světě tisíce lidí vězněny nebo popravovány kvůli názorům, životnímu stylu, sexuální orientaci, rase, politickým ideálům a podobně.
Prospívá nebo škodí, dle Vašeho názoru, internet hudebnímu vyjádření? Jak použitelné jsou pro Vás platformy jako My Space?
Je to tak padesát na padesát. Díky internetu můžete vstoupit do kontaktu s publikem a publikum s Vámi a do určité míry vytěsnit mnoho nesmyslů mezi tím. Ale na druhou stranu, umělec či umělkyně, jako všichni ostatní, potřebuje mít střechu nad hlavou a nelegální stahování hudby z internetu se, bohužel, stalo normou. Moje hudba byla použita v reklamě firmy Levi’s, která se stala reklamou virální, a nikdo neví, kolik lidí si ji takto stáhlo zdarma. Já jsem ráda, že ji lidé slyšeli, tato reklama mi poskytla spoustu svobody, ale na druhou stranu na výrobu alb a realizaci turné jsou potřeba peníze. Obecně je ale internet skvělým nástrojem a to dobré na něm spíše vyvažuje to špatné. Starý způsob dělání hudebního byznysu navíc podlamoval tvořivost více než dnešní nelegální stahování hudby.
Koncert pořádá Scrape Sound s podporou Gender Studies, o.p.s.
Překlad z angličtiny: Nina Bosničová, Gender Studies, o.p.s.