Investovat do chvilek radosti
Evropská komise narozdíl od našich zamrzlých politických způsobů snad již začíná chápat, že při řešení sociálních problémů se bez znalosti názorů tzv. Grassroots ("těch dole") neobejde. Možná i proto podpořila unikátní projekt Evropské kontaktní skupiny v ČR, který umožnil setkání žen z etnických menšin žijících v Evropě s ženami z nevládních organizací na mezinárodním semináři v Kostelci nad Černými Lesy (20.4. - 24.4. 2005), z něhož má vzejít memorandum o dodržování lidských práv v EU.
Cizinky se nacházejí v situaci dvojí diskriminace. Ve svých často silně patriarchálních kulturách jsou znevýhodňovány jako ženy a v evropské kultuře ještě navíc i jako příslušnice etnické menšiny. Musejí proto ve svých každodenních životech řešit specifické problémy.
Názvem i tématem semináře byly "Životní a duchovní hodnoty žen jako klíč k tolerantní, multikulturní a mnohonáboženské Evropě - každodenní život žen z etnických menšin", který naznačuje, že mezi ženami různých kultur existuje elementární solidarita, vyplývající především z mateřské zkušenosti.
Šance na azyl 3%
Paní Naďa utekla s 14ti letým synem z Čečenska poté, co byl ve válce zabit její muž. Česká republika ji umístila do uprchlického tábora, kde čeká na azyl. Vzhledem k tomu, že občanům Ruské federace bylo v žádostech o azyl vyhověno za rok 2004 necelým 3%, je její šance na jiný život v naší zemi mizivá. Naopak v Rakousku žádalo o azyl v minulém roce 6 184 občanů Ruské federace, azyl získalo 2 744 z nich, což činí 44,4 % (z vyřízených 2 938 žádostí tento rok získalo azyl 93% - zdroj: http://www.asyl.at/fakten_8/basis.htm).
Nepoměr mezi našimi sousedy a českým státem je zarážející. "Azylové řízení v ČR se neřídí demokratickými zvyklostmi zakotvenými v mezinárodních úmluvách, je ve srovnání s dalšími státy EU nestandardní a nevyvážené, žadatelé o azyl jsou u nás přímo vystaveni názorům úředníků jediného odboru Ministerstva vnitra. O"humanitě" azylového řízení v ČR pak svědčí neustálé přitvrzování legislativy, jak o tom vypovídají minulé i nyní navržené novely azylového zákona a zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra tvrdí, že tím harmonizuje naše zákony s předpisy EU, ve skutečnosti si ovšem vybírá to, co je v členských zemích EU či směrnicích nejrestriktivnější a k tomu leckdy přidává něco navrch," hodnotí azylovou politiku ČR František Kostlán, člen o.s. Tolerance a občanská společnost.
Nevládní organizace přitom poukazují na šikanování obyvatel českých uprchlických táborů, kde jsou čekatelům na azyl například rušeny elektrické zásuvky na pokojích, odebírány televizní přijímače v jejich vlastnictví či během dne vypínána teplá voda a elektřina. Arogantnímu přístupu čelí lidé prchající ze svých zemí také při styku s lékaři a zdravotním personálem.
Syn paní Nadi leží v nemocnici s těžkým zápalem plic. Po prvním převezení do nemocnice ho ošetřující lékař vrátil zpět s předepsanou léčbou Paralenem. Horečky pokračovaly dál, ani druhá návštěva stejné nemocnice nepřiměla lékaře k podrobné prohlídce čečenského chlapce. Teprve třetí odvoz sanitkou na dětské oddělení v jiném zařízení byl úspěšný, lékaři u chlapce objevili zápal plic v pokročilém stádiu. Paní Naďa vidí v zacházení ze strany lékařského personálu jasnou diskriminaci. "Nejhůř jsou na tom ženy, jejichž muži byli zabiti ve válce. Jsou v té těžké situaci úplně samy," říká Anetta Riglová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Vyprávění příběhů je léčivý proces
Pro paní Naďu je setkání se ženami z různých zemí Evropy, které si prošly podobnými okamžiky, povzbuzením. Pětidenní konference je rozdělena tak, aby každá z žen mohla vyjádřit své názory, podělit se o své trýznivé zážitky, hledat v osudech těch, které překonaly situaci uprchlice možnost pro sebe.
Mnohé z nich se do Evropy dostaly za dramatických okolností. Jsou tu čečenské vdovy z českých uprchlických táborů, Bělorusky, které odešly před politickým útlakem Lukašenkova režimu, ženy z afrických zemí, které utíkaly před etnickými konflikty, Iráčanka, která nechtěla žít v zemi, kde je žena v souladu s právem odevzdána do mužovy moci ... Některé ztratily manžele, byly nebo stále jsou odloučeny od dětí, v nové zemi jsou vystaveny řadě ponižujících okamžiků a nejistotě azylového řízení.
"Otevřít své sdrce mi pomáhá žít dál. To, že je jiná žena ochotná podělit se se mnou o své bolesti, je pro mě posilující," říká Kathy žijící v Belgii, která se rozvedla v Keni a dva roky trvalo, než znovu spatřila své dva syny.
"Bylo to tak i u mě," připojuje se Anneke, komunitní pracovnice ženské podpůrné skupiny z organizace Rosa v Rotterdamu. "Nejdřív jsem měla velké pochybnosti, že jsem schopná se otevřít jiným ženám. Ale když se mi to podařilo a začala jsem vést podpůrné skupiny, ohromně to podpořilo mé sebevědomí. A stejný proces by měl probíhat i u žen, které do těchto skupin chodí. Tím že vyprávějí svůj příběh, mají možnost podělit se o své trápení s jinými ženami a vystoupit z izolace, kterou mohou cítit v novém domově. A to je neobyčejně hojivé."
Jana Hradilková ze sdružení Berkat podotýká ke smyslu obdobných setkání: "Z žen z uprchlického tábora jde smutek a zároveň nejhřejivější vděk za možnost na chvíli vystoupit z ohraničeného prostoru, v němž žijí. Smějí se, to znamená, že nezapoměly na radost. Je důležité investovat do chvilek radosti ze společného bytí na planetě, které připomenou, že smích nezmizel, že je možné se k němu aspoň přiblížit. My nemůžeme vyřešit jejich životní situaci a ony to vědí. Ale něco můžeme - občas způsobit společnou radost."
Z práce ve skupinách na mezinárodním semináři etnických žen vzejde dokument určený Evropské komisi, v níž budou shrnuty názory žen, které přímo zažívají diskriminaci, na dodržování lidských práv v EU s poukazem na nutné změny. Ivana Šindlerová, koordinátorka ženských projektů Evropské kontaktní skupiny v ČR, dodává: "Ženy z menšin jsou jednou ze skupin, která může přispět k budoucímu rozvoji multikulturní evropské společnosti tím, že hrají klíčovou roli při výchově nových generací. Jejich hodnoty, každodenní životní zkušenost, kulturní a duchovní tradice mohou evropskou společnost značně obohatit. Na základě vlastních zkušeností mohou poskytnout zpětnou vazbu ohledně dopadu státních a evropských strategií pro odstraňování diskriminace, čímž nastavují jakési "zrcadlo" vládám či strukturám Evropské Unie. Naslouchání jejich připomínkám k současnému vývoji a jejich svědectví o diskriminaci a nerovném postavení je důležitým signálem pro většinovou společnost."
Nevládní organizace Evropská kontaktní skupina v ČR nenápadně rozšiřuje v naší zemi neobvyklou perspektivu, jež naplno uvažuje v globální dimenzi a považuje proto naši republiku za zemi patřící k "bohatému Severu", která má morální povinnost uvědomit si své privilegované postavení a nabídnout podporu těm, kteří ji potřebují. Zároveň vychází z přesvědčení, že "pokud chceme účinně zlepšit situaci některé z marginalizovaných skupin, musíme nejprve nechat promluvit jejich zástupce a umožnit jim podílet se na snaze o zlepšení situace," popisuje postoj EKS Ivana Šindlerová. Tento přístup, někdy označovaný jako "komunitní pohled", začíná u nás uplatňovat stále více nevládních organizací a nadací, ovšem český stát zatím podobné uvažování do svých rozhodovacích procesů nevpustil.
Že jsou změny v zacházení s nově příchozími nutné, napovídá i dubnové šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, v němž Češi usoudili, že by za sousedy nechtěli mít (hned za alkoholiky, narkomany a lidmi s kriminální minulostí) Romy (75 %), lidi s jinou barvou pleti (22 %), cizince žijící v ČR (21 %), nebo židy (6 %).