Irácké političky na školení k rovným příležitostem žen a mužů

Ve dnech 14.-20.5. proběhlo v jordánském hlavním městě Amánu školení iráckých političek k rovnému zacházení a genderové problematice a zároveň k prezentačním a komunikačním dovednostem. Školení zadal UNIFEM organizaci Člověk v tísni a zúčastnilo se ho 21 členek iráckých provinčních rad.

Účastnice pocházely z různých politických stran, byly různého náboženského vyznání (šíitky, sunnitky, křesťanky a jiné) a pocházely z různých částí Iráku: od Kurdistánu na severu, přes Babylon a Ninive v centrálním Iráku až k jižnímu pobřeží.

Jedinými společnými rysy účastnic byl fakt, že jsou volenými političkami a že mají vysokoškolské vzdělání.

Přesto během školení spolupracovaly všechny mezi sebou, vyměňovaly si vzájemně  zkušenosti a usilovně se snažily konkretizovat představu svého budoucího politického konání orientovaného kromě jiného na rovné šance žen a mužů. Diskutovaly o genderovém rozpočtování a o tom, jak by měl vypadat časopis pro ženy na venkově, jakoby ani v Iráku nezuřila válka a jakoby ani nevěděly, že podle pravidel mužské společnosti své země by se vůbec neměly sejít, neměly by hovořit o míru a vlastně by se měly navzájem povraždit.  Já jsem si potvrdila svůj názor o tom, že ženy se vždycky dokážou dohodnout, protože nejsou orientované na moc jako takovou a protože paradigmatem jejich komunikace není násilí a arogance, ale empatie a silně vyvinutá sociální inteligence.

Během tréninku jsem si uvědomila, že ty ženy nejsou žádnými islámskými extremistkami, jak se nám naše západní média stále snaží tvrdit. Jsou to ženy, které mají rodiny a nejvíce na světě v této chvíli chtějí mír.

Dozvěděla jsem se také, že ještě před západním embargem Iráku se zaměstnanost iráckých žen pohybovala okolo 60%, ženy se vzdělávaly a ve městech nechodily zahalené.  S embargem, které vyhlásila USA a západní spojenci, pro Iráčany a Iráčanky přestala fungovat celkem rozsáhlá a kvalitní lékařská péče, začaly scházet potraviny a léky a kvalita života se prudce zhoršila.

Příchod Američanů některé z nich vítaly, jak samy řekly. Šíitské rodiny na jihu Iráku byly pronásledovány Saddámovým režimem a proto doufaly, že Američané nastaví v jejich zemi demokratické principy a pravidla. Jenže Američané jejich zemi vojensky okupovali a jako okupanti se i chovají. Všechny účastnice bez výjimky hovořily o Američanech jako o okupantech. Přítomnost a chování Američanů v Iráku zapříčinily prudký nárůst silných fundamentalistických protiamerických nálad a teroristickou činnost některých protiamerických islámistických skupin. To má velmi negativní dopad na situaci žen: islámští fundamentalisté se velmi snaží, aby ženy nebyly činné v politice, neprojevovaly se na veřejnosti, nechodily do školy, nepracovaly a chodily zahalené. Tuto situaci se fundamentalisté snaží ovlivnit násilím: vraždy žen političek a žen, které pracují, jsou v Iráku na denním pořádku.

Školení bylo příkladem toho, že ženy se umí domluvit a dojít k dohodě. Směřují své konání k míru a smírným řešením. Probraly jsme společně otázku pohlaví versus gender, rovné příležitosti na trhu práce, gender mainstreaming a genderové rozpočtování, úlohu žen političek ve vlastních stranách a způsob, jakým ženy v politice mohou ovlivnit politiku svých stran. V Iráku existují ústavou dané kvóty pro zastoupení žen v politice – 25%. Pro mne bylo překvapením, že většina z účastnic tato témata již zná. Některé z nich již prosadily základní formy gender mainstreamingu a genderového rozpočtování do politiky svých úřadů, některé provincie mají dokonce noviny psané ženami pro ženy. Ženy si uvědomují, že na nich záleží, jaké postavení budou mít, až válka skončí. Všechny doufají, že Američané a jejich spojenci z Iráku co nejdříve odejdou a všechny se toho okamžiku bojí, protože vědí, že již existující občanská válka vypukne s ještě větší silou a že všichni extrémističtí fanatici z různých skupin zaměří své násilí právě na ně, protože ony jsou nositelkami míru a pokroku.

Když odjížděly, bylo mi, jako bych se s nimi loučila navždy a ony věděly, že se vracejí na téměř jistou smrt. Jejich šance jsou téměř nulové. Svět jim do Iráku importoval válku, která probudila fanatismus. Ve chvíli, kdy se teroristé ozbrojili a začali bojovat proti okupantům a proti všem, kteří mají jiný názor, ty samé země, které s válkou začaly, zavřely dveře a nepouští z Iráku ven ani objektivní zprávy a informace, ani ty Iráčany a Iráčanky, kteří chtějí před válkou a násilím utéci.  Naše účastnice jsou uvězněné ve své vlastní zemi a jejich možnost rozhodovat o tom, co bude dál, je velmi omezená.

Je třeba jim v jejich práci směrované k nastolení míru a znovunastolení ženských práv pomoci,  neměli bychom je v jejich situaci ponechat samotné. Je nutné, aby byl západní svět informován o tom, že v Iráku žijí i ženy a ty jsou nejčastějšími oběťmi násilí. Solidarita není prázdné slovo a je třeba ho naplnit.

Organizace Člověk v tísni je v tomto směru velmi aktivní: školí ženy na iráckém venkově pro práci porodních asistentek, podporuje místní neziskové organizace a připravuje školení pro zaměstnance a zaměstnankyně místních samospráv v Iráku.

Eva Ferrarová