Jako malé děti - film režiséra Todda Fielda

Prosluněný obraz zdánlivě idylického předměstí kdesi v Americe. Děti si hrají na písku, matky  usazené na dřevěných lavičkách tráví dopoledne hovory o ničem a přesně v 10:30 nastává stěžejní okamžik dne – podává se svačinka. Jedině šestiletá Lucy se musí  - už podruhé v tomto týdnu, jak konstatují ostatní pozorné matky s povytaženým obočím – obejít bez jídla. Její matka Sarah (Kate Winsletová) bude nejspíš nejen podivínka, která na hřišti sedává vždy stranou, ale zřejmě i povážlivě špatná matka. Své postřehy si ovšem sdělí až za Sářinými zády, nyní se s přátelským úsměvem dělí o vlastní sušenky a džus. Krátká úvodní scéna přesvědčivě vykresluje malichernost a pokryteckou ubohost prostředí, kde se příběh odehrává.  

Hlavní dějová linie sleduje milostný vztah sousedů Sarah a Brada. Dohromady je svedou zprvu jejich potomci, hlouběji se sblíží díky touze změnit svůj neuspokojivý život a nedostatku odvahy to udělat.

Oba frustruje zrezivělý partnerský vztah i role, kterou jim okolí přiřklo. Sára jako matka a žena v domácnosti by se podle místních standardů měla družit s ostatními ženami, být vzornou hospodyní a manželkou a své ambice vložit do úsilí o co nejčistší kuchyň, důslednou výchovu potomka a vynikající večeři pro unaveného muže. Jejich vztah už ale dávno nepřináší uspokojení ani jednomu a vzájemná nechuť vyvrcholí, když Sára přistihne manžela onanujícího před počítačovou obrazovkou. Sarah vstupovala do manželství s představou pohodlného, ale rušného života, ve kterém bude dostatek místa pro četbu, přátelství se sousedkami i společné chvíle se svým mužem. Vystřízlivění přichází pozvolna, ale není tím méně bolestivé. Četba něčeho jiného než reklamních prospektů a magazínů pro ženy jaksi nezapadá do koloběhu žehlení, praní a vaření a zdá být zbytečným mrháním času. Sarah nebaví probírat s ostatními ženami stále stejná témata – domácnost, potomky, popř. manželský sex – a společné chvíle s manželem se scvrkly do několika desítek minut mezi jeho příchodem z práce a usnutím.  

Brad, coby příslušník silnějšího pohlaví, se v podobné pozici „muže v domácnosti“ ocitá v průsečíku rozporuplných hodnocení. Okolí ho sice obdivuje – muž, který zůstává doma s malým dítětem je ve zdejším konzervativním světě raritou – manželka i tchýně mu ovšem dávají zřetelně najevo, že pro malého Aadena zůstává nejdůležitější osobou matka. Ambiciózní manželka mu navíc více či méně skrytě naznačuje, že jeho schopnosti jsou dost omezené, protože už dvakrát propadl u advokátských zkoušek. Profesně úspěšná žena rozhoduje o financích, rodinných výletech i koupi mobilního telefonu pro svého chotě. 

Brad se ve vlastním domě cítí spíš jako pomocná pracovní síla.

Příběh se posouvá dopředu volným tempem, které výstižně evokuje ospalou atmosféru čtvrti. Upravené domky, jejich obývací pokoje, zahrádky i pokrytecky šťastně se tvářící rodiny vypadají jako střižené podle jedné šablony. Den za dnem ubíhá ve stejném ubíjejícím rytmu v malicherných hovorech, návštěvách bazénu a hřiště za všeobecné otupělé spokojenosti místních. Jakékoliv narušení na odiv vystaveného pozlátka vzbuzuje v lepším případě zvědavost, v horším odpor a touhu všechno cizí rychle zlikvidovat. Spořádaní občané jsou pyšní na svou bezúhonnou existenci, finanční zázemí a každodenní jistoty a nepřipustí, aby je cokoliv mohlo ohrozit. Cítí-li ohrožení své pohodlné existence, stávají se z laskavých a dobromyslných usedlíků nenávistní lidé schopní bezcitně ubližovat. A ohrožením je všechno, co se jakkoliv vymyká zdejším zvyklostem.

Vztah Sarah a Brada ústí podle očekávání do mileneckého poměru. Zdá se, že z obou stran se jedná o zoufalý krok v zoufalé situaci, kdy ani jeden z nich neví jak dál. Sarah a Brad by chtěli začít jinak a jinde, ale netuší jak a kde. Hledají a nenacházejí cestu, která by je vyvedla z vyprázdněného a neradostného života. Uvědomují si, že společně prožité chvíle nejsou řešením, ale jen chvilkovým únikem ze skličující reality. Zároveň musí stále častěji bojovat proti podezření svých partnerů. Ve chvíli, kdy se o Kate doví Bradova žena, stojí milenci před stěžejní otázkou: může být společný útěk oním vysněným začátkem nové existence?

Zda skutečně najdou odvahu a přeruší dosavadní pouta se dozvíme až v závěru.

Kromě přesného obrazu bezútěšně prázdného a citově zmrzačeného života obyvatel předměstské čtvrti, je snímek Jako malé děti citlivou a až tísnivě realistickou výpovědí o nemožnosti vymanit se z role předepsané naším okolím. Díky přirozeným výkonům herců a „nudnému“ prostředí upravených domků působí film chvílemi jako domácí kamerou natočený záznam běžných dnů zdejších rodinek. V jejich dialozích, pokryteckém chování i nechuti ke všemu mimo náš horizont mimovolně poznáváme své blízké a sami sebe.

Film tedy není jen příjemným diváckým zážitkem, ale i smutně nahořklým pohledem na naše vlastní životy.

Marie Štíchová, absolventka pedafogické fakutly UK