V listopadu nám ze své prvotiny Je hlína k snědku? v knihovně Gender Studies četla její autorka Jakuba Katalpa. Spisovatelka se zajímavým pseudonymem, o
které jsme určitě neslyšeli naposledy, se s námi v následujícím rozhovoru
podělila o pár myšlenek k Hlíně,
k jejím recenzentům a k literární tvorbě obecně. Za prózu Je
hlína k snědku? byla Katalpa nominovaná na cenu „Magnesia Litera 2007“
v kategorii Objev roku.
Myslím si, že Vaše
kniha Je hlína k snědku? se dá
číst jako příběh (jedné) ženské identity.
Co o této identitě říká?
Nechtěla jsem, aby má kniha měla jednoznačný děj. Text,
postavený na příběhu, který se postupně,
konkrétně a do značné míry očekávaně rozvíjí, mě neláká, připadá mi, že
poskytuje málo prostoru pro imaginaci. Líbí se mi představa aktivního čtenáře,
který není pouze pasivním konzumentem textu, ale navazuje s autorem
dialog. Roztříštěný text, mozaika, vyžadující čtenářovu pozornost a také
schopnost tvořit, se mi zdá pro navázání takového dialogu ideální.
Když jsem psala Hlínu, neměla
jsem v úmyslu vylíčit příběh ženy, které se na začátku něco stane, poté
následuje jakýsi vývoj a nakonec rozuzlení. Snažila jsem se spíš zachytit
vnitřní prožitek, okamžik, kdy si žena uvědomuje, že část její duše odumřela,
byla zbavena života – a to ji znepokojuje. V textu nejde o nic
jiného než o Nininu snahu navázat kontakt s něčím, co považovala za
mrtvé, o pokus vstoupit znovu do života, respektovat a přijmout stará
zranění. Všechno ostatní jsou jen rekvizity a schémata, nebylo zapotřebí
vykreslovat psychologii jiných postav nebo zkoumat věrohodnost některých
situací, jedná se o pouhé šablony, orientační body, které Nině umožňují
lepší sebereflexi.
Fascinují mě možnosti ženské
duše, animy, její schopnost regenerace, těsné sepětí se zemí, s počátkem,
se zrozením. Krása spojená se sestupem ke kořenům, schopnost podílet se na
jakémsi věčném cyklu, univerzálnost, a přesto jedinečnost, která je
obsažena v každé ženě.
Chtěla jsem, aby Nina mluvila
právě o tom. O životě, který může přijít i do míst, která byla
dlouho zraněná nebo mrtvá.
Nazvala byste texty,
které píšete ženskou literaturou? Jak
vůbec chápete pojem ženská literatura?
Nelíbí se mi žádné škatulkování, a už vůbec ve světě
tak rozmanitém a otevřeném, jakým je svět literatury. Odmítám dělit
literaturu podle kritéria, které má něco společného s pohlavím, myslím, že
literatura je buď dobrá, nebo špatná. Pojem ženská literatura pro mě má trochu
pejorativní nádech. Zajímalo by mě, jestli existuje taky mužská literatura
a co by do ní patřilo.
Spektrum kritik,
které byly napsány na adresu knihy Je
hlína k snědku? je poměrně široké.
Co si myslíte, že je toho důvodem?
To nedokážu posoudit. Rozhodně mě však překvapilo, že
většina kritik se dotýkala nikoliv textu, ale obsahu, případně mě samotné.
Mnoho tzv. recenzentů mělo potřebu vyjádřit se k tomu, jak vypadám, jak
bych asi uspěla u testů inteligence, jestli zneužívám manžela, jestli jsem
spala s někým nebo s nikým... Skoro mám pocit, že jsem se svým textem
dotkla něčeho, o čem se raději nemluví, ale co v sobě lidé mají někde
hluboko a zapomínají na to... A pak tu byl druhý pól – pozitivní
recenze a názory – od těch, kteří dovedou mít oči otevřené do tmy
a do tepla. Slovem pozitivní nemyslím jen kladné nebo nadšené recenze, ale
spíš recenze, které jsou konstruktivní (přestože kritické nebo vytýkající)
a ze kterých jsem si mohla něco odnést.
Sex a erotika
mají ve Vaší knize významné místo. Jaká
je jejich role?
Erotika, která se objevuje
v mém textu, je pouhým prostředkem, cestou, která napomáhá integraci a
sebeuvědomění jedince, ženy. Právě erotické vztahy různých barev, chutí
a vůní pomáhají Nině sestoupit do jejího nitra, vrátit se k tomu, co
v ní zůstalo živé, nezraněné. Při milování se Nina otvírá, vydává se,
očišťuje. Nejde o pouhý tělesný kontakt, ale o cestu do sebe sama.
Ta erotika není prvoplánová –
a tady se ukazuje zajímavý paradox, opět související s recenzemi. To,
že mnozí recenzenti nebyli schopni erotiku v mé knize reflektovat jinak
než jako pornografii a proud oplzlostí, prozrazuje leccos o jejich
vlastní sexualitě, myšlenkových stereotypech, a koneckonců i o vztahu
k ženství jako specifickému fenoménu.
Máte oblíbené
spisovatele/spisovatelky? Jaký typ
literatury ráda čtete ve svém volném čase?
Kdysi jsem měla spoustu
oblíbených spisovatelů. Hodně mě oslovovala ruská literatura. Ale nějak to
vyprchalo. Skoro se těch, které jsem milovala, ostýchám – ačkoliv jich mám
plnou knihovnu. V současné době asi není žádný autor, kterého bych za
každou cenu musela mít nebo číst. Poměrně dost čtu literaturu faktu, čím
suchopárnější, tím lepší. Ponořím se do údajů, které vzápětí zapomenu,
a nechám myšlenky plynout. Úžasná relaxace. A jak sofistikovaně to
vypadá!
Co chystáte do
budoucnosti?
Chystám něco zářivě barevného,
kulatého a šťavnatého. Nový text. Bude hebký na dotek – ale ty trny
v něm!
