Jasný signál pro Češky: Nerozvádějte se, přijdete o důchod
Na to všechno poukázala studie o dopadu rozvodu na příjmy v důchodu, kterou pro Gender Studies, o. p. s. zpracoval Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA).
Ženy v Česku mají v průměru o pětinu nižší penze než muži. Na konci června pobíraly průměrně 10 948 korun, muži dostávali 12 129 korun. V případě potenciálního rozvodu si pak mohou navíc ještě přihoršit. Ženy mohou mít totiž v důchodu v průměru o 7,1 procenta peněz měsíčně méně, než kdyby žily s manželem. Rozvedení muži si pak naopak o 2,9 procenta přilepší v případě, když se s manželkou o peníze nemusí dělit.
A důvod? Ženy jsou již tradičně nuceny starat se o domácnost, zatímco muži vydělávají. Tím samozřejmě finančně zajišťují celou rodinu, ale zajišťují tím zároveň i sami sebe do budoucna. Rozvodem pak ženy ztrácejí svůj podíl na části odměn, které muž během manželství napracoval, protože jejich práce v domácnosti honorovaná není.
Majetek a úspory naspořené během manželství se totiž sice vypořádávají, rozdělování se ale netýká „budoucích příjmů od státu“, tedy třeba důchodu. Ale právě manželství má na něj výrazný vliv. Tzv. netržní formy práce jako je péče o domácnost, děti nebo starší příbuzné totiž vytváří nezbytné zázemí. Právě díky němu se totiž pracující partner může plně věnovat práci a více vydělávat. A logicky pak i mít vyšší důchod.
Není to fér, shodují se rozvedené ženy
„Celý život jsem dřela jako kůň. S bývalým mužem jsme měli tři děti, s každým jsem byla dva roky doma, starala jsem se o ně od rána do večera. A platím za to dodnes, ačkoli času s dětmi samozřejmě nelituji,“ vysvětluje paní Alena, která se se svým mužem rozvedla po 20 letech. A podobně hovoří i paní Marie. Ta se po rozvodu musela vzdát své kariéry, aby dětem zajistila všechno, na co byly zvyklé. Kvůli tomu si našla tři práce. „Odpoledne jsem přišla domů, zařídila rodinu a pokračovala zase dlouho do noci,“ dodává.
Celý problém samozřejmě nespočívá v tom, zda a kdo se doma o děti stará, ale v podstatě v tom, co je společensky vnímané jako hodnotné. „Domnívám se, že není hlavně v mé generaci zcela ‘spravedlivé‘, že léta strávená péčí o děti nemají žádnou hodnotu, rozumějte finanční hodnotu, neboť v tomto dnešním systému platí, že co nelze vyčíslit, neexistuje,“ vysvětluje Alena Ortenová ze Sociologického ústavu Akademie věd. Důsledkem takového rozdělení totiž není jen nižší důchod v případě rozvodu, ale i vyšší nezaměstnanost, diskriminace v zaměstnání v době kolem rodičovství a nižší platy. Ostatně stejnou zkušenost má i sama paní Ortenová. Situaci po mateřské dovolené musela řešit pracemi na půl úvazku i dalšími „výpomocemi“, a i tak ji musel finančně podporovat bratr.
Vystudovala dvě vysoké školy, začala pracovat hned po první škole, a ačkoli zaměstnavatele změnila asi osmkrát, pokaždé si urychleně našla práci. Dvakrát se rozvedla, z druhého manželství má dvě děti, se kterými zůstala šest let v kuse na mateřské dovolené. Před pár měsíci požádala Českou správu sociálního zabezpečení o vyčíslení svých výdělků a výsledek ji nemile překvapil. „Těch 6 let (a 8 let práce na půl úvazku) je znát. Můj důchod bude asi tak, myslím a odhaduji, o 2 až 3 tisíce měsíčně nižší, navíc budu samozřejmě pracovat dál, z důchodu bych já nezaplatila ani nájem,“ dodává.
„Je to divný pocit. Ha, prostě jsi, děvče, neudělala nic! Jen jsi porodila a vychovala dvě děti, vodila je do školek, škol a na kroužky a starala se celou dobu o domácnost,“ dodává.
Diskuze bez genderového rozměru
Většina důchodových systémů v Evropě je postavena na modelu mužské pracovní dráhy – tedy představy nepřerušeného zaměstnání ideálně u jednoho zaměstnavatele s průběžným kariérním růstem, který končí až v důchodu. A právě na to ženy doplácejí. Jejich kariéra totiž díky mateřské dovolené nemá vyvážený kontinuální průběh.
Do roku 1996 byl přitom systém poměrně rovnostářský a nerovnost v příjmech ze zaměstnání se ve výši důchodu příliš neodrážela. Od té doby ale proběhla řada reforem, které vedly k posílení závislosti výše důchodu na předchozích výdělcích. To bylo motivováno především dlouhodobou neudržitelností systému vyplácení dávek, která souvisela s demografickou změnou obyvatelstva. Prostě a jednoduše Češi a Češky stárnou. Prakticky všechny změny znevýhodnily více postavení žen než mužů. Patřilo k nim například rychlejší navyšování věku pro odchod do důchodu nebo prodloužení povinné pojistné doby až na 35 let. Podobně diskutabilní je i reforma druhého pilíře, protože doba, po kterou na něj mohou lidé spořit, je u žen zkrácena o období, ve kterém vykonávají ony netržní formy práce.
Problémy navíc nejsou jen „chybou“ státu, ale způsobem hlubšího společenského vnímání. Veřejná debata o reformě systému je totiž postavena na ekonomických, demografických a právních termínech. Genderové hledisko dopadu reformy důchodového systému však není součástí veřejné diskuze. A to ani ve většině ostatních evropských zemí. Častěji se tak například diskutuje o rozdílné výši dávky pro lidi s nižším příjmem než rozdílu ve výši dávky pro muže a ženy. A ženy přitom tvoří „jen“ větší část důchodové populace. Problémem diskuze i jejího řešení je ovšem fakt, že ženy jsou poměrně nekonzistentí skupinou, jejich zájmy se mohou podstatně lišit. To, co je výhodné pro jednu skupinu žen, může být nevýhodné pro skupiny ostatní – například prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu může pro některé ženy znamenat možnost delší dobu rozvíjet svou kariéru, ženy pracující v manuálně namáhavých pozicích tuto změnu nejspíše neocení.
Řešení?
Zůstává tak otázkou, v jakém systému by měl nyní stát znevýhodnění řešit. Variant se totiž nabízí více. Je možné vyrovnávat pozice žen a mužů na pracovním trhu v rámci rodinné politiky, tedy zvyšovat počet školek, zařízení pro děti a dalších podpůrných nástrojů, které by umožnily ženám vrátit se do práce co nejdříve a nejjednodušeji.
Druhou možností je pak řešení v rámci důchodového systému, tedy například sdíleným důchodovým pojištěním. V každém roce manželství by se tak sečetly doby odvodů, náhradní doby i příjmy obou manželů. Každý by si pak do svého důchodu přičetl polovinu. To by snížilo průměrný důchod mužů o 2,6 procenta, penze žen by se naopak zvedla o šest procent. Sdílené důchodové pojištění by navíc mohlo pomoci i nesezdaným párům a mužům i ženám v registrovaném partnerství.
I takové řešení ale má svá úskalí, rezignuje totiž na nerovnosti na trhu práce i obecně ve společnosti. „Opatření by pomohlo aktuálně vyřešit situaci rozdílných příjmů v důchodu, na druhou stranu neřeší problémy, které vedou k nerovnostem již během trvání manželství a pramení z nerovností mezi muži a ženami na pracovním trhu obecně,“ vysvěltuje Lada Wichterlová z Gender Studies. Toto řešení tak v podstatě slouží k udržování tradičního modelu, ve kterém je muž hlavním živitelem a žena pečovatelkou.
Otázka, jak situaci řešit, proto zůstává nezodpovězená. V každém případě je ale nutné něco vymyslet co nejdříve.
Studii pro Gender studies vypracoval Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) při institutu CERGE-EI. Analýza byla založena na reprezentativním vzorku populace SILC Českého statistického úřadu z roku 2010 – manželských párů ve věku 20 až 60 let, kde byli oba zaměstnáni, případně samostatně výdělečně činní, a jejich hrubé měsíční mzdy byly vyšší než tehdejší minimální mzda 8 000 korun.