Je město místem pro život, nebo proti životu?

Město jako místo pro život, nebo proti životu…? Na první pohled zvláštní otázka, kterou pravděpodobně každý zodpoví na základě vlastního úsudku a osobní zkušenosti se životem ve městě. Někoho ruch města láká, jiný před ním utíká. Naproti tomu může na mysli vytanout docela prostý úsudek: město je lidským sídlem, logicky tudíž musí být primárně místem pro život, pokud v něm lidé žijí. Ostatně, o tom, že se to ve městech lidmi jen hemží, svědčí i současná míra urbanizace, respektive procentuální podíl světové populace, která města obývá. Tento podíl již dosáhl magických 50 % procent, přičemž v ekonomicky „vyspělých“ zemích se toto procento pohybuje dokonce nad hranicí 70 až 80 %. Budou-li se lidé do měst stěhovat i nadále, budoucnost soudobé lidské civilizace se pravděpodobně bude odehrávat téměř výhradně v městském prostředí. Zde se ovšem opět musíme zeptat: jsou vůbec města ve své současné podobě pro lidský život vhodná?

Vezmeme-li v potaz prostý fakt, že předpokladem zachování života je jeho zrození, pak je potřeba kriticky zhodnotit, zda i samotné prostředí města, respektive způsob, kterým je toto prostředí produkováno a formováno, s touto lidskou potřebou počítá. Z marxismu vycházející feministky na uspořádání naší společnosti nahlíží optikou, která reflektuje nepoměr v zastoupení ženského a mužského principu existence. Principem, který patriarchální tradice připsala ženské existenci, je reprodukce, tedy zrození nového života. Posláním muže je naopak produkce, kterou lze chápat buď jako roli rozsévače semene, nebo jako poslání k materiálnímu zajištění ženy a potomků. Jakkoliv toto dělení rolí staví na často tolik kritizované stereotypní představě o tradičním modelu rodiny, v oprávněném boji za rovnoprávné postavení mužů i žen je opomíjen jeden důležitý fakt. Zdaleka totiž nejde jen o to, kdo kterou roli v lidské společnosti zastává, ale i o to, že do vzájemného rozporu často vstupuje i samotný mužský a ženský princip. Za opětovného použití marxistického prismatu přitom tento rozpor můžeme ilustrovat právě na fungování města, které svým způsobem reprezentuje zhmotnění produkce. Lidé se ve městech odnepaměti koncentrují především proto, aby v nich materiálně zajišťovali obživu a přežití sebe i své rodiny. Tato funkce města coby chlebodárce se ovšem v posledních dekádách výrazně změnila. Zatímco v dobách industrializace byla produkční funkce města koncentrována v průmyslových čtvrtích, deindustrializace a rozsáhlé privatizace veřejných statků proběhnuvší ve „vyspělých“ státech v průběhu posledních dekád 20. století učinily hlavním výrobním prostředkem město samotné. Město samo o sobě se stalo produktem směny, a zároveň i producentem generujícím ekonomický zisk. A stejně jako továrníky kdysi byli především muži, i dnes jsou to opět zejména muži, kdo města staví, plánují, projektují, prodávají a nakonec i boří. Činí tak obvykle s ohledem na princip své existence – princip producenta. Princip reprodukce však již v těchto městech nemá příliš výraznou roli a ani produkce již neslouží primárně k zajištění reprodukce. Produkce se sama sobě stává cílem.

Přesto i ve městě utvářeném principem produkce nadále žijí ženy. Některé na reprodukci rezignovaly, jiné se k ní odhodlávají obklopené prostředím, které ve jménu trhu a tržních hodnot reprodukci opomíjí. Nedostatečné zastoupení ženského pohledu při rozhodování o podobě měst v kombinaci s aktuálním boomem neoliberálního ekonomismu tak de facto vedou k vzájemné negaci mezi reprodukcí a produkcí, a tedy i k naprosté zvrácenosti lidského bytí. Napadá mě přitom paralela ze světa zvířat – už jste někdy viděli ptáky, kteří by si stavěli hnízda jen tak z plezíru a pro samé stavění do nich zapomněli naklást vejce? Někde v rohu by seděla samička na vejcích a marně čekala, až jí někdo ze stavitelů donese potravu. Nakonec by se její hnízdo zalíbilo krkavci, jenž by z pozice své síly hnízdo zabavil a přestavěl na větší a krásnější. Stromy by byly plné prázdných hnízd, a samičky na zemi by bojovaly o přežití svých potomků. Nějak tak vypadá i lidský život ve městě zmítaném neoliberálním dogmatem. A je zvláštní, že to co by nám u ptáků připadalo obludné, ve své vlastní společnosti považujeme za normu.

Při současném nastavení fungování naší společnosti se ale bohužel jako řešení nejeví ani jakákoliv snaha zapojit do procesu tvorby měst větší množství žen. Tyto ženy jsou totiž obvykle nuceny obstát v tvrdém konkurenčním prostředí, jehož pravidla jsou opět určována muži. V prostředí ovládaném muži je ženám podprahově vnucována pragmatická představa, že pravidla podřízena všeobjímající logice racionálního trhu jsou ta jediná správná. Aby také ne, trh je totiž přesně tak racionální, jako je i levá hemisféra mozku, kterou údajně muži používají ve své honbě za ziskem a za úspěchem častěji než ženy. Ženy na tuto logiku obvykle rády přistupují, jen pokud samy mohou z úspěchů v mužském světě těžit – buď jsou samy úspěšné v tom, co dělají muži, nebo těží z úspěchů vydobytých jejich otci, choti, či partnery. Těžko však pohledat ženu, která by v muži definovaném světě dosáhla úspěchu prosazováním ženského principu.

A tak žijeme ve městech, která staví především muži pro muže. Ve městech se proto staví především fotbalové stadiony, výškové kancelářské budovy, nákupní centra, průměrně vydělávajícímu smrtelníkovi či smrtelnici nedostupné residenční komplexy, nebo třeba dálnice a podzemní parkoviště. A jsou to opět především muži, kdo si pak vzájemně fyzické prostředí města mezi sebou prodávají a na tomto druhu obchodování vydělávají. Přitom se tržní hodnotu svých nemovitostí snaží neustále zvyšovat s pomocí spekulací, další a další modernizace, navyšováním kapacity maximalizací počtu poschodí a množství pronajímatelné plochy, a neutuchající preferencí co nejrentabilnějšího komerčního využití každičkého čtverečního metru. Není-li jiného zbytí, občas někoho vyženou, zboří jeho dům, a místo něj postaví nový, třikrát tak vysoký a desetkrát dražší. Když na to přijde, odsunou třeba skautskou klubovnu a místo ní postaví tenisové kurty nebo banku. Dětská hřiště staví zásadně jen z evropských peněz a pokud možno tak, aby z evropského balíku co nejvíc káplo bokem. Mateřské školky aby v takovém městě jeden pohledal. Nepřináší přece žádný zisk! Promyšlené rezidenční komunity, do kterých se nesmí autem a děti se v nich volně prohání na prostranstvích mezi domy, aniž by bylo nutné celý prostor privatizovat a uzavírat před veřejností? Možná v Německu či Nizozemí, ale v Praze těžko. Zdá se vám přehnané obviňovat z toho všeho jenom muže? Upřímně se zamyslete: Kolik vy osobně znáte developerek, investorek, nebo třeba primátorek? Zajisté budete znát alespoň pár architektek, nebo projektantek… Jenže i ty obvykle musí stavět tak, jak pískají investorské a developerské společnosti, či vedení města. A v nich budou pravděpodobně opět figurovat především muži.

Pojďme se nyní alespoň na chvíli pozastavit nad již zmiňovaným antagonistickým vztahem města a lidské reprodukce, a ukažme si několik aktuálních příkladů odsouvání rodiny a rodinného života na pokraj společnosti. Exemplární ukázkou jsou některá nově vznikající rezidenční sídla, která jakoby s potřebou rezidentů a rezidentek zakládat rodiny vůbec nepočítala. Nejčastěji se s takovým druhem výstavby můžeme setkat v centrech některých světových megalopolí, v nichž zažívají boom výškové budovy plné kondominií. V těchto budovách se počítá primárně s tzv. „singles“, případně s bezdětnými páry, které lze ve většině případů označit za tzv. mladé městské profesionály a profesionálky (anglicky young urban professionals - yuppies). Tito ekonomicky velmi úspěšní lidé bývají nejčastěji zaměstnáni v kreativním průmyslu a v různých nadnárodních společnostech, přičemž kariéra a bohatý kulturní život v centrální části města jim nahrazují život rodinný. Pokud ekonomicky úspěšný člověk uvažuje o založení rodiny, jaksi automaticky se počítá s tím, že tento svůj „životní úděl“ provede kdesi v zázemí města, nejlépe někde v městské kaši (nekompaktní a do šíře se rozlézající zástavba rodinných domů, nákupních center a skladišť v okolí města), odkud má alespoň šanci do města dojíždět za prací. Tím dochází mj. také k nežádoucímu oddělování odlišných společenských skupin do různých částí města a k vytváření specifické „městské kultury“, jejíž základ tvoří kariéra, zisk, a hédonistický popracovní konzum. Předměstí mezitím skomírá v nudě a šedi. Jedna skupina tak může být frustrovaná z neexistence rodinného života, zatímco druhá z nedostupnosti kvalitního kulturního a společenského vyžití. Cožpak není lepší obé spíše vyvažovat a vzájemně mísit?

Výstavba malometrážních bytů, které navíc nebývají svým členěním vhodné pro založení rodiny, je ovšem populární také v Praze, ačkoliv v případě post-socialistické metropole nelze hovořit ani tak o vysoké poptávce ze strany lidí odmítajících žít v partnerském vztahu, či upřednostňujících kariéru před rodinou. Jde spíše o poptávku z nouze, neboť jiný než malometrážní byt v našich podmínkách není finančně dostupný ani pro osoby s mírně nadprůměrným příjmem. Byty, které by kromě ložnice a obýváku měly také dětský pokoj, jsou tak pro značnou část mladých párů v Praze de facto nedostupnou záležitostí. I v případě malého bytu si samostatné bydlení lidé obvykle mohou pořizovat, jen pokud žijí v stabilních partnerských vztazích. Ty samy o sobě představují důležitý předpoklad pro založení rodiny, přičemž záruka, že se ani fungující partnerské svazky nerozpadnou, neexistuje. Stejně tak neexistuje záruka, že novopečení majitelé bytu zvládnou bez problémů a po dobu mnoha let splácet hypotéku na byt. Hypotéka sama o sobě představuje tak ohromnou finanční zátěž, která mladého člověka může od založení rodiny zcela odradit. Nevyhnutelnost života na dluh přitom opět tkví v samotném pojetí města coby výrobního prostředku i produktu zároveň. Očekávat životní jistoty od bytu pořízeného na hypotéku je jako spoléhat na zisk na trhu s akciemi. V kombinaci s nízkou podporou žen na mateřské dovolené se tak bydlení v české metropoli stává záležitostí, která reprodukčnímu chování svých obyvatel vyloženě nepřeje. Znepokojivou situaci pochopitelně mírní případy rodičovské výpomoci s pořizováním bydlení, nebo možnost nemovitost zdědit po rodičích či prarodičích. Takovou možnost pochopitelně zdaleka nemají všichni.

Výše popsaná situace se pochopitelně týká především měst (a zdaleka ne všech) ve „vyspělých“ státech. Naproti tomu stojí urbanizace v zemích ekonomicky „nevyspělých“, kde i nadále vzrůstající počet městského obyvatelstva koreluje s celkovým ročním populačním přírůstkem. To pochopitelně souvisí zejména s tradicemi a nároky tamních obyvatel na životní standard, neexistencí sociálního státu a nízkou úrovní dodržování lidských práv. Slovo „vyspělých“ přitom zcela úmyslně dávám do uvozovek, neboť je sporné, zda lze za vyspělé považovat ty státy, v nichž vlády rezignovaly na podporu reprodukce vlastního obyvatelstva, a namísto toho spoléhají na to, že se rodinný život může odehrávat jen na periferii ekonomického růstu. Populace „vyspělých“ států stárne a postupně vymírá. Tento trend spolu s popíráním rodiny a rodinného života ve jménu ekonomického růstu (jehož součástí je celková změna životního stylu spočívající v celkovém příklonu k individualismu, osobnímu úspěchu a konzumu) má mnoho závažných socioekonomických implikací, které soudobý způsob plánování a produkce měst pouze dál upevňuje a šíří. Za příliš „vyspělý“ nelze považovat ani mylný, leč z ekonomického hlediska atraktivní předpoklad, že chybějící ekonomicky aktivní obyvatelstvo lze ve „vyspělých“ zemích donekonečna doplňovat v podobě levné pracovní síly ze zemí „nevyspělých“. Ponechávat reprodukční funkci jen té části světové populace, kterou lze za přetrvávajícího bipolárního nastavení našeho světa snadno vykořisťovat jako levnou pracovní sílu bez nároku na sociální zabezpečení, navíc vydíranou nejistotou svého pobytu v cílové zemi, se nezdá být rozumný, ani etický. Podle zjištění specialistů a specialistek na migraci z přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy není pracovní migrace postačující pro zajištění doplňování ekonomicky aktivního obyvatelstva, přičemž nerovnoprávnost postavení těchto nově příchozích je alarmující. Vítězně ze situace přitom nevychází ani obyvatelstvo zemí „vyspělých“, jehož možnost žít v ekonomicky „vyspělém“ světě stále častěji bývá vykoupena nutností volit mezi zachováním důstojného životního standardu a možností založit rodinu, jakož i množícími se následky v podobě depresí a pocitu nezdaru. Jednoho vítěze bychom to přesto nejspíše našli. Je jím, jak jinak, muž – pravděpodobně bílý heterosexuál, jemuž úspěch ve světě ovládaném ekonomickými principy umožňuje živit hned několik žen a všechny jejich společné děti. Na čem stojí jeho úspěch nechť si čtenáři a čtenářky po přečtení článku vyhodnotí sami. Na závěr však alespoň řekněme, že rovnoprávné postavení, ať už mužů a žen, či obyvatelstva „vyspělého“ a „nevyspělého“ světa, v tom s nejvyšší pravděpodobností hraje velmi prachmizernou roli…