Jeden den v Ateliéru tělového designu

Ještě než do Brna přijedu, ukáže se, že to nebude úplně obvyklý den. Od 14 hodin totiž mají studující domluvenou akci na výstavě Milana Housera v Domě umění. Po tom, co s nimi strávím odpoledne, však zjistím, že lze jen stěží určit, co je v ATD „obvyklý“ den – spolupracují totiž s řadou institucí, uskutečňují různé nápady a iniciativy a jejich aktivity se často vyvíjejí dost spontánně. Všichni studující pracují na svých vlastních projektech a kromě toho se podílí i na projektech a aktivitách společných: v právě probíhajícím semestru například navrhovali práce pro CRASHTEST, tedy pro každoroční projekt, v němž se studující kurátorství potkávají se studujícími výtvarných uměleckých oborů při tvorbě společné výstavy, v červnu se bude několik studentek podílet na doprovodném programu k výstavě Struktury pohybu v Domě umění, mimo to se chystají do Drážďan, což si také spojí s malou výstavou.

V půl jedné se s Lenkou scházím na Fakultě výtvarných umění v Údolní ulici a jdeme do Ateliéru. Chvíli si povídáme u kávy, v Ateliéru skoro žádné studentské práce nejsou, takže mi umělkyně z vedlejší místnosti donese několik prací, které studující připravili v rámci zkoušky z kurzu pornostudií. Jedná se o erotické – nebo pornografické? – kalendáře. Lenka příliš nerozlišuje mezi označením „erotický“ a „pornografický“, zdůrazňuje spíš, že tento rozdíl je možno různě interpretovat a tento výklad využívat k restrikcím, postihům určité skupiny děl nebo tvůrců či tvůrkyň. „Podstatou pornografie je vyčlenění nějaké produkce a její označení za nelegální, i když se to přitom týká lidské sexuality,“ říká.  Na sbírce kalendářů mě zarazí to, že většina z nich neobsahuje téměř žádnou vulgaritu, ba právě naopak, často se vyznačují určitou mírou „jemnosti“. Některé studentky pojaly toto téma velmi originálně: v jednom kalendáři jsou zobrazeny pouhé obličeje žen zjevně prožívajících rozkoš, v jiném jsou naopak ženy vyfotografovány v zimním oblečení a na erotiku poukazují pouze jejich provokativní pózy. Mezi pracemi najdeme jak kresby, tak fotografie či koláže.

Co tedy spojuje studující ATD? V Ateliéru malířství se všichni zabývají malbou, v Ateliéru sochařství sochou, v Ateliéru videa videem… ale v Ateliéru tělesného designu? Společný je zde zřejmě jen zájem o tělo, chápané velmi široce – nejen jako vlastní fyzické tělo, nýbrž i jako tělo sociální či politické. „Oproti ostatním ateliérům, kde se klade důraz zejména na řemeslné schopnosti, u nás je třeba především myslet,“ glosuje Karolína Kohoutková. Po převzetí ATD uvažovala Lenka Klodová o změně jeho názvu, k čemuž se však neodhodlala především kvůli jeho tradici, vědomí jeho historických kořenů. Mezi navrhovanými názvy se mimo jiné objevily tyto varianty: Ateliér těla a umění, Ateliér tělové tvorby, Body and Brain art, Tvorba tělem, Umění tělem, Humanitní umění, Konceptuální antropologie, Umělecká antropologie. Již z těchto návrhů, jak ateliér pojmenovat, je zřejmá jeho pozice na hranici umění a humanitních věd, inspirace sociologií, psychologií, mediálními studii či genderovými studii. A také jeho blízký vztah ke konceptu, spíše než k designu.

Možná právě kvůli tomu nebyla pozice ateliéru vždy bezproblémová. Asistentka Lenky Klodové Karolína Kohoutková, která absolvovala ATD v období, kdy jej vedla ještě Jana Preková, vzpomíná: „Ateliér byl za Jany Prekové postaven hodně genderově. Bylo to v akademickém světě náročné, protože je to v podstatě svět mužský. Bylo potřeba nějak potvrdit, že Ateliér tělového designu má na umělecké škole své místo. Dokud sem nepřišla Lenka, nebylo jisté, jestli Ateliér bude fungovat i dál.“ Dodává, že způsob, jakým fungoval ATD pod vedením Prekové vyplýval z doby a událostí, které v desetiletí před založením ateliéru panovaly v českém umění. Po revoluci se objevily významné mladé umělkyně, které otevřeně mluvily o ženské identitě. Ateliér vznikl v roce 1999 a byl inspirován body artem 60. a 70. let. Do ateliéru se nejprve hlásily výhradně dívky. Jejich cesta vyjádřit se skrze tělo jim připadala nejpřesnější. Řemeslné nevyjasnění jim uvolňovalo ruce a studentky se volně pohybovaly mezi médii. Využívaly a zneužívaly všeho vysokého i nízkého. Vařily i fotily, háčkovaly i malovaly. Téma identity a politiky těla se podařilo v době Jany Prekové hodně prozkoumat a přišla doba přinášející témata komunikace, kolaborativního umění, práce s mediálností a s nimi i nová vedoucí Lenka Klodová.

V dnešní době je již Ateliér tělového designu etablován, nemusí svou existenci obhajovat – tvrdí Lenka s Karolínou. Osudy jeho absolventů a absolventek se podobají osudům absolvujících jiných uměleckých ateliérů, které někdy nejsou příliš růžové. Jen malé procento z nich se dokáže uživit pouze uměním, o trochu více se jich krom vlastní tvorby věnuje pedagogické činnosti. Větší rozdíl oproti jiným ateliérům je vidět na skladbě studujících – jsou to vesměs ženy. „Do ateliéru se hlásí rozhodně více holek než kluků, ale ti tam taky jsou a jsou samozřejmě vítáni. U zkoušek ovšem rozhoduje talent – nechceme ani pozitivní, ani negativní diskriminaci,“ vysvětluje Lenka Klodová. „Kromě talentu je také důležité, abychom v člověku viděli potenciál. Abychom viděli, že je to člověk, který se chce opravdu něco naučit a který dokáže přemýšlet,“ dodává Karolína.

To, že přemýšlení o těle je společné všem studujícím, dokládá i jejich rozhodnutí společně reagovat na výstavu Milana Housera Barvometrie, která od 9. 3. do 1. 5. 2016 probíhá v Domě umění města Brna. Podmínkou vstupu na výstavu je natáhnout si na boty návleky, aby se nepoškodila bělostná podlaha, což studující ATD vnímají jako jistou bariéru pro návštěvníky a návštěvnice. „Najednou je tady výstava, která ti – například oproti ‚otevřenějším‘ výstavám v Moravské galerii – dává najevo, že je mnohem důležitější než ty. A možná ani ne samotná výstava, ne ty vystavované práce, ale samotný aranž,“ dodává Lenka Klodová. „Člověk tam není vůbec přítomný. A nejen že není přítomný, je v podstatě záporný.“

Ironická reakce na Barvometrii spočívala v tom, že si studující oblékli ochranné obleky na tělo a strávili na výstavě téměř hodinu, volně se pohybovali, spontánně vymýšleli různé akce a reakce. Ty byly velmi rozmanité: individuální – běhání kolem nejmohutnější červené instalace, stříhání děr do návleku či ukazování fragmentu těla - neobvykle působivé ve sterilním bílém prostoru. Ve skupině pak studující vytvářeli jakási společná těla na bílé podlaze, u bílých stěn či před Houserovými barevnými díly.

Po hodině strávené v nepropustných oblecích: pot a únava. Studující se s Lenkou a Karolínou odebrali do kavárny. Chvíli oddechu vyplňovala diskuze o dojmech z akce a domlouvání dalšího programu: Začátkem května chystají čtyřdenní výlet za uměním do Drážďan a Prahy, v červnu další akce v Domě umění. Pestrost. Na závěr tohoto neobvykle obvyklého dne v ATD se většina studujících ještě vypraví na přednášku na téma umění ve víru teorie. „Pracovat se už dneska nebude,“ říká Lenka.