Jedna z mnoha (žen v šátku)

Paní Nadia (47 let, jméno změněno) pochází z hlavního města Maroka, z Rabatu, kde žila v početné rodině (má devět sourozenců), je vyučená masérka. Specializovala se na sportovní masáž, měla peníze, mohla si mnohé dopřát a žila po delší dobu „západním způsobem života“. Ten se projevoval především způsobem oblékání. Nadia nenosila šátek, chodila v minisukni, ale jiné povinnosti muslimky, jako modlitby a půst dodržovala. Po nějaké době se to změnilo, bez jakéhokoli donucování se sama rozhodla šátek nosit, protože tak vnímala svoji víru autentičtěji. Nicméně když začala nosit šátek, mnohé kamarádky, s nimiž do té doby měla výborné vztahy, s ní přestaly udržovat kontakt.

V Čechách už deset let
Do ČR se přistěhovala v roce 2003, protože chtěla změnu. Zároveň doprovázela sestřenici, která se po návratu z Londýna rozhodla, že v Maroku už žít nemůže. Paní Nadia k nám přijela na turistické vízum a první dobu žila z úspor, myslela si, že tu nezůstane. Když slyšela poprvé češtinu, zdálo se jí nemožné se česky naučit, nyní mluví plynně. Brzy se seznámila se svým budoucím manželem, Čechem, který pár let před jejich setkáním konvertoval k islámu. Dnes mají pětiletého syna. Mezi dětmi je vnímán spíš jako Čech, i když si uvědomuje, že má maminku Arabku, která s ním doma mluví arabsky a každý víkend navštěvuje v Praze školku v rámci mešity. Jeho arabština je zatím omezená, Nadia doufá, že se časem zlepší. I proto s ním jezdí každý rok do Maroka. O zajištění rodiny se stará manžel, ale nijak jí nebrání, kdyby se rozhodla jít pracovat.

Nosit šátek: ano či ne?
Po příjezdu do ČR si šátek sundala, jednak ze strachu, jednak protože si byla vědomá předsudků vůči muslimům, zejména označování všech muslimů za teroristy. Navíc uvažovala, že s šátkem práci nikdy nedostane. Před deseti lety bylo vzácné vidět ženu se šátkem i v Praze, natož v jiných městech. Manžel si však přál, aby šátek nosila a protože to bylo i její přání, tak jej znovu začala nosit. Jenže s tím nesouhlasila manželova rodina, tchyně se dokonce pokoušela jí šátek z hlavy sundat. Časem si na to rodina manžela zvykla. Sestřenice, která si rovněž vzala českého konvertita, si šátek nasadila také, ale proti vůli svého manžela. Nadia si myslí, že nošení šátku by mělo být soukromým rozhodnutím ženy, je si však vědoma zákonů, které tuto svobodu nerespektují. Zákazem nebo omezováním nošení šátků v Evropě pouze přibude muslimek, které si ho budou nasazovat z protestu. Zároveň ale upozorňuje, že žena může být muslimkou i bez šátku, stejně tak jako žena zcela zahalená dobrou muslimkou být nemusí.

Jaká je u nás tolerance vůči muslimům?
Dnes by už ráda pracovala, ale diplom masérky jí nebyl uznán, musela by znovu absolvovat zdejší školu. Baví ji šít, ale obává se nízké poptávky v malém městě, kde momentálně s rodinou žije. Uvažuje rovněž, že by pracovala jako prodavačka. Komunikovat s cizími muži by jí při této práci nevadilo, spíš by jí vadilo, kdyby měla pracovat s jedním mužem ve stejné kanceláři. Stejného názoru je i její manžel. Na závěr paní Nadia říká, že podle jejího názoru se hladina tolerance či netolerance vůči muslimům v ČR nijak nemění, zůstává stejná. Nicméně se všimla, že do mešity chodí čím dál tím méně lidí, ale neumí si to vysvětlit.

První díl ze série článků z "Novin bez předsudků" na téma gender a multikulturalismus, s podtématem muslimky v ČR a ve světě. Vydala Gender Studies, o.p.s. 19. června 2013 u příležitosti Mezinárodního dne rovnosti žen a mužů. Celé noviny zdarma k odběru v Gender Studies, Gorazdova 20, Praha 2 nebo v PDF zde. 

Ilustrační foto: Samphotostock.cz.