Ještě jednou branný zákon...

Pokusím se přiblížit se českým médiím – řešit věci, které nestojí za zmínku, a vracet se k nim, zleva, zprava, shora i zdola.
Ano, řeč je o novele branného zákona.
Když jsem poprvé byla dotázána na to, co si jako představitelka Gender Studies o novele myslím, upřímně jsem netušila, že novela byla projednávána, schválena a vstoupila v platnost. To je však fakt zapamatováníhodný – dovoluji si tvrdit, že valná většina obyvatel ČR stejně jako já netušila, kdy byla novela v jednání. Protože je asi tak podstatný jako to, že zítra zdraží bíle pečivo o celý desetník, tj. – alespoň pro mě, která bílé pečivo jí svátečně – nijak.

Ale dobře. Vzala jsem si čas na zorientování a byla jsem upřímná. Řekla jsem něco v tom smyslu, že si myslím, že novela je v pořádku, že v ní problém nevidím. Naopak. Je dobře, že i v tzv. „mužské“ sféře dává prostor ženám. A že, chceme-li rovné šance, musíme být ochotny přijímat i rovné povinnosti. Samozřejmě, bude-li nám, ženám, poskytnut odpovídající výcvik. A řekla bych totéž i dnes.

Jenže pak to začalo: následovala – a přesný sled telefonátů a vystoupení si opravdu nepamatuji – ČTK, Česká televize, Český rozhlas, Slovenská televize a pro jistotu ještě zahraniční vysílání rozhlasu. A to všechno kvůli tomu, že někdo pojal novelu jako úžasný důkaz toho, že rovné příležitosti si v České republice nacházejí svou cestu. Nevím, kdo to byl a nechci analyzovat, kdo to mohl být. Média či naše politická reprezentace či snad někdo z předkladatelů nebo autorů novely? Každopádně někdo, kdo si možná řekl, že je to snadná cesta, jak dokázat, že ti – respektive ty ženy, kdo stojí za oněmi rovnými příležitostmi, se v tuto chvíli „skloní“ a uznají, že válka a obrana státu přece jen nejsou pro ženy.

To pak ale neměla probíhat diskuse o branném – ale, dovolte mi tu troufalost – nějakém alespoň trochu zásadnějším zákonu. Ona totiž hrozba války nebo potenciální potřeba zrovna Českou republiku bránit (čímž nechci nijak snižovat její důležitost například v rámci Evropské unie), není asi přece jen dnes zrovna „na spadnutí“. Navíc, je vlastně válka a obrana státu něčím vhodným pro muže? Filozofická otázka: jsou muži dobrovolně ochotní kdykoli se sebrat a jít bránit svou zemi? A zůstávají ženy stát stranou? Asi ne. Jen se o nich, jako ostatně v řadě jiných případů, prostě nemluví. Ženy samozřejmě byly účastny válek. Neseděly třeba hromadně v tancích a zákopech, ale byly a jsou všude jinde. V nemocnicích, jako technický personál, a další „neviditelné“ síly. O čem tu potom mluvíme? Že branný zákon „zrovnoprávnil“ ženy na roveň mužů? Naivní už dlouho nejsem.

Kéž by si takovou mediální pozornost vysloužila novela volebního zákona, která se ani nedostala na stůl vlády. Ta by snad poskytla důkaz směřování české vlády a jejích institucí k rovným příležitostem – a nejen formální – ten je totiž dávno součástí zákonů, o jejichž prosazování už se raději moc nemluví. Stálo by to jednoduše moc překonávání – hlavně společenských stereotypů.

Novela branného zákona by byla krásnou ukázkou toho, jak Česká republika, a hlavně její představitelé, pochopila, že rovné příležitosti nejsou spojením hodným výsměchu, nebo snad něčím, co už zdálky zavání radikálním feminismem, nenávistí k mužům a kdoví, čím ještě. Byla by jí, kdyby nebyla jen kosmetickou úpravou dávno platného znění.
Jenže na to jsem přišla až po – možná i desítce – vyjádření tomu či onomu médiu. A ne svým vlastním přičiněním, ale díky diskusi s mou matkou. Dozvěděla jsem se, že zákon ve velmi podobném znění byl v platnosti, co ona pamatuje. Že by si to snad nikdo jiný nepamatoval? Tomu se mi opravdu nechce věřit. Můj dotaz proto logicky směřoval na Ministerstvo obrany a dozvěděla jsem se následující: „v původním zákoně se ženám ukládala odvodní povinnost a povinnost k mimořádné službě po dobu válečného stavu, pokud ji nepřevzaly dobrovolně (zák. č. 218/1999 Sb., § 2, odst. 4), zatímco v novém branném zákoně (zák. č. 585/2004 Sb., § 2, odst. 1) vzniká tato povinnost všem občanům, tedy i ženám, za ohrožení státu nebo za válečného stavu. Je zde tedy rozšíření o „stav ohrožení státu“.

O čem potom tedy média hovořila alespoň 14 dní? K čemu se to pak odmítavě vyjadřovala nově vznikající „strana žen“ Rovnost šancí?

Branný zákon provázel velký hluk, který nepřispěl k ničemu. Snad jen k pár výkřikům mužů, kteří zákon vnímají jako důkaz toho, že „nejsme tak machistická, diskriminační a šovinistická společnost, jak se nám snaží vnutit feministky“ (Petr Holec, Reflex 2/2005).
A potom k výroku Zdenky Ulmannové: „To je naprosto absurdní, to je šílené.“ (cit. Reflex 2/2005). Je, ale z naprosto jiného důvodu, než proto, že by snad ženy měly bojovat bok po boku s muži. To stejně dělají. Celá diskuse je šílená proto, že absolutně nemá smysl a zakrývá mnohem podstatnější témata.