Jiřina Šiklová: Na to asi nikdo nemyslí

"V osm ráno končí zákaz vycházení v Grozném. Vstávám již v šest,abych byla připravena.Vezmu spodní část kočárku a pak celý den až do 4 odpoledne, kdy musím zpět projít přes ruský "postblok" probírám se troskami rozbombardovaných domů a hledám pánve,hrnce,kovové předměty a to pak prodávám.Za jeden kilogram železa je 1 bochníček chleba". Z toho tato žena,nazývaná Aluminiová královna, živí svoje 4 děti a manžela."Rozebrali jsme si celý ropný závod, abychom ho vyměnili za chleba. Za celoroční výdělek se mně podařilo ušetřit tolik,že jsem mohla klukům koupit jednu bundu.Tu pak si půjčují,když jdou ven.Někdy nám sousedka půjčí i svetr",odpovídá na otázky Petry Procházkové žena, podle jejíhož příběhu dostala knížka svůj název.

"Večer, když se připlazím z lovu na aluminium,venku je tma a já vím, že musím pro vodu.Je to 3 kilometry daleko.Někdy si říkám,že nepůjdu,ať třeba chcípneme žízní,ale pak jdu.Jednou se ale rozhodnu pro vodu nejít! Nechám děti řvát hladem a žízní.Dřív bych tomu nevěřila ,ale teď vím, že jsem toho schopna".Muž nesmí jít pro vodu, je to pro muže ponižující, obstarávat vodu je přísně ženská záležitost, vysvětluje po dalším dotazu reportérky a kdysi válečné korespondentky Petry Procházkové,která tyto rozhovory s ženami s Čečny dělala ještě před tím, než ji z Ruska vyhostili, jako osobu nežádoucí. Vstupní vízum ji Rusko odmítlo vydat i přes osobní podpurný dopis Václava Havla ,kterým žádal o tuto možnost.ruského ministra zahraničí.Ale dětské domovy,které P.Procházková v Grozném založila, tam fungují dál i bez její osobní přítomnosti.

Příčina toho,že ženy stojí ve frontách na humanitární pomoc a zajištují přežití rodiny, zatím co muži sedí ve sklepích a nevycházejí ven, není jen v tradičním rozdělení rolí muže a ženy v této muslimské zemi,ale i v tom,že město Groznyj je nadále obsazeno, a hlídáno ruskými vojáky.Ti snadno mohou Čečence ve vojenského věku zastřelit či zajmout nebo někam deportovat.jako potenciálního spojence čečenských povstalců, kteří se stáhli do hor a odtamtud zase napadají ruské hlídky.

A tak válka nerozbila jen domy, ale zničila i rodinné vztahy. Vyvolala hlubokou krizi vztahu muže a ženy v zemi,neboť muž považoval po staletí za svoji základní povinnost a prestiž postarat se o svoje děti,ženy a staré rodiče. Tázané ženy potvrzují,že tento stav po válce zcela změnil jejich rodinné vztahy,posílil postavení ženy,které jde především o to,aby jejich děti přežily.Mnohé ženy konstatují, že jejich muži odcházejí někdy do hor bojovat i proto,že se stydí, že nedovedou se postarat o svoje rodiny a nechtějí vidět tuto svoji hanbu. "Já bych si svého muže nevážila,kdyby se zařadil do fronty na humanitku mezi baby a starce.Čečenec si nesmí vydělávat peníze ponižujícím způsobem a proto je současný stav pro naše muže horší, než vojenská porážka.Hádáme se s mužem -jako by mně nenáviděl za to, že nemáme co jíst".

"Žebrat v Grozném? To si může dovolit Ruska,ale nikdy Čečenka"! A na otázku po vlastní životě tázaná žena odpovídá "Stačí mi hadry abych nezmrzla. Normální doba se již nevrátí,9O procent lidí zde nemá a nebude mít práci dokud nějaká Rada nezasáhne,neobnoví se tu těžba nafty. A tak umřu jako sběračka aluminia". Večer, když děti jdou spát tak v té jedné místnosti ve které bydlí poslouchají s manželem kanonádu. Již několik let. Elektřina a proto ani televize, která je pro ně symbolem normálního života, pochopitelně nefunguje. A tento stav, "ani mír ani válka " trvá s malým přerušením již od roku l994 Nejhorší je, že nikoho to nyní,když se Mr. Bush dohodl s Mr Putinem opravdu nezajímá. Z bídy se těžko dělá sensace,tento stav se nedá odstranit bojem, ale drobnou, často opravdu špinavou každodenní prací a pomoci.

Před první rusko-čečenskou válkou žili v Grozném vedle sebe Čečenci a Rusové pohromadě.Rádi se příliš neměli,ale společná příslušnost k Sovětskému svazu,nemožnost veřejně proklamovat svoje náboženství ani národnostní rozdíly, je přece jen homogenizovala. Čečenci samozřejmě věděli,že všechny kavkazské národy po staletí bojovaly proti carskému Rusku. Vědělo se ,že Stalin v roce l944 v obavě,že se Čečenci připojí k postupujícím vojskům Hitlera, který se chtěl dostat k ropným vrtům- nechal Čečence deportovat do stepí Kazachstánu.Mnozí z těch, co již nemohli odjet, spálili členové NKVD na rozkaz Berii zaživa ve stodolách, mladší utekli do hor.Po třinácti letech, za Chruščova se ale většina Čečenců z vyhnanství vrátila do své země a postavila si nové domy, neboť v těch původních již bydleli Rusové .Prý si i potom zde žili Čečenci vždycky lépe, než jejich přistěhovalí sousedé,tedy Rusové, kteří sem byli vyslání vládou z Moskvy, aby jako civilisté vlastně drželi pozice Sovětského svazu. O tomto období genocidy Čečenců a Ingušů se za vlády SSSR nemluvilo, odlišnost v náboženství se nezdůraznovala, vyučování bylo v ruštině a tak si mladší generace tento stav příliš neuvědomovaly."Čečenci nás Rusy vždycky považovali za méněcenné,ale nikdo si to nedovolil vyslovit a navíc, občas si Čečenci brali i Rusky za manželky ".říká Ruska,která v těchto poměrech také žije.

"Nenávidíte Rusy" ptá se Petra Procházková skoro všech tázaných žen a z odpovědí vyplývá, že je sice nenávidí jako okupanty,ale současně je litují protože dobře vědí od svých vlastních mužů a synů, co to znamená sloužit v Rudé armádě.Nejvíce odsuzují to, že ruští vojáci v opilosti a pod vlivem drog napadají civilisty,stále chtějí úplatky, kontrolují lidi i ve sklepích jejich domů a pro výstrahu stále střílejí. Knížek o válce jsem přečetla mnoho, ale v této se nemluví o hrdinství,o dobývání strategických cílů,ani o padlých,ale především o hrůzně rozrušeném každodenním životě z pohledu žen,které touží také někdy si umýt vlasy v teplé vodě, mít zase sprchu,vědět, že se všichni dožijí rána.

Petra Procházková se jako válečná zpravodajka naučila dříve psát reportáže ,než vlastní komentáře.A to je další významná stránka této knížky.Čtete ji a nikdo vám neradí, co si o tom máte myslet!Autorka stojí výrazně v pozadí,je pouze průvodkyní těchto rozhovorů. Všem tázaným ženám klade Procházková zhruba stejné otázky: jak žili před válkou,jaký měly byt,radosti,jak válka změnila jejich intimní život včetně vztahu k manželovi a příbuzným, jaké mají sny a zda věří ve změnu v budoucnosti. Perspektivu ,bohužel, tyto ženy nevidí.Všechny vzpomínají na stav před válkou jako na ráj,i když to co popisují byl vlastně docela normální život,kterého my bychom si ani příliš necenili.Prostě tehdy tam běžně fungovala elektřina, výtahy,vodovody, doprava a bylo možné o víkendu jet za město a na ohníčku si opéci maso.

Odlišnost své národnosti si výrazně uvědomily tyto ženy až za Dudajeva,kdy najednou třeba právě ta Ruska zjistila, že její muž začal odlišovat jejího a svého Boha a v Grozném začali všichni mluvit čečensky a ona, která zde žila od malička, jim náhle nerozuměla.Čečenky si připomněly utrpení,které jim Rusové způsobili a začaly být hrdé na svoji kulturu.Tím vším bylo dosavadní, třeba často nevyvážené soužití,ale přece jen soužití, narušeno!.I na tyto důsledky rozrušení kultury by se mělo myslet v době osvobozeneckých bojů různých narodů.

V současnosti se často mluví o orální historii, o nutnosti doplnit historická fakta o bitvách, vítězstvích a diplomatických dohodách také způsob života lidí.Prostě dodat ke skeletu události i to "maso z prožitků".A právě toto se Petře Procházkové podařilo vynikajícím způsobem.Zachytila vliv války na osobní život lidí nepřímo tím popsala i stav, který bude v Iráku,až tam skončí ta současná válka..Domy a silnice se dají postavit a opravit. Ale zásah do mezilidských vztahů,do tradic a hierarchie hodnot ,který se vytvářel po generace se z rozhodnutí vítězných mocností prostě napravit nedá. A na to asi nikdo nemyslí,když někam vysílá svoje vojáky třeba i s těmi nejlepšími úmysly.

Jiřina Šiklová, Literární noviny 7/2003, 22. dubna 2003

Petra Procházková Aluminiová královna -rusko-čečenská válka očima žen Kniha vznikla ve spolupráci s Gender Studies o.p.s a za finanční podpory filantropa Jima Ottawaye z USA . Předmluvu napsala Jana Hradílková, kniha současně vyšla v angličtině, v překlady od Gerarda Turnera Vydalo Nakladatelství Lidových Novin, stran 168