Jsem feministka od přírody, bylo mi to dáno jako dar

„Byla jsem šprtka, prioritou bylo učení, celý víkend kolem 17. listopadu 1989 jsem se učila.“

„Netušila jsem nic o roce 1968, co se tehdy dělo.“

„Naši vyčkávali, sami byli komunisti, spíš mě nabádali, abych o tom ve škole moc nemluvila.“

„Děti odešly na demonstrace se slovy, že my rodiče pro změnu režimu nic neděláme, proto to musí vybojovat ony.“

„Naši řekli, že se teď všechno změní, tak jsem se šla podívat ven, ale tam to vypadalo pořád stejně.“

„Ptala jsem se mámy, jestli nemá nějakou fotku, když byla v listopadu 89 se mnou těhotná, ale tehdy se prý moc nefotilo…“

„Já jsem v roce 89 sakra dobře věděla, co je dobré a co špatné.“ „Můj muž sloužil na Šumavě, v lesích. O tom, že se něco děje, je informovali až na konci ledna 1990!“

To jsou pouze střípky z ženské debaty, kterou jsme organizovali v předvečer 30. výročí od demonstrace na Národní třídě, která je brána jako spouštěč velkých společenských změn vedoucích k pádu komunistického režimu v Československu. 12. listopadu 2019 jsme dali dohromady 22 žen různého věku, postavení, pracujících pro stát, ve výzkumu, v akademické sféře, v neziskovém sektoru nebo studující a ptali jsme se jich: Kde jste byly a co jste chtěly? Pozvali jsme ženy, které se zamýšlí nad vývojem ženského hnutí, jeho aktuálními otázkami a výzvami, feministky a minulé i současné aktivistky. Bylo velmi obohacující a úlevné poslouchat ženy, které mají podobné uvažování, pro které feminismus není nadávka nebo které nejsou v permanentní opozici proti slovu gender.

Prosili jsme zúčastněné, aby si s sebou vzali fotku z oné doby nebo nějaký předmět s ní spojený. Bylo skvělé, že přestože se fotek sešlo pouze pár, tak opravdu všichni zkoušeli pátrat v rodinných archivech nebo se na své dětské fotky ptali rodičů. Očividně naše prosba iniciovala řadu rodinných a partnerských debat nad prožíváním listopadu 1989.

Zajímavé bylo slyšet odpovědi účastnic na otázku, co vás v listopadu 89 zaměstnávalo? Právě z této části večera pochází parafráze některých výpovědí z úvodu článku. Aktivní pamětnice událostí vzpomínaly, jak bylo těžké propojit svou snahu udržet a rozvíjet se ve svém stávajícím pracovním oboru na jedné straně a zároveň rozvíjet aktivismus. Část debaty se stočila k počátkům organizace Gender Studies. U zrodu totiž stál vedle Jiřiny Šiklové velmi různorodý tým lidí, který zahrnoval jak lidi velmi systematické, tak i ty, kteří preferovali živelnost a strukturám se poněkud bránili. Řešilo se, jaká témata budou definována jako autenticky naše vlastní, nikoli převzatá ze západu. Zmiňováno bylo domácí násilí, ženy v politice, trh práce. Samostatnou kapitolu tvořila potřeba zachycení žité zkušenosti s ženskou emancipací v době socialismu zachycovaná v rámci projektu Paměť žen pod vedením Pavly Frýdlové a řada dalších.

Druhá část debaty se stočila na současnost a na největší výzvy, před kterými nyní stojíme. Shodli jsme se, že je velmi vysilující neustále obhajovat existenci našich organizací a potřebnost práce, kterou děláme. Na druhou stranu ani to nemusí být neměnné. Možná bychom mohli sami změnit diskurz. Nevysvětlovat, proč potřebujeme rovnost a přestat debatovat o tom, jestli je jí vůbec třeba?! Zkusme naopak argumentovat: „Určitě se shodneme na tom, že rovné příležitosti potřebujeme, to není třeba rozebírat, pojďme se jen bavit o tom, jak to udělat, abychom jich dosáhli!“

Debata probíhala do pozdních hodin a stejně jsme to všechno nestihly probrat…