Kdy končí mládí, kdy začíná stáří a co je mezitím?

30. srpen 2013 | Lucie Vidovićová, FSS MU v Brně | Rovné příležitosti

Při využití poměrně velké zkratky bychom mohli říci, že v historii lidské společnosti odrážejíc intenzitu a disponibilitu měření chronologického času byla otázka „Kolik je Vám let?“ nejdříve nesmyslná, později zásadní, pak mírně politicky nekorektní a konečně nerelevantní. Jak ukazují sociologická data z různých zdrojů, je současná česká společnost někde na pomezí kritické zásadnosti a rozpoznávání politické nekorektnosti.

O zatím neutuchajícím zájmu o věk, a o jeho významu jako identifikátoru jedince a jeho rolí ve společnosti, svědčí nejen obliba výše uvedené otázky mezi „lidmi“ i personalisty, ale i přední místa České republiky v opakovaných výzkumech Eurostatu o míře věkové diskriminace. Zajímavá je i intenzita s jakou věkově definujeme fáze životního cyklu. A právě tento poslední argument zde budeme ilustrovat na konkrétních empirických datech.

Bezprecedentní nárůst významu chronologického věku je připisován industrializaci a modernizaci 19. a 20. století a s nimi svázané nutnosti výkonu veřejné správy v masovém měřítku. Pro tyto účely věk, společně se jménem, adresou a pohlavím, sloužil a stále slouží jako relativně spolehlivý identifikátor jedince, byť si všimněme, že dnes strohou informaci o věku nahradilo rodné číslo, které v sobě tyto znaky vzájemně sofistikovaně kombinuje. Již dříve bylo argumentováno [Vidovićová 2008], že role věku v moderních společnostech získala podobu ideologie, kdy je vlastnictví „správného věku“ tou formou zbraně, kterou se dnes vede boj o vzácné statky, prestiž a moc, a kterým je ospravedlňováno lepší postavení jedné věkové skupiny oproti druhé. Z titulu tohoto významu ideologie věku je zřejmé, že není až tak lhostejné, zda budete lidmi a institucemi kolem sebe zařazeni mezi „mladé“ nebo mezi „staré“, pokud zároveň platí, že status seniora (v běžném, nikoliv kariérním smyslu) je percipován jako status nižší, zakládající riziko diskriminace a sociální exkluze. Deklarace chronologického věku jako určující hranice v lidském životě je navíc považována za jeden z nejexplicitnějších důkazů ageistických postojů a praktik.

Již v několika sociologických výzkumech byla respondentům položena otázka, zda je možné definovat stáří věkem. Dosud všechny tyto výzkumy potvrzují, že zhruba čtvrtina až třetina české populace s tímto tvrzením souhlasí. Tabulka 1. shrnuje průměrný věk začátku stáří v pěti vybraných výzkumech.

Prvním výsledkem zahrnutým v tabulce 1. je fakt, že podíl osob přesvědčených, že stáří vůbec lze definovat chronologickou hranicí kolísá, respektive po nárůstu mezi lety 2003 a 2007 vykazuje snižující se tendenci. Ovšem mezi těmi, kteří v existenci takové hranice věří, se hranice začátku stáří i hranice konce mládí snižuje. V roce 2007 bylo o možnosti definovat konec mládí věkem přesvědčeno 45 % dotázaných, v roce 2012 už „jen“ 31 % a tento věk byl stanoven v průměru na 41,1 let a později už jen na 40,3 let. Mediánová hodnota zůstala v obou letech stejná – 40 let, ale modus, tedy nejčastěji volená hodnota klesla z padesáti na věk čtyřicet let.

V zásadě jsou možné dvě interpretace tohoto zjištění: jednak může tento postoj odrážet dojem rychlejšího tempa života a jeho celkově kratšího trvání (tzv. smršťování životního časoprostoru), nebo naopak přesvědčení o kratším trvání mládí a prodlužujícím se období stáří v dlouhověké společnosti. Stále ovšem také platí, že starší respondenti posunují hranici stáří výše, než je tomu u mladších respondentů. Tento výsledek odráží i lidovou moudrost, že pro dítě je i třicet let stáří, kdežto pro osmdesátníka je i třicetiletý spíše dítětem. Viz graf.

Z titulu úvah o dualitě, či dokonce střetu mládí a stáří ve stárnoucích společnostech je zajímavé, že mezi koncem „mládí“ a začátkem „stáří“ je v průměru podle věkových skupin pouze asi 25 let „chronologického vakua“ naplněného jinými sociálně věkovými kategoriemi (dospělost, [vyšší] střední věk), které přechod mezi těmito dvěma kategoriemi zprostředkovávají. Toto „přechodové období“ se v poslední sledované věkové dekádě sedmdesátníků ztenčuje přibližně na 18 let.

Podíl respondentů, kteří jsou přesvědčeni, že věk začátku stáří se liší pro ženy a pro muže mezi šetřeními v roce 2007 a 2012 klesl z 39 % na 27 %. Zároveň se ale i průměrné věky začátků stáří žen i mužů v představě těchto „přesvědčených“ respondentů snížily: z 60,2 let na 57,1 pro ženy a z 64,3 na 62,8 let pro muže.

Statistické míry asociace mezi dotazem na věk stáří obecně a genderově specifickými věky jsou o něco silnější v případě „obecného“ a „mužského“ než „obecného“ a „ženského“ hraničního věku stáří. To lze interpretovat také tak, že při dotazu, „kdy začíná stáří“, myslíme spíše na životní dráhu mužů. Kite a Wagner [2002] například tvrdí, že lidé obecně mají tendenci předpokládat, že „mužské“ je normální a přirozené, a proto v případě chybějící specifické informace o pohlaví předpokládají, že se jedná o muže. V podobném duchu se nese Kholiho [1986] kritika „třífázového modelu životního cyklu“ (tj. život jako vzdělání, práce, odpočinek) jako modelu mužského, nereflektujícího mnohem dynamičtější životní dráhu žen přerušovanou různě dlouhými obdobími péče [srov. např. Calasanti, Slevin 1980; Calasanti, Slevin, King 2006; Riley, Riley 2000]. Zde prezentovaná zjištění tyto hypotézy dobře ilustrují.

Věk 40 let jako konec mládí a věk začátku stáří v 63 letech nejsou samozřejmě nahodilé hodnoty, ale odráží sociální strukturu existujících institucí, tedy především odchod do důchodu v případě stáří. Pro věk konce mládí sice nenacházíme jasnou institucionální základnu, nicméně populárně je považován za začátek „krize středních let“ a zároveň je v legislativě formalizován jako hranice dárcovství spermatu nebo možnosti podstoupit mimotělní oplodnění hrazené z prostředků zdravotního pojištění. Hypoteticky, pokud zvážíme průměrný věk matek při porodu (29,7 roku v roce 2011), případně prvorodiček (27,8 roku) (1) je věk 40 let zhruba dobou, kdy jejich děti ukončují první stupeň povinné školní docházky, a jsou-li v pracovním procesu, pak je to také věk, kdy již měly čas navázat na předchozí kariéru a blíží se jejímu vrcholu. Na druhou stranu je tento věk stanoven jako hraniční pro možnost být zvolen senátorem nebo prezidentem ČR. Exaktněji ovšem tento věk odráží především mediánový věk populační struktury ČR. Jinými slovy, na konci roku 2011 byla polovina populace ČR „skutečně“ mladší než 40 let a polovina byla starší než 40 let.(2)

Vývoj v postojových hodnotách zaznamenaný v sociologických výzkumech ovšem ne zcela přesně odráží vývoj v sociálním, resp. institucionálním nastavení společnosti. Jednak žijeme mnohem déle, naděje na dožití se prodlužuje pro všechny věkové kategorie, jednak se odsouvá i věk odchodu do důchodu – „stárneme“ tedy později. Obdobně dochází i k prodlužování mládí, ať už tím, že se prodlužuje doba strávená vzděláváním, nebo tím, že se děti rodí ženám i mužům později. (3) A v neposlední řadě se zvyšuje i uvedený věkový medián: v roce 2001 byl necelých 38 let, do roku 2065 lze očekávat jeho nárůst k hranici 48 let. Tedy za mladíky a mladice bude možné považovat všechny pod touto mediánovou hodnotou. Nezbývá nám asi nic jiného než si těch pár let počkat, jestli opravdu tato nastartovaná a de facto nezvratitelná demografická změna přinese i změnu v tom, kdy česká společnost definuje konec mládí a kdy začátek stáří.

Použitá literatura:

Calasanti, T., Slevin, K. 1980. Gender, Social Inequalities and Aging. Walnut Creek: Rowman and Littlefield Publishers.

Calasanti, T., Slevin, K., King, N. 2006. „Ageism and Feminism: From „et cetera“ to center“. NWSA Journal 18(1): 13-30.

Kite, M., Wagner, L.S. 2002. ”Attitudes toward Older Adults.” pp. 129-161 in Nelson, T.D. (ed.) 2002. Ageism: Stereotyping and prejudice against older persons. Cambridge, MA: MIT Press.

Kholi, M. 1986. „The world we forget: A historical review of the life course“. Pp. 271-303 in Marshall, V. W. (ed.) 1986. Later Life: The Social Psychology of Aging. Beverly Hills, CA: Sage Publications.

Riley, M. W., & Riley, J. W. 2000. „Age Integration: Conceptual and Historical Background“. The Gerontologist 40: 266-270.

Vidovićová, L. 2005. Věková diskriminace - ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. Praha, Brno: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.

Vidovićová, L. 2008. Stárnutí, věk a diskriminace: nové souvislosti. Brno: Masarykova univerzita.

Odkazy:

(1) Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2011, Český statistický úřad, 2012.

(2) Obyvatelstvo podle věku 2011, Český statistický úřad, 2012.

(3) K této diskusi srovnej např. Bartošová, M. 2007. Životní dráhy prvorodiček po třicítce: Proč mít dítě později ? Gender, rovné příležitosti, výzkum, 8(2): 75-81.

Text článku je upraveným úryvkem z připravované publikace Vidovićová, L. 2013. „Ageing, age and discrimination: ten years of development in Czech Republic (2003 – 2012).“ Praha: Research Institute for Labour and Social Affairs. Výzkum Ageismus III (2012) byl podpořen Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR v rámci smlouvy o podpoře další činnosti s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí,v.v.i. (www.vupsv.cz a www.ageismus.cz).

Autor koláže: Patrik Cupal