Když byli všichni povinně doma, jediní, koho jste viděli na ulici, byli lidé bez domova

Jaký dopad má u nás koronakrize na ženy bez domova? Zaznamenali jste větší nárůst potřeb vašich stávajících klientek nebo třeba zcela nové případy?

Koronakrize měla na život žen bez domova velký dopad. Přišly o brigády, možnosti přivýdělku (busking apod.), ale také omezení služeb - místa, kam chodily pobýt, pro vodu nebo si nabýt telefon, se zavřela. Byly více izolované, neměly přístup k informacím. Při rozdávání potravinové pomoci jsme zaznamenaly nárůst z dřívějších 50 na 100 osob. Začaly chodit nové ženy, které nebyly bez domova, ale ocitly se bez prostředků. Přibyly ženy, které přišly o bydlení, protože přišly o práci (nejisté práce, bydlení na ubytovně). Lidé, kteří balancovali na hranici bezdomovectví, do něj kvůli koronakrizi spadli.

Jakým způsobem se změnila vaše práce během nouzového stavu? Jak vypadala vaše práce v terénu?

Změnila se dost zásadně. Z týdne na týden jsme se úplně přeorientovaly na jiný způsob práce, jiné podmínky, vše jsme nastavovaly nově. Udělaly jsme seznam žen, se kterými spolupracujeme a označily jsme si je podle stupně zranitelnosti a rozdělily jsme si je v týmu, abychom s nimi udržovaly kontakt po telefonu či v terénu. Sehnaly jsme roušky, dezinfekce, daly jsme dohromady aktuální informace a mapy, kde si mohou nabít telefony a sehnat oblečení, to vše jsme jednou týdně rozdávaly v terénu stovce žen bez domova. Pak do toho přišel hotel. :)

Nedávno jste otevřeli právě hotel pro ženy bez domova a kromě toho také otevíráte komunitní centrum pro ženy v sociální tísni, jakým způsobem tato ubytování fungují? Kolik lidí zde žije?

Komunitní centrum je denní centrum, kde mohou ženy pobýt, vyprat si, dát si sprchu, kávu, řešit, co potřebují, ale není to ubytovací zařízení. Obvykle chodí 25 – 40 žen denně, záleží na počasí, jestli se rozdává potravinová pomoc apod. Hotel (humanitární ubytovací zařízení) jsme otevřely v době pandemie ve spolupráci s Magistrátem pro nejohroženější ženy a trans osoby bez domova. Nyní máme ubytováno 29 žen, což je plná kapacita. Těm se nyní intenzivně věnujeme, aby se po ukončení činnosti hotelu (které zatím nevíme, kdy bude) nevrátily do stejné situace, ze které k nám přišly.

Během pandemie jste také spojily síly s dalšími organizacemi, jak tato spolupráce probíhala?

S dalšími organizacemi jsme spolupracovaly především při realizaci činnosti hotelů (celkem jich bylo šest). Další se zapojily formou podpory v tom, co umí – Medici na ulici, Dropin ohledně závislých, Fokus ohledně lidí s duševním onemocněním. Kromě toho jsme s naší Jídelnou kuchařek bez domova spolu s dalšími sociálními podniky navázali spolupráci s Breakfast Story. Fungovalo to tak, že když jste si objednali jídlo přes Breakfast Story, tak se poté poslal oběd seniorům a seniorkám v nouzi, kteří třeba neměli přístup k obědům. Spolupracovali jsme s Životem 90 a ti pro nás tyto seniory a seniorky vytipovali. Pak se to rozšířilo i na rodiče samoživitele. Přes dobu pandemie tato služba fungovala rozvozem a bylo to důležité, aby ženy, které jsou závislé, na byť malém přivýdělku u nás v jídelně, nevypadly úplně z fungování v našem systému. Na to, jak rychlé to vše bylo a jak nová byla situace, ve které jsme se ocitli, to bylo úžasné. Obrovská flexibilita a energie ze strany organizací, které do toho šly, a podpora z Magistrátu. Na druhou stranu jsem někdy byla hodně zklamaná z fungování sociálních služeb, když nám volali např. z azylového domu, že paní od nich musí ve 12 odejít a nemá kam jít. Nebo k nám poslaly jinou ženu ve velmi složité situaci, ale už s námi dál nekomunikovali. Snažíme se podporovat ženy, které mají komplexní potřeby (může se jednat o kombinaci zdravotních, duševních onemocnění, závislosti apod.) a potřebujeme s ostatními organizacemi spolupracovat, což někdy drhlo.

Jak vnímáte téma bezdomovectví v době koronakrize ve veřejném prostoru? Dostává se vám podpory?

Dostaly jsme opravdu hodně podpory od jednotlivců – roušky, dezinfekce, finanční dary, dobrovolnou pomoc. Spíše to bylo od nějaké komunity okolo nás než od státu či institucí. Bezdomovectví začalo být na začátku karantény hodně vidět ve veřejném prostoru, jediní, koho jste viděli na ulici, byli lidé bez domova. Politická scéna ani média se jejich situaci ale příliš nevěnovala, i na to jsme se snažily upozornit.

Z jakého prostředí k vám ženy přicházejí? Jak dlouho u vás zůstávají? Můžete uvést třeba nějaký konkrétní případ?

Do hotelu, který provozujeme, přišly hlavně ženy z ulice, ale jinak obecně v komunitním centru nebo v terénu se setkáváme se ženami, které mají různý kontext. Mohou to být starší ženy, kterým nestačí důchod, nebo se v jejich životě něco stalo, zemřel jim partner, nebo mají duševní onemocnění. Jsou to ženy, které žijí na ulici a jsou třeba na něčem závislé. Přičemž my tu závislost bereme, že to není něco, co by si člověk vybral, ale že je to něco, co vychází i z minulosti, závislosti vycházejí z různých traumat, která lidé zažili. Na to existují mnohé výzkumy – zjistilo se, že až 80 % lidí bez domova má vícečetné trauma z dětství a minulosti. Mnohem častěji se u těchto lidí rozvine nějaká závislost, umírají mladší a je větší pravděpodobnost, že se u nich rozvinou deprese nebo jiná duševní onemocnění. Také existuje větší pravděpodobnost, že ukončí svůj život vlastní rukou. U drogových závislostí ta linie je taková, že trauma způsobuje post-traumatickou stresovou poruchu, a alkohol nebo drogy fungují jako taková samoléčba, ale dlouhodobě se ukazuje, že vlastně nefunguje. Takže lidé nemohou spát, mají úzkosti nebo deprese a drogy slouží jako určitý mechanismus, jak se vyrovnat s důsledky toho traumatu. Ale bohužel to potom nedopadá zrovna dobře. Drogy většinou nejsou něčím, co by lidé bez domova brali pro zábavu. Jinak k nám přicházejí i mladší ženy, opouštějící domácí péči, tzn. dětské domovy. Žijí na ulici, po známých, noclehárnách, ubytovnách, žijí ve stanech nebo v zahradních domcích či v autě. S některými ženami, se kterými pracujeme, se nám povedlo vyřídit sociální byt a žijí v bytě. A ještě k té otázce, z jakého prostředí k nám přicházejí: jsou to ženy, které pocházejí z rodin, kde je nějaká generační chudoba, takže se jedná o určitou dědičnost sociální tísně. Dále jsou to často ženy, které žijí v násilném vztahu, chtějí třeba partnera opustit, a tím ale zároveň přichází i o domov.

Mnoho lidí neví, jak s lidmi na ulici komunikovat, někdy i v případě, kdy mohou potřebovat akutní pomoc. Co byste poradila?

Základ je překročit tu bariéru a ozvat se, když se někomu na ulici (a nemusí to být člověk bez domova) něco děje. Mám pocit, že u nás je pořád v lidech zakořeněno hlavně se do ničeho nemíchat. Zeptejte se člověka, jestli něco nepotřebuje, pokud se vám zdá, že je v nepohodě. Popovídejte si nebo se jen zeptejte, jak se má. Lidé žijící na ulici po vás sice často mohou něco chtít (je to logické, nesuďte je za to), nastavte si hranice, jestli chcete dávat peníze, koupit jídlo, dát cigaretu. Je v pořádku říct ne, je to lepší, než ignorovat jiného člověka.

Nyní se společnost jako celek zvolna vrací do normálu, co chystáte v současné době a do budoucna v Jako doma?

Chtěli bychom se zaměřit na způsob léčby traumatu, což zahrnuje citlivý přístup pracovníků a pracovnic a jejich vzdělání, aby věděli, jak trauma funguje, a aby byl tento přístup bezpečný a netraumatizoval ženy ještě více. Tomu se chceme věnovat, projít vzděláváním, nastavením a ideálně bychom chtěli zahrnout i další služby – vzdělávat nebo informovat. Pro nás je to důležité v tom, že právě hodně žen, které vykazují zkušenosti s traumatem, jsou vnímané jako problémové různými dalšími službami. Může tam být agrese, nespolupráce, nemožnost se domluvit. Ale ten přístup říká, že když je prostor dobře nastavený, pracovníci a pracovnice mají dostatek informací, a když integrujeme tento citlivý přístup, tak naopak ženy můžeme posílit a mohou na různé služby dosáhnout a nemusí být viděny jako problémové. Ale potřebujeme se v tom více zaměřit na ženy s komplexními potřebami a na léčbu traumatu.

Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně sil do další práce.