Když se sejdou filmařky feministky

Před několika dny ses vrátila z festivalu ženského filmu ve Frankfurtu. Co je to za akci?

Jmenuje se Remake – Frankfurtské dny ženského filmu, a jak už název napovídá, nejde o nové filmy, ale historii ženského filmu a feministických filmových festivalů. Promítání provázejí přednášky, diskuze a další doprovodné akce.

Jaké je složení publika?

Celá pětidenní akce se odehrává v univerzitním kampusu a tak se těší velké pozornosti studentek a studentů, kteří jsou při diskuzích velmi aktivní. Nemalou část publika tvoří feministky mé generace, do jisté míry pamětnice. Ale i pro nás vždy kurátorky připraví nějaké filmové překvapení. Letos to byl britský film Hindle Wakes z roku 1927, jeho uvedení v slavnostním sále frankfurtského Schauspielhausu, doprovázené živou hudbou speciálně zkomponovanou holandskou skladatelkou Maud Nelissen, bylo velkým zážitkem nejen pro milovníky filmu.

To musí být finančně náročné, jak je taková akce financována?

Především je za vším velké úsilí dvou žen, profesorky filmu a estetiky Heide Schlüpmann a její asistentky a spolupracovnice, Karoly Gramann. Před 20 lety si uvědomily, že velká část feministických filmů nenávratně mizí, jejich kopie nelze téměř najít. Spolu s dalšími feministkami založily kinotéku Asta Nielsen, začaly vyhledávat polozapomenuté nebo opomíjené filmy a snažit se o jejich znovuuvedení. Před dvěma lety byla jejich vytrvalá práce oceněna v podobě finanční podpory města a ministerstva kultury Hesenska, a tak mohl vzniknout loňský 1. ročník Remaku. To už se k oběma zakladatelkám připojila o generaci mladší Gaby Babić (bývalá ředitelka festivalu goeast). Ta povede Kinotéku Asta Nielsen od příštího roku, kdy už bude mít pravidelnou státní podporu nejen na uvádění, ale i na rekonstrukci ženských filmů.

Má každý ročník nějaké specifikum?

Lonský ročník byl věnován stému výročí volebního práva žen a padesáti rokům feministické filmové práce, letošní ročník „Her Story“ filmům, které se zabývají dějinami 20. století s jeho válkami, genocidami a ženám během nich. Druhým tématem letošního Remaku byla historie KIWI, mezinárodní organizace filmařek, založené z iniciativy východoevropských žen koncem 80. let. Přijela i její tehdejší prezidentka, gruzínská režisérka, politička a diplomatka Lana Gogoberidze, která je ve svých 91 letech natolik vitální, že právě dokončila svůj nový celovečerní film. Velkému zájmu mladého publika se těšil její film z konce 70. let Rozhovory o soukromém životě, stejně jako naše několikahodinová pódiová diskuze o KIWI a postavení filmařek v bývalých socialistických státech.

Tomuto tématu se věnuješ delší dobu.

I proto mě kurátorky festivalu požádaly, abych se věnovala rešerši o vzniku a krátkému fungování KIWI, což nebylo lehké, protože většina archiválií zmizela během rychlých společenských změn konce 80. let. Zejména díky osobním svědectvím se podařilo sestavit chronologii KIWI a přiblížit čtenářům a čtenářkám publikace Historické pohledy (vyšla při příležitosti Remake v němčině a angličtině) situaci žen ve východní Evropě.

Tady je zkrácená verze studie o KIWI.