„Když ženy postupují vpřed, muži nemusí ustupovat.“ Emancipace žen a genderová rovnost v zapatistických komunitách v mexickém Chiapasu
Emancipace
žen funguje jako prodejní artikl na vývoz a reklama na mexický zapatismus. Nakolik
však zapatistické hnutí skutečně naplňuje heslo v titulku? Postoupily ženy skutečně
vpřed? A co muži? V zapatistických komunitách, nebo alespoň v tom, co
prezentovaly na mezinárodním setkání Encuentro Intergalactico v létě 2007,
nebyla otázka takto postavena. Zdá se, že ačkoli ženy pronikly na místa
v tradiční společnosti střežené muži, muži neobsadili role ženami
uvolněné, ale dominují i nadále mužským institucím, jako je armáda či
vůdcovství.
„Kráčely jsme v
temnotě”
Sedíme na dřevěných
skládacích židlích na obrovském basketbalovém hřišti, slunce nám praží do očí a
posloucháme indiánské ženy navlečené ve vlněných černých kuklách a zářících
barevně vzorovaných blůzách s květinovými vzory, jak popisují ženský úděl
před rokem 1994. Mayským ženám rozhodně nebylo co závidět: nemohly
z domova a účastnit se veřejného života, jejich obzor tvořila kuchyně, domácí
práce, péče o děti a domácí zvířectvo. Tvrdou práci, ke které vstávaly i ve tři
hodiny ráno, a neustaly až do desáté večer, korunovala příprava vody pro muže
na mytí rukou. Byly závislé na muži, nemohly rozhodovat ani v domácnosti, mít
vlastní názor se nenosilo. Muže čekala po práci zábava či odpočinek, ženám
naprosto chyběl volný čas. Navíc byly často obětí domácího násilí a špatného
zacházení ze strany mužů, také díky alkoholu. Muži je utvrzovali v tom, že
jako ženy nemají žádnou cenu, kromě toho se provdat (často ve věku již 10-12
let). Ženy a dívky umíraly i na léčitelné nemoci. Indiánky žily v totálním
vazalství v kombinaci jednak obecného útlaku indiánů za kolonizace, negace
jakékoli autonomie a navíc specificky pro ženy jim byla souzena biologická
reprodukce, popření vlastního života, sexuality a citů.
Podobné příběhy vyprávěly
ženy ve všech „caracolech“ (zapatistických centrech), například v Morélii
ho vyjádřily slovy „Kráčely jsme
v temnotě” a do toho zhaslo v plenární místnosti světlo. Působivé.
Revoluce žen
Startér změny genderových
vztahů znamenala účast žen a získávání pozic v zapatistické osvobozenecké armádě
(EZLN). Přirozeně vznikla potřeba zpracovat dokument o právech žen, který by
jim pomohl získat na respektu. Členky armády se vydaly dolů z hor pracovat
s vesnickými ženami ve snaze zvednout jim sebevědomí a rekrutovat je do
odboje. Když hledaly prostor, kde by ženy mohly svobodně mluvit, našly odpověď
v organizování žen do pracovních kolektivů. Hlavní roli tu hrála Comandanta
Susana, která se začala dotazovat tisíců Indiánek na jejich názory. Poté sepsala
Revoluční zákony žen, jakési desatero zaručující ženská práva na politickou
participaci, rozhodování a život bez násilí. Ženy z nich byly nadšené,
muži prý při jejich diskutování zaraženě mlčeli. Nicméně zákony byly
jednomyslně přijaty a jsou chápány jako pozitivní posun v zapatistickém
hnutí. Marcos jejich přijetí popsal v dopise pro La Jornadu jako skutečnou
revoluci: „První povstání EZLN se odehrálo již v březnu
Nová žena – bojovnice,
politička, „podnikatelka“
Se zapatistickým
povstáním se velmi rozšířily role žen, které mohou zastávat. Tou nejvýraznější
je asi účast v armádě. Na začátku hnutí v roce 1984 EZLN tvořily jen
dvě ženy (z původních deseti): major Ana María a comandanta Ramona. Během následujících
deseti let začlenila armáda více žen do vojenských funkcí. Ženy vstupovaly do
armády, protože ve vesnicích byly vykořisťovány. Ženy, často ve velmi nízkém
věku, utíkaly před donucením k manželství nebo fyzickým zneužíváním.
Většina z nich se dostala k zapatistům bez svolení své rodiny.
Isadora popisuje důvody vstupu ve svých třinácti: „Mluvila jsem s Marcosem a řekla mu, že pokud mě nepřijmou, tak
nedám pokoj, dokud se nedostanu k armádě, protože jinak umřu na následky
bití mého strýce.“[1]
Dnes ženy tvoří, podle některých údajů, až třetinu armády.
Naproti tomu Goetze
tvrdí, že v armádě dochází ke svobodným sexuálním vztahům a ženám se silně
doporučuje používat antikoncepci. Těhotné bojovnice si musí zvolit potrat, nebo
opuštění armády. Potraty jsou v Mexiku nelegální a je obtížné je
podstoupit bez tučné sumy peněz. Ale i tak se prý zapatistům nějak podařilo
najít způsob, jak zaručit vojačkám bezpečné zákroky zdarma.
Zůstává tu však několik
ale...
Během jedné z přednášek se
tvrdilo, že když má žena politickou funkci, tak se muž stará o děti. V tom
z pódia sešel zapatista a vedl malé dítě. Krásný obrázek. Na Encuentru
bohužel asi jediný. Péče o děti, domácnost, nošení vody a zejména vaření
zůstalo téměř výlučně na ženách. Na Encuentru jsme mohli pozorovat, že ženy již
od šesti hodin od rána (ne-li dřív, než jsme byli probuzeni zapatistickou
dechovkou) nastoupily do kuchyní a připravovaly jídlo jak pro místní, tak pro
nás turisty.
S tím souvisí i
definice příčiny problému. Útlak žen se svádí na kapitalismus a špatnou vládu
od dob dobytí Mexika Španěly, na Encuentru nikdy nezaznělo nic bojovného a
kritického proti mužům. Zapatistky naopak tvrdí: „Díky compaňerům můžeme participovat”. Domnívám
se, že je to z důvodu, že potřebují udržovat soudržné komunity k boji
proti velkému nepříteli. Zapatistům se nemůže hodit, aby se jim ženy bouřily.
Separátní ženská uskupení tu nevznikají.
Netvrdím, že by takový
ženský separatismus byl výhodný, ale ke skutečné změně je potřeba zpochybňovat
genderové stereotypy i u mužů. Bez genderové kritiky systému a maskuliních
institucí, jako je armáda, se nemohou pohnout vpřed. Ženy z asi padesáti
organizací[4]
vyjádřily obavu, že pokud vezmou v úvahu válku, smrt a boj, tak je vize EZLN
silně patriarchální, protože používá násilí a má vertikální militární
strukturu.
Na druhou stranu se ale
domnívám, že z hlediska efektivity celého zapatistického hnutí by bylo
velmi problematické se vzdát militární složky, protože ta alespoň vyvolává
dojem síly vůči soupeři. Pokud by hnutí bylo femininní, s muži, kteří by
složili zbraně a šli si hrát s dětmi, bylo by navenek považováno za slabé.
Je to paradox, jehož
kleštím čelí i další sociální hnutí. Ovšem, pokud instituce tohoto společenství
budou maskulinní, tak pro ženy bude obtížné se do něj rovnoprávně začlenit.
[1] Cit. dle Goetze, D. 1997. Revolutionary
Women: From Soldaderas to Comandantas.
[2]
Interview “Don´t Abandon Us!” 7.3.1994. La Jornada.
[3] Olivera, M. 1999. “Practica feminista en el
movimento zapatista de liberacion nacional”.
[4] Podle Mora, M. 1998. „Zapatismo: Gender, Power, and Social Transformation” The Women
and War Reader. (ed.