„Když ženy postupují vpřed, muži nemusí ustupovat.“ Emancipace žen a genderová rovnost v zapatistických komunitách v mexickém Chiapasu

Emancipace žen funguje jako prodejní artikl na vývoz a reklama na mexický zapatismus. Nakolik však zapatistické hnutí skutečně naplňuje heslo v titulku? Postoupily ženy skutečně vpřed? A co muži? V zapatistických komunitách, nebo alespoň v tom, co prezentovaly na mezinárodním setkání Encuentro Intergalactico v létě 2007, nebyla otázka takto postavena. Zdá se, že ačkoli ženy pronikly na místa v tradiční společnosti střežené muži, muži neobsadili role ženami uvolněné, ale dominují i nadále mužským institucím, jako je armáda či vůdcovství.

„Kráčely jsme v temnotě” 

Sedíme na dřevěných skládacích židlích na obrovském basketbalovém hřišti, slunce nám praží do očí a posloucháme indiánské ženy navlečené ve vlněných černých kuklách a zářících barevně vzorovaných blůzách s květinovými vzory, jak popisují ženský úděl před rokem 1994. Mayským ženám rozhodně nebylo co závidět: nemohly z domova a účastnit se veřejného života, jejich obzor tvořila kuchyně, domácí práce, péče o děti a domácí zvířectvo. Tvrdou práci, ke které vstávaly i ve tři hodiny ráno, a neustaly až do desáté večer, korunovala příprava vody pro muže na mytí rukou. Byly závislé na muži, nemohly rozhodovat ani v domácnosti, mít vlastní názor se nenosilo. Muže čekala po práci zábava či odpočinek, ženám naprosto chyběl volný čas. Navíc byly často obětí domácího násilí a špatného zacházení ze strany mužů, také díky alkoholu. Muži je utvrzovali v tom, že jako ženy nemají žádnou cenu, kromě toho se provdat (často ve věku již 10-12 let). Ženy a dívky umíraly i na léčitelné nemoci. Indiánky žily v totálním vazalství v kombinaci jednak obecného útlaku indiánů za kolonizace, negace jakékoli autonomie a navíc specificky pro ženy jim byla souzena biologická reprodukce, popření vlastního života, sexuality a citů.

Podobné příběhy vyprávěly ženy ve všech „caracolech“ (zapatistických centrech), například v Morélii ho vyjádřily slovy  „Kráčely jsme v temnotě” a do toho zhaslo v plenární místnosti světlo. Působivé. 

Revoluce žen 

Startér změny genderových vztahů znamenala účast žen a získávání pozic v zapatistické osvobozenecké armádě (EZLN). Přirozeně vznikla potřeba zpracovat dokument o právech žen, který by jim pomohl získat na respektu. Členky armády se vydaly dolů z hor pracovat s vesnickými ženami ve snaze zvednout jim sebevědomí a rekrutovat je do odboje. Když hledaly prostor, kde by ženy mohly svobodně mluvit, našly odpověď v organizování žen do pracovních kolektivů. Hlavní roli tu hrála Comandanta Susana, která se začala dotazovat tisíců Indiánek na jejich názory. Poté sepsala Revoluční zákony žen, jakési desatero zaručující ženská práva na politickou participaci, rozhodování a život bez násilí. Ženy z nich byly nadšené, muži prý při jejich diskutování zaraženě mlčeli. Nicméně zákony byly jednomyslně přijaty a jsou chápány jako pozitivní posun v zapatistickém hnutí. Marcos jejich přijetí popsal v dopise pro La Jornadu jako skutečnou revoluci: „První povstání EZLN se odehrálo již v březnu 1993 a vedly ho ženy Zapatistky. Neutrpěly žádné ztráty a zvítězily.“  

Nová žena – bojovnice, politička, „podnikatelka“ 

Se zapatistickým povstáním se velmi rozšířily role žen, které mohou zastávat. Tou nejvýraznější je asi účast v armádě. Na začátku hnutí v roce 1984 EZLN tvořily jen dvě ženy (z původních deseti): major Ana María a comandanta Ramona. Během následujících deseti let začlenila armáda více žen do vojenských funkcí. Ženy vstupovaly do armády, protože ve vesnicích byly vykořisťovány. Ženy, často ve velmi nízkém věku, utíkaly před donucením k manželství nebo fyzickým zneužíváním. Většina z nich se dostala k zapatistům bez svolení své rodiny. Isadora popisuje důvody vstupu ve svých třinácti: „Mluvila jsem s Marcosem a řekla mu, že pokud mě nepřijmou, tak nedám pokoj, dokud se nedostanu k armádě, protože jinak umřu na následky bití mého strýce.“[1] Dnes ženy tvoří, podle některých údajů, až třetinu armády.

Během povstání v roce 1994 řídila operaci při vojenském převzetí města San Cristobalu dvaceti šesti letá žena - major Ana María (do EZLN vstoupila ve 14 letech). V rozhovoru mluví o tom, že se ženy v armádě musí vzdát rodiny, vdát se mohou jen s dovolením velení, nemohou mít děti, protože by je ohrozily. Když se narodí, tak děti nechávají s prarodiči ve vesnicích. V rozhovoru[2] Ana María i Ramona odmítají potraty.

Naproti tomu Goetze tvrdí, že v armádě dochází ke svobodným sexuálním vztahům a ženám se silně doporučuje používat antikoncepci. Těhotné bojovnice si musí zvolit potrat, nebo opuštění armády. Potraty jsou v Mexiku nelegální a je obtížné je podstoupit bez tučné sumy peněz. Ale i tak se prý zapatistům nějak podařilo najít způsob, jak zaručit vojačkám bezpečné zákroky zdarma.

Revoluční zákony zaručují ženám právo na politickou participaci. Jde zejména o funkce („cargo“) v autonomní vládě (Junta de buen gobierno), kde tvoří údajně polovinu mluvčích ženy. Ve vládě se ženy zabývají především tématy, jako je vzdělání, zdraví, zemědělství a výrobní kooperativy. Na Encuentru jsme pozorovali, že ženy sice jménem vlády mluví, ale ne příliš nahlas, muži se prosazovali mnohem víc, měli důležitější role. Jakoby ženám mluvení dovolovali. To ale reflektovaly samy zapatistky, že je v politické účasti nejvíce blokovala absence zkušenosti s vládnutím. Dříve byly zvyklé pohybovat se pouze doma mezi čtyřmi stěnami, neuměly mluvit, styděly se, neznaly svá práva a neměly peníze ani zkušenost s kolektivní prací. Proto jejich participace byla ze začátku velmi obtížná. To nám u stolu v zapatistické jídelně potvrdila i starší Američanka, která pracovala se zapatistkami na vzdělávacím projektu. I podle ní byly indiánky na začátku, co tam jezdila, nesmělé a vůbec nemluvily na veřejnosti. „Tohle je ta největší změna u zapatistů“, řekla.

Další novou ženskou činností je práce ve výrobních ženských kolektivech, které se zaměřují především na zpracování a prodej uměleckých výrobků, suvenýrů a tradičních oděvů. Další kooperativy slouží ke společnému obdělávání pole, pečení chleba, výrobě svíček, pěstování fazolí či kuřat. Činnost v pracovních kolektivech posunula ženy významně vpřed – samy si rozhodují o organizaci práce a vydělaných penězích, pomáhají si navzájem a při tom poznávají pomalu svá práva.

A dál?

Ano, po zapatistickém povstání se rozšířilo spektrum činností, které ženy mohou vykonávat. Rok 1994 je nesporně mezníkem pro postavení mayských žen. Feministky pracující v Chiapasu[3] velmi oceňují, čeho zapatisté dosáhli – od feudálních kolonistických uspořádání k politické účasti žen. Po zákazu pití alkoholu v zapatistických komunitách poklesla úroveň násilí v rodinách. Ženy se už tolik nebojí mluvit o násilí veřejně. Mohou také rozhodovat o tom, koho si vezmou za muže a kolik budou mít dětí.

Zůstává tu však několik ale...

Zdá se, že zapatisté říkající ústy Marcose (5/2006):  „Zvolili jsme si nemít strach naslouchat těm, které neměly strach promluvit“, se zřejmě zastavili u naslouchání.

Během jedné z přednášek se tvrdilo, že když má žena politickou funkci, tak se muž stará o děti. V tom z pódia sešel zapatista a vedl malé dítě. Krásný obrázek. Na Encuentru bohužel asi jediný. Péče o děti, domácnost, nošení vody a zejména vaření zůstalo téměř výlučně na ženách. Na Encuentru jsme mohli pozorovat, že ženy již od šesti hodin od rána (ne-li dřív, než jsme byli probuzeni zapatistickou dechovkou) nastoupily do kuchyní a připravovaly jídlo jak pro místní, tak pro nás turisty.

Tradiční práce žen se na Encuentru stala ožehavým tématem. Navenek zapatistky většinou na přímé dotazy zahraničních aktivistů tvrdily, že muži pomáhají s domácností a dětmi. Občas jim to ale uklouzlo: „Domácí práce a muži – na to je těžké odpovědět, protože muži za námi poslouchají. Když ženy odejdou pracovat, tak se musí zapojit. Ale nejsou zvyklí pomáhat od dětství, říkají, že to není práce pro muže. Někteří se starají o děti a perou, ale tortilly nedělají“. Když otázky přitvrdily na: „Proč jsou to jen ženy, kdo nám tu vaří a ne muži?”, odpověď zůstala jen proklamativní („Zítra budou vařit muži.”) a nebyla samozřejmě v reálu naplněna.

Ve svých prezentacích přiznavály, že situace ještě není úplně podle revolučních zákonů. Že změny jsou pozvolné a myšlení lidí jde měnit pomalu. Je jasné, že z rozšířením ženských rolí na veřejnosti musí být nějak kompenzována dřívější tradiční ženská práce, která samozřejmě nezmizí. Na to ale v zapatistických komunitách stále nejsou opatření, která by nějak kolektivně nebo za účasti mužů řešila péči a účast mužů na rodinném životě. Starost o domácnost přechází v některých případech, kdy ženy vycházejí pracovat mimo domov, na staré nebo neproduktivní ženy. Celistvé řešení této otázky ale chybí. Navíc mnoho žen z podpůrné základny ani revoluční zákony nezná. Indiánky ve věku přes třicet let jsou téměř všechny analfabetky a bez znalosti španělštiny. Většina se necítí schopna pro veřejnou funkci, protože neumí jazyk, číst a psát.

Ženy – muži - gender

Skutečnou rovnost podle mě blokuje chybné rámování problému jako „ženské otázky“ a zaměření jen na práva žen. Jak se změnilo postavení, práva a povinnosti mužů za posledních čtrnáct let? O tom se nemluví. Chybí tu zrcadlový pohled na muže, je potřeba si všímat vztahů žen a mužů (neboli genderových vztahů), protože to, co a jak dělají muži, ovlivňuje činnost a role žen a naopak. Posun žen a jejich angažovanost není kompenzována redefinicí mužské role, zejména v domácnosti.

S tím souvisí i definice příčiny problému. Útlak žen se svádí na kapitalismus a špatnou vládu od dob dobytí Mexika Španěly, na Encuentru nikdy nezaznělo nic bojovného a kritického proti mužům. Zapatistky naopak tvrdí:  „Díky compaňerům můžeme participovat”. Domnívám se, že je to z důvodu, že potřebují udržovat soudržné komunity k boji proti velkému nepříteli. Zapatistům se nemůže hodit, aby se jim ženy bouřily. Separátní ženská uskupení tu nevznikají.

Netvrdím, že by takový ženský separatismus byl výhodný, ale ke skutečné změně je potřeba zpochybňovat genderové stereotypy i u mužů. Bez genderové kritiky systému a maskuliních institucí, jako je armáda, se nemohou pohnout vpřed. Ženy z asi padesáti organizací[4] vyjádřily obavu, že pokud vezmou v úvahu válku, smrt a boj, tak je vize EZLN silně patriarchální, protože používá násilí a má vertikální militární strukturu.

Na druhou stranu se ale domnívám, že z hlediska efektivity celého zapatistického hnutí by bylo velmi problematické se vzdát militární složky, protože ta alespoň vyvolává dojem síly vůči soupeři. Pokud by hnutí bylo femininní, s muži, kteří by složili zbraně a šli si hrát s dětmi, bylo by navenek považováno za slabé.

Je to paradox, jehož kleštím čelí i další sociální hnutí. Ovšem, pokud instituce tohoto společenství budou maskulinní, tak pro ženy bude obtížné se do něj rovnoprávně začlenit.