Lituji muže nade mnou i pode mnou, říká Libuše Šmuclerová v LN
18. červen 2003
| Eva Hlinovská | www.lidovky.cz
Úryvek rozhovoru Evy Hlinovské, Lidové noviny 13.6.2003, přinášíme proto, abychom měli jasnou představu o tom, jakým způsobem lidé uvažují o genderu: "Libuše Šmuclerová bývala řadu let pravou rukou Vladimíra Železného, ale po jeho letošním odchodu z Novy s ním ke dnu nešla. Právě naopak. Stala se z ní výkonná ředitelka. Rázná drobná žena chce působit jako člověk, který má v každém okamžiku vše pod kontrolou. Čtyřicetiletá matka dvouleté dcery Justiny-Anny hovoří v rozhovoru Lidových novin také o tom, proč mají chlapečci výhodu nad holčičkami."
Úryvek rozhovoru Evy Hlinovské, Lidové noviny 13.6.2003, přinášíme proto, abychom měli jasnou představu o tom, jakým způsobem lidé uvažují o genderu:
Libuše Šmuclerová bývala řadu let pravou rukou Vladimíra Železného, ale po jeho letošním odchodu z Novy s ním ke dnu nešla. Právě naopak. Stala se z ní výkonná ředitelka. Rázná drobná žena chce působit jako člověk, který má v každém okamžiku vše pod kontrolou. Čtyřicetiletá matka dvouleté dcery Justiny-Anny hovoří v rozhovoru Lidových novin také o tom, proč mají chlapečci výhodu nad holčičkami.
LN: A asi ani na vaši dvouletou dceru Justinu-Annu nemáte tolik času, kolik například žena, která je doma na mateřské dovolené...
Ona Justina naštěstí vůbec nevypadá, že by byla kýmkoli z nás zanedbávaná. Potřebujete k tomu ale hodně síly. Po porodu jsem si vůbec neuměla představit, že bych doma zůstala. Když se teď na ty dva roky dívám zpátky, možná bych dnes už přemýšlela jinak.
LN: Jak?
Nevím. Celých šest měsíců jsem Justinu kojila. Každé tři hodiny denně mi ji sem vozili nebo já jezdila domů. Zásadní výhoda je aspoň v tom, že bydlíme dvě stě metrů odtud (sídla Novy na Barrandově).
LN: Když se vám narodila Justina, řekla jste, že jako kluk by to měla jednodušší. V čem podle vás?
Archetypálně máme dané, že muž je silnější. Tak jsem to myslela: Že by byla automaticky silnější.
LN: Spíš by byla chápána jako silnější.
Svaly, výška, hmota nejsou sem tam k zahození. (směje se)
LN: Vy tedy myslíte fyzickou sílu?
Myslím přirozenost. Základní fyzikální zákonitosti. Ty bych nepřevracela na hlavu.
LN: Ale není právě tohle dáno jen stereotypy ve výchově, kdy holčička je vedena k vaření a uklízení?
To si nemyslím.
LN: Takže vám, jako matce dvouleté dcery, stereotypy ve výchově holčiček nevadí?
Proč by holčička nevařila, nevychovávala své děti? Nestavěla bych tatínky automaticky k plotně.
LN: Opravdu?
Pokud plotna není pro holčičky dogma, přirozeně. Mnohem důležitější je, jestli budou děti vychovávány
ke stereotypnímu myšlení nebo vedeny k samostatnému, nekonvenčnímu vidění. I když ona si příroda sama ledasco srovná. My dvě jsme také vyrostly ve stereotypech a stejně jim nepodléháme.
LN: Narážíme nejen na stereotypy ve výchově dětí, ale vy se určitě musíte setkávat se stereotypy v práci. Nevadí vám, když jsou ženy manažerky stále srovnávány s muži? Řeší se, kdo je komunikativnější, diplomatičtější a tak dále?
Určitě vadí. Předem lituji všechny muže nade mnou i pode mnou, a pár docela atraktivních tu je (podívá se na tiskového mluvčího Petra Kostku, který sedí s námi u stolu). Nemůžou se totiž se mnou objevit na tenise nebo v restauraci, protože by se to okamžitě četlo jinak. Kdybych byla muž a s někým z nich pravidelně chodila třeba na squash, bylo by to v pohodě.
LN: Ale na druhou stranu, kdybyste byla muž a objevila se ve společnosti s nějakou nadřízenou nebo podřízenou ženou, tak to může být chápáno úplně stejně.
Ano, právě. A kdo za to může, muž, nebo žena?
LN: Asi okolí. Stejně jako okolí vnímá ambiciózní ženu, za kterou jste třeba vy označována, spíš negativně...
Ano. Takhle se ženy u nás tradičně berou. Nikdo v televizi by ale bez ambice udělat dobrý pořad prostě nemohl být. (tiskový mluvčí vstupuje do rozhovoru: Ambice tady není nic pejorativního.)
LN: Ale já neříkám, že ambice nebo cílevědomost je něco pejorativního.
Tak takhle -- mám ambici se nenudit a bavit se životem opravdově. V televizi i mimo ni. Zajímavých témat je téměř nekonečně mnoho. Vašeho času a energie ne. Cílit si život za vizitkou je hloupost. Mám kolegu, který po několika vedoucích funkcích jde znovu obyčejně redaktorsky psát. Nemusí. Prostě chce. Je to jeden z nejchytřejších lidí, které znám.
Libuše Šmuclerová bývala řadu let pravou rukou Vladimíra Železného, ale po jeho letošním odchodu z Novy s ním ke dnu nešla. Právě naopak. Stala se z ní výkonná ředitelka. Rázná drobná žena chce působit jako člověk, který má v každém okamžiku vše pod kontrolou. Čtyřicetiletá matka dvouleté dcery Justiny-Anny hovoří v rozhovoru Lidových novin také o tom, proč mají chlapečci výhodu nad holčičkami.
LN: A asi ani na vaši dvouletou dceru Justinu-Annu nemáte tolik času, kolik například žena, která je doma na mateřské dovolené...
Ona Justina naštěstí vůbec nevypadá, že by byla kýmkoli z nás zanedbávaná. Potřebujete k tomu ale hodně síly. Po porodu jsem si vůbec neuměla představit, že bych doma zůstala. Když se teď na ty dva roky dívám zpátky, možná bych dnes už přemýšlela jinak.
LN: Jak?
Nevím. Celých šest měsíců jsem Justinu kojila. Každé tři hodiny denně mi ji sem vozili nebo já jezdila domů. Zásadní výhoda je aspoň v tom, že bydlíme dvě stě metrů odtud (sídla Novy na Barrandově).
LN: Když se vám narodila Justina, řekla jste, že jako kluk by to měla jednodušší. V čem podle vás?
Archetypálně máme dané, že muž je silnější. Tak jsem to myslela: Že by byla automaticky silnější.
LN: Spíš by byla chápána jako silnější.
Svaly, výška, hmota nejsou sem tam k zahození. (směje se)
LN: Vy tedy myslíte fyzickou sílu?
Myslím přirozenost. Základní fyzikální zákonitosti. Ty bych nepřevracela na hlavu.
LN: Ale není právě tohle dáno jen stereotypy ve výchově, kdy holčička je vedena k vaření a uklízení?
To si nemyslím.
LN: Takže vám, jako matce dvouleté dcery, stereotypy ve výchově holčiček nevadí?
Proč by holčička nevařila, nevychovávala své děti? Nestavěla bych tatínky automaticky k plotně.
LN: Opravdu?
Pokud plotna není pro holčičky dogma, přirozeně. Mnohem důležitější je, jestli budou děti vychovávány
ke stereotypnímu myšlení nebo vedeny k samostatnému, nekonvenčnímu vidění. I když ona si příroda sama ledasco srovná. My dvě jsme také vyrostly ve stereotypech a stejně jim nepodléháme.
LN: Narážíme nejen na stereotypy ve výchově dětí, ale vy se určitě musíte setkávat se stereotypy v práci. Nevadí vám, když jsou ženy manažerky stále srovnávány s muži? Řeší se, kdo je komunikativnější, diplomatičtější a tak dále?
Určitě vadí. Předem lituji všechny muže nade mnou i pode mnou, a pár docela atraktivních tu je (podívá se na tiskového mluvčího Petra Kostku, který sedí s námi u stolu). Nemůžou se totiž se mnou objevit na tenise nebo v restauraci, protože by se to okamžitě četlo jinak. Kdybych byla muž a s někým z nich pravidelně chodila třeba na squash, bylo by to v pohodě.
LN: Ale na druhou stranu, kdybyste byla muž a objevila se ve společnosti s nějakou nadřízenou nebo podřízenou ženou, tak to může být chápáno úplně stejně.
Ano, právě. A kdo za to může, muž, nebo žena?
LN: Asi okolí. Stejně jako okolí vnímá ambiciózní ženu, za kterou jste třeba vy označována, spíš negativně...
Ano. Takhle se ženy u nás tradičně berou. Nikdo v televizi by ale bez ambice udělat dobrý pořad prostě nemohl být. (tiskový mluvčí vstupuje do rozhovoru: Ambice tady není nic pejorativního.)
LN: Ale já neříkám, že ambice nebo cílevědomost je něco pejorativního.
Tak takhle -- mám ambici se nenudit a bavit se životem opravdově. V televizi i mimo ni. Zajímavých témat je téměř nekonečně mnoho. Vašeho času a energie ne. Cílit si život za vizitkou je hloupost. Mám kolegu, který po několika vedoucích funkcích jde znovu obyčejně redaktorsky psát. Nemusí. Prostě chce. Je to jeden z nejchytřejších lidí, které znám.