Marjane Satrapiová přináší nedocenitelný pohled do íránské reality

V nedávné době procházel českými kiny animovaný film Persepolis v režii Marjane Satrapiové a Vincenta Paronnauda. Vznikl podle dvojdílného grafického románu, který Marjane Satrapiová vytvořila jako autobiografické ohlédnutí za svým dětstvím a dospíváním. Běžné starosti a problémy, které dívka během tohoto formujícího období projde bylo v případě Marjane poznamenáno silnými vnějšími vlivy politického a mocenského boje probíhajícího v její rodné zemi. 

Tato kreslířka, ilustrátorka, autorka dětských knih a režisérka animovaných filmů působící již čtrnáct let ve Francii, se narodila v Íránu a od útlého věku byla svědkem a součástí neklidných a krvavých dějinných zvratů, které se této oblasti týkaly. V roce 1979, kdy propukla v Íránu revoluce za svržení vládnoucího šáha Rezy, bylo Marjane deset let. Írán tehdy, oproti očekávání revoltujících, čekalo nastolení islámské republiky, postupná teokratizace a osm let války s Irákem. Marjane Satrapiová vyrůstala v moderní a liberální rodině, která se režimem cítila silně utlačovaná. Proto sotva čtrnáctiletou Marjane poslali rodiče samotnou na studia do Vídně, pryč z dosahu represí a válečného nebezpečí. Přesto se do Íránu ještě na nějaký čas vrátila. Stihla v Teheránu vystudovat vizuální komunikaci na temnější univerzitě, provdat se a rozvést. Přetrvávající atmosféra strachu, nesvobody a bezbrannosti před absurdními zákony ji přiměla opustit zemi natrvalo. 

Celou tuto osobní historii Marjane Satrapiová působivě převedla do obrázkového příběhu - komiksu, i když označení grafický román vystihuje jeho podobu i podstatu přesněji. Ačkoliv se první díl jeho českého překladu objevil na pultech knihkupectví již v roce 2006, širší pozornost u nás na sebe strhl až v souvislosti s jeho filmovou podobou, jež získala zvláštní ocenění poroty na Mezinárodním festivalu v Cannes. Pozornost si rozhodně zaslouží obě dvě podoby zpracování, knižní i filmové. 

K vytvoření Persepolis v komiksovém duchu přivedl Marjane David B., známý autor autobiografického komiksu Padoucnice a spoluzakladatel nakladatelství L´Association, které ve Francii jako první začalo vydávat komiks pro náročné. Pod jeho vlivem a se čtenářskou zkušeností dalšího mistra na tomto poli, Arta Spiegelmana, se Satrapiová naučila vyprávět příběhy pomocí obrázků a dialogových bublin. Černobílá jednoduchá, ale výstižná kresba umožňuje snadnou orientaci v ději i v postavách. První díl zachycuje Marjanu jako desetileté děvčátko, které si na pozadí událostí své země tříbí názory na svět. Projde vývojem od víry sama sebe jako budoucího Proroka, přes cheguevarovského revolucionářku, nacionalistku až k samostatné čtrnáctileté osobnosti, která jedná v souladu s radou její babičky, aby zůstala vždy věrná sama sobě. Čtenář/čtenářka má jedinečnou příležitost dozvědět se o vnitřních událostech vzdáleného státu a možná je i trošku pochopit. Satrapiová chtěla ukázat ne realitu v podání zpravodajství televizí, ale skutečnost, jak ji vnímala ona sama. Každodenní život v Teheránu, kde oficiální strážkyně revoluce kontrolují spoluobčanky, zda na sobě nenosí prozápadní oblečení, zda mají správně zahalenou hlavu a nejsou příliš nalíčené, kde se lidé za zataženými závěsy svých bytů scházejí k zakázané partii šachů nebo kartám, kde teenageři mohou sehnat kazetu oblíbené skupiny jen na černém trhu, kde se ženy div nepoperou o rýži u poloprázdných regálů obchodů a kde každý konec náletu zahájí obvolávání svých přátel a rodiny, zda jsou stále na živu. Není divu, že se mnoho rodičů snažilo dostat své děti z dosahu války a posílalo je studovat na západ. Persepolis II. pak líčí neméně těžký život v cizině, v níž se hrdinka snaží najít rovnováhu mezi integrací do cizí společnosti a zachováním své identity.

Pokud první díl přinášel zejména svědectví o politických událostech moderní historie Íránu, pak druhý díl se v mnohem větší míře soustřeďuje na prožívání dospívající a dospělé Marjane. Z puritánsky smýšlející společnosti se najednou ocitla ve světě, který hájí právo na svobodný sexuální život ženy. První velký krok k asimilaci tak učinila, když se stala svědkem kamarádčiny sexuální revoluce. V Rakousku ale po celou dobu bojovala s pocitem, že čím víc se sžívá a splývá s prostředím, tím víc zrazuje rodiče a svůj původ. V jednom z posledních okének týkajících se jejího vídeňského období Marjane uvádí, že pod vlivem marných snah zapadnout a také z nešťastné lásky se z ní stala tuctová nihilistka. 

Po čtyřech letech volného, ale osamělého života se potřebovala vrátit domů do Íránu, i když tím ztrácela osobní i společenské svobody. Jak ale vnímají obyvatelé válkou poznamenaného Teheránu dívku, přicházející po tak dlouhé době z ciziny? S příměsí zvědavosti ji odsoudí jako zápaďačku, ačkoli na západě byla nepřekonatelně vnímána vždy s puncem exota z Íránu. Tato část grafického románu přináší svědectví absurdních způsobů chování, které se teokratickému státu podařilo nastolit a přesvědčit polovinu Íránců, aby je brala jako normu. Za projevy homosexuality hrozil trest smrti, studentky výtvarného umění mohly kreslit pouze zahalený model, který neodporoval zásadám mravnosti, nesezdaným dvojicím nebylo radno procházet se spolu po ulici, protože pokud neprokázaly své zasnoubení, mohly být odsouzeny k několika ranám bičem. V takové atmosféře se Marjane se svou sexuální zkušeností s dvěma až třemi partnery jevila svým naoko pokrokovým přítelkyním jako prostitutka. Po prvotním šoku se Marjane s výjimkami zasahujícími její hrdost, přizpůsobí natolik, že se v dvaadvaceti letech navzdory své svobodomyslnosti provdá, aby mohla s milým mužem trávit volný čas i na veřejnosti. Toto ale není důvod ke sňatku, který by tak nezávislou osobu dlouhodobě uspokojil. Následuje osvobození nejen z dusivého manželství, ale i života, kde se posledním ostrůvkem volnosti stalo starostlivě opatrované soukromí. „Jsi svobodná žena, dnešní Írán není nic pro tebe. Zakazuji ti se vracet!“ Tak se matka loučí na poslední stránce se svou dcerou na letišti. Marjane Satrapiová matku poslechla, přesídlila do Francie, a ačkoli se v Teheránu od té doby spousty věcí změnilo, zamilovaní se nebojí projevit si náklonnost přímo na ulici polibkem a liberální ženy odhalují téměř celou krásu svých vlasů, stejně se autorka „prvního íránského komiksu“ raději do vlasti nevrátila. V Paříži může tvořit a žít v souladu se svou otevřenou povahou. 

V českých čtenářích a divácích některé zobrazované situace vyvolají vzpomínky na čtyřicet let komunistického režimu. Naše země si také prošla obdobím, kdy za svobodně projevené názory hrozily tvrdé represe, také se v mnoha rodinách potichu hovořilo o zinscenovaných procesech, o nespravedlivě vězněných přátelích, spousta lidí prchla přes hranice a tím se nevratně trhala rodinná a přátelská pouta. Nikdo z nás však neprožil tak absurdní prosazování mravnosti, jako se to dělo v Íránu. Pod tlakem tradic a s podporou teokracie zůstává prosazování rovnocenných ženských práv v oblasti nedostižného snu. 

Hlavním kladem knihy i animovaného filmu je Satrapiové schopnost podávat události s vyrovnaností, která nikdy nesklouzne k sentimentu a velkou dávkou nadhledu a sebeironie. Nalezla odvahu nevyhýbat se ani epizodám, jež ji nestaví do právě příznivého světla. Tím vytvořila plastický a barvitý obraz, který na každého hluboce zapůsobí a přinutí ho přemýšlet v souvislostech. Ve filmu vyprávění zdynamizovala, vypustila pasáže nerozvíjející děj a vtipně použila filmovou zkratku, takže příběh působí celistvě a divák není v poměru ke čtenáři v nevýhodě. Navíc je snímek obohacen o kresbu inspirovanou perskými miniaturami, která zprostředkovává novodobou historii Íránu vyprávěnou Marjaniným otcem. Citlivá hudba a poletující květy jasmínu z dekoltu milované babičky diváka vtáhnou do děje, jež mu dá nahlédnout do vzdáleného, ale přece dnes živě přítomného světa. 

V současnosti se v České republice připravuje vydání dalších dvou obrazových románů autorky. V polovině dubna vyjde kniha Kuře na švestkách, která vypráví příběh strýce její matky, s nímž strávíme posledních sedm dnů jeho života a dozvíme se příčiny ztráty chuti do života. Po vzoru režiséra Alfreda Hitchcocka, který se objevil před kamerou v každém svém filmu, také Satrapiová v každé své knize na delší či kratší dobu vstoupí do příběhu. Nejinak tomu bude i v knize připravené k vydání v českém překladu na srpen. Jmenuje se Šitíčko a autorka v ní věnuje velký prostor své svérázné babičce. Celý komiks je koncipovaný jako záznam vyprávění tří generací íránských žen při odpolední čajové sešlosti, které si pomocí drbů ventilují své bolesti. Hovory se točí kolem partnerství a sexu, každá z přítomných žen přispěje jedním příběhem. Některé situace mohou v evropských čtenářích vyvolat údiv z neznáma, například hned za názvem Šitíčko se skrývá chirurgicky zprostředkovaná lest, jak svému nic netušícímu novomanželi umožnit svatební noc s čistou pannou, která však radovánky milostného života již dávno poznala. Stejně jako Persepolis i Šitíčko zprostředkuje obraz islámské země tak důvěrně, jak by to masová média nikdy nedokázala.