Město-muže, ženy-stavení. Gender history veřejného a soukromého prostoru

Jestli něco televizní pořad Prostřeno vyjevil, je to naše převládající smýšlení o nároku na soukromý prostor: „Ona nemá uklizeno, protože je líná, on nemá uklizeno, protože má na práci důležitější věci, eventuálně protože mu chybí ona.“ Nárok na prostor, jeho zaplňování nebo naopak vyprazdňování, byl vždy problém sexuality. Architektura byla prováděna jako lidský záměr a zásah.

Její forma i obsah byla po dlouhá století materializací moci. Mrakodrapy, které nahradily dřívější věže, obelisky, rozhledny nebo sloupy, se staly „principem patriarchální symboliky, zakořeněné do maskulinní mystiky velikosti, erekce, síly – kompletního balíčku nahuštěného mužským egem,“ píše v prologu knihy Gender Space Architecture Leslie Kanes Weisman  (1). Muži ovládli prostor a ženy byly odloženy kamsi k plotně, k provozování sexu, k zušlechťování přírody a provozování kultury. Jak ale kontruje Aaron Betsky, autor významných studií Bulding Sex nebo Queer Space, nyní mají ženy svou odvetu (2). O architekturu se nikdo nezajímá, nikdo si jí vlastně nevšímá, svět rovných ulic, hrdých erekcí, racionálních vztahů je pryč. „Většina z nás vidí svět, ve kterém žijeme, jako cizí, nepohodlný nebo přímo nebezpečný.“ (3) Možná nemusíme hned oplakávat uvadlé reprezentace vztyčených penisů, ale musíme uznat, že mýtus moderního racionálního architekta - tvořitele je pryč a podobu našeho urbánního prostředí určuje dávno někdo jiný.

Müllerova vila - předmoderní prostor

Jak se to ale stalo? V roce 1930 postavili architekti Adolf Loos a Karel Lhota nad nově vzniklou rezidenční čtvrtí Ořechovka vilu pro svého spolupracovníka a přítele Františka Müllera. Přestože je možná perlou moderní architektury a po formální stránce v ní architekti předvedli zcela nový koncept plynutí obytného prostoru, po stránce obsahové náleží zcela do mentality 19. století. Loos zde navrhl přísně oddělený prostor obývání muže a ženy. Ženě vyhradil prosvětlený nevelký prostor vedle mužovy pracovny. Všichni oněmí úžasem, jak není útulný. Slunečním světlem ozářené měkké citroníkové dřevo, květované potahy, pitoreskní sedací zákoutí, dvě úrovně podlah ještě dále členící už tak miniaturní rozlohu místnosti, na stěnách výjevy z rokokových budoárů podle Honoré Fragonarda. Podle Loose neměl muž vyhlížet z okna – okno mělo být pouze zdrojem světla, nikoli marnivým žroutem času vyhlížením ven. V soukromé části pokoje, která je umístěna o tři schůdky níže než veřejná – určená k přijímání návštěv, není umožněn výhled z okna ani opačný pohled zvenčí na obyvatelku. Veřejná část pokoje je od okna vzdálená, takže také nedovoluje nějaké vyložení se. Vzpomeneme-li si na různé domovnice, předsedkyně uličních výborů a další „zvědavkyně“, které prostým pohledem z okna uplatňovaly kontrolu nad veřejným prostorem i soukromím obyvatel a obyvatelek svého okolí, tak už v samotném odříznutí od pohledu z okna Loos uplatnil mocenský princip. Dalším aspektem jsou dva vstupy do místnosti, jako jediné v celém domě, a „divadelní“ okno, jakýsi okulus, který se objevoval v barokních divadlech, ale i oratořích chrámů. Na první pohled je to dnešními návštěvníky a návštěvnicemi označováno jako praktické, při hlubším zamyšlení ale vidíme, že šlo především o možnost kontroly a realizaci mocenských vztahů mezi obyvateli a obyvatelkami. Jak shrnuje Betariz Colomina, komfort této místnosti je zde paradoxně vytvářen dvěma na první pohled protichůdnými podmínkami – intimitou a kontrolou (4). Žena zde nemá psací stůl, bylo zcela vyloučeno, aby se zde oddávala nějaké intelektuální práci. Je modernistickou replikou budoárů, jaké vidíme na stěnách na Fragonardových grafikách – měla se tu oddávat pouze erotice nebo ženské kultuře v podobě vyšívání a podobných činností. Dámský salon v pražské Müllerově vile je dokonalou ukázkou odsunutí ženy z veřejného prostoru a reálnou snahou ji tam za každou cenu udržet. Vizuálně to bylo podtrženo stereotypem ženského elementu jako světlého odstínu, mužského jako tmavého. Kolikrát jsme v dílech klasické literatury četli o ideálech femininity a maskulinity, že „ona má bílou pleť jako z alabastru“, tudíž je krásná, a on „je ten snědý typ“, tudíž je silný (5).

Proč dnes ženám připadá dámský pokoj v Müllerově vile tak přitažlivý a ve své době mohl obyvatelku spoutávat, věznit a podrobovat kontrole? Vznikl totiž před příchodem poválečné „paní Spotřebitelové“, o které píše Joan Ockman. Ta měla být „manželkou – manažerkou, která má paralelní úkol: udržet krok s Novákovými v sousedství“. Právě pro ni vznikly první shopping mally a skrz ně byl ženě umožněn vstup do veřejného prostoru a masově si vymezila vlastní doménu, kde ona vládne a muž pouze tlačí vozík.

Jediným prostorem, kde žena měla v předmoderní době vlastní doménu v exteriéru, byla zahrada, čímž se také naplňuje v úvodu zmíněný výrok Aarona Betskyho. Velký podíl na tomto stavu měla na prahu moderní doby receptivní literatura (6). Anglickou zahradu tak opouští maskulinní potřeba převahy nad Matkou Přírodou a je přenechána ženě (7) . Pokud byla do této doby genderová role a sexualita konstituována tím, co „příroda zamýšlela“ (8), nemohla žena přírodě vládnout a byla tak v zahradě neviditelná. Dokud ale nepřišla idea přírodě v rámci zahrady nevládnout, ale „umožňovat ji“. Žena prostor zahrady pak nárokuje nikoli jako veřejný exteriér – opak soukromého interiéru, který je jí tradičně vlastní, ale jako soukromý exteriér. Vzniká tak kategorie mimo bipolaritu muž – žena, soukromé – veřejné.

Champs-Élysées a Václavské náměstí - veřejná prostranství vybudovaná pro muže

Všechny nastíněné oblasti se spojují při reflexi nejfrekventovanějších veřejných prostranství Evropy, které byly zároveň nejexponovanější co do materializace mocenských vztahů. Takovým prostorem je beze sporu pařížské Champs-Élysées. Zkraje 17. století tento bulvár založila Marie de Medici, na prostor komerční se ale proměnil až na konci 18. století. Výkladní skříně, okna do světa akvizic, byla určena pouze mužům, ženám byl až do konce 19. století zapovězen. Výkladní skříň zde začala sloužit i k jinému druhu sexualizace veřejného prostoru – přes odraz v ní si domlouvali případné erotické kontakty promenádující se muži neheterosexuální touhy. Pražské Václavské náměstí převzalo od elysejských polí nejen svůj vzhled, ale i tento aspekt. Korzo v dolní části Václavského náměstí sloužilo jako nejtradičnější gay cruising point v Praze (9). I z tohoto pohledu realizace neheterosexuálního sbližování, byl veřejný prostor vůči ženám diskriminující, ty měly situaci daleko svízelnější a vzhledem k těmto rozdílům ve vizibilitě ve veřejném prostoru (a přítomnosti ve veřejném diskurzu) jsou dějiny homosexuality z velké většiny dějinami mužů. Elysejská pole jsou dokonce podle Aarona Betskyho reprezentací mužské nadvlády, síly a dokonce i reprezentací mužského těla ve své přímosti, geometricitě a proporcích (10). Přestože je dnes výkladní skříní především dámských módních značek, stěží ho můžeme nazvat ženským prostorem.

Současnost 

V současné době máme architektky, které tvoří nemalé realizace. Svůj ženský přínos ale tradičně odmítají. Tvoříme hlavně dobrou architekturu, říkají. Jaká to ale je? Ta, jejíž měřítka byla po staletí utvářena muži pro muže? Co vlastně ženy očekávají od veřejného prostoru? Tzv. genderování veřejného prostoru směřuje především k bezpečnosti žen v odlehlých prostorech a tmavých zákoutích umisťováním nejrůznějších bezpečnostních prvků. Ty nám pomáhají učinit veřejný prostor pro ženy bezpečný. Jak ale učinit veřejný prostor pro ženy příjemný? Těžko to bude potažení laviček květovaným čalouněním a rozmístění sítě půjčoven propriet k vyšívání.

(1)   WEISMAN, Leslie Kanes. Prologue. In Gender, Space, Architecture: An Interdisciplinary Introduction. London, New York: Routledge, 2009. s. 1

(2), (3)  BETSKY, Aaron. Bulding Sex. Men, Women, Architecture and the Construction of Sexuality. New York: William Morrow and comp., 1995. s. XII.

(4)  COLOMINA, Beatriz. The Split Wall: Domestic Voyerism. In Gender, Space, Architecture: An Interdisciplinary Introduction. London, New York: Routledge, 2009. s. 316 ad.

(5)  Srov. ZIKMUND-LENDER, L. Okamžik pravdy: Reprezentace stereotypu ve vizuálním umění. In V!Z: Texty o queer kultuře, reprezentaci, vizualitě. Praha: Charlie, 2010. ss. 25–36.

Fotografie:

u perexu: Dámský budoár, Müllerova vila v Praze. Foto autor, 2012.

u hlavního texu: Barelona, panoramatický pohled na město, Agbar Torre. Foto autor, 2008.