Mizení ženských hrdinek
15. říjen 2003
| Lada Wichterlová
Želary
Kdyby napsala Květa Legátová Jozovu Hanuli a Želary podle scénáře Jarchovského k filmu Želary, rozhodně by se její knihy nedržely po tak dlouhou dobu a tak vysoko na žebříčcích prodejnosti, Státní cena za literaturu by byla nedosažitelnou metou. Jarchovský a Trojan zobrazují ve svém filmu průměrnou, očekávatelnou vesnici s průměrnou hrdinkou (kterou však alespoň oživuje herecké podání Ani Geislerové).
Kdyby napsala Květa Legátová Jozovu Hanuli a Želary podle scénáře Jarchovského k filmu Želary, rozhodně by se její knihy nedržely po tak dlouhou dobu a tak vysoko na žebříčcích prodejnosti, Státní cena za literaturu by byla nedosažitelnou metou. Jarchovský zobrazují ve svém filmu průměrnou, očekávatelnou vesnici s průměrnou hrdinkou (kterou však alespoň oživuje herecké podání Ani Geislerové).
Realističnost nebo chcete-li míra uvěřitelnosti a především naší důvěřivosti filmu spočívá v několika bodech. Hovoří se o vnější realističnosti, která spočívá v tom, že vnější jevy a použité rekvizity odpovídají ztvárňované realitě, popř. představě o ní: v historickém filmu, který se má odehrávat ve 13. století, tedy nejspíš neuvidíme elektrický gril nebo depilátor. V tomto bodě je režisér Trojan profesionálem, vše je dost precizně dodrženo. Pouze přenesení děje do Slovenských hor není úplně šťastné, horská krajina je nám příliš okatě demonstrována prudkými štíty v zapadajícím slunci, bohužel natolik vzdálenými poetické krajině Beskyd, v níž se má příběh odehrávat. Ale například ruská vojska v závěru filmu jsou skvělá, neuvidíme v nich jediného známého českého herce, je to jako by opravdu přímo z ruské fronty vtrhli do filmu a tím pomyslně i do řad publika.
Ve věci vnitřní či emocionální realističnosti, tedy toho, že nám jednání postav, jež rozpohybovávájí dějové události, připadá pravdivé, uskutečnitelné, pochopitelné, že jsme schopni ho emotivně sdílet, začíná film výrazně pokulhávat. Opravdu totiž není uvěřitelné, že by se obyčejná průměrná dívka z města zamilovala do vesnického Jozy a prožila s ním nezapomenutelné životní období. A filmová Hana není ničím jiným než naprosto průměrnou městskou dívkou. Knižní hrdinka je mladá lékařka Eliška (ve filmu zdravotní sestřička, studující medicínu), která pomáhá svým přátelům v odboji, kde je jen pasivním kolečkem ve hře, ale když je požádána, udělá, co je potřeba (zde se hrdinky výjimečně shodují). Někdo z odbojové skupiny je zadržen a proto je nutné skupinu okamžitě rozpustit, Eliščin milenec odjíždí bez jejího vědomí i se svou rodinou za hranice, Eliška se má vydat s nemocničním pacientem do vzdálené vesnice Želary, kde si ho má vzít za muže a změnit identitu, obdrží rodný list s novým jménem, Hana Nováková. Hana si ve vlaku směrem do Želar uvědomuje v jaké situaci se ocitla a sama žádá Jozu o ruku, nefňuká, nepláče, bere život jaký je: "Poznala jsem, jak málo může člověk rozhodovat sám o sobě." Po příjezdu do Želar ulehá ve svatební noc do postele odhodlána s Jozou prožít sex: "Uchýlila jsem se ke zdroji své největší síly, dokonale ovládanému vzdoru. Zachránil jsi mi život, neodepřu ti žold." (Filmová hrdinka se před Jozou třese hrůzou, ve světnici, kde spí zatarasí dveře truhlou, spí s nůžkami v ruce. Kdyby Joza chtěl, může s ní mít sex kdykoliv a kdekoliv, je to chlap jako hora, nevím tudíž proč nejsme ušetřeni takovýchto nesmyslných scén.)
Navazování kontaktů v Želarech je záležitost ošemetná a složitá, ženy zde jsou tvrdé, prošlé těžkým životem, knižní Hana si je získává vzdorem, inteligencí, odvahou a sílou se s životem poprat, s ní se život také nemazlí a v tom jsou si podobné. Brzy se naučí bravurně zvládat venkovské dovednosti a znalosti, zkrášlí dům, naučí se vařit, práce a "tvořivost", jsou pro ni možností jak přežít. (Filmová hrdinka pouze den za dnem čeká na Jozu, až se vrátí z práce, vaří - ne příliš dobře a posléze se vydá na sběr lesních plodů, při němž se ztratí. Když je ochotna s Jozou mít intimní poměr, napustí kádě vodou a donutí ho umýt se, ač v knižním zpracování se Joza myje denně pokaždé, když přijde z práce. S tím se filmoví tvůrci patrně nedokázali vyrovnat, musí ho prostě znázornit jako ušmudlaného divocha, kterému filmová Hana podá mýdlo a donutí ho, znechuceného, do vody, nic očekávatelnějšího přijít opravdu nemohlo, je to prostě naplnění pražské představy o životě na vesnici a dovršení stereotypního zobrazení role muže a ženy. Kniha je zajímavá právě tím, že tento stereotyp narušuje.) A takto vývoj víceméně pokračuje, navíc si ve filmu ještě užijeme pár dobře propracovaných krváků a pokusu o znásilnění.
Chápu tvůrčí svobodu filmových tvůrců a to, že se mohou odchylovat od původní předlohy, to co jim však vyčítám je nedostatek vnitřní emocionální logiky jejich díla. Nemohu prostě té ufňukané dívčině uvěřit, že se zamilovala do Jozy a dokázala se poprat s jeho smrtí, ať Aňa Geislerová dělá co může. Problémem filmu je nekonzistentní scénář a nedostatek empatie scénáristů. V době, kdy slaví úspěchy filmy o výrazných ženských hrdinkách (Frída, Hodiny, Chicago, Kill Bill...) bude Českou republiku na největším filmovém klání o Oskara zastupovat film Želary, který navíc tak promarnil šanci skvělé předlohy. Hádejte jaké má šance na úspěch?
Realističnost nebo chcete-li míra uvěřitelnosti a především naší důvěřivosti filmu spočívá v několika bodech. Hovoří se o vnější realističnosti, která spočívá v tom, že vnější jevy a použité rekvizity odpovídají ztvárňované realitě, popř. představě o ní: v historickém filmu, který se má odehrávat ve 13. století, tedy nejspíš neuvidíme elektrický gril nebo depilátor. V tomto bodě je režisér Trojan profesionálem, vše je dost precizně dodrženo. Pouze přenesení děje do Slovenských hor není úplně šťastné, horská krajina je nám příliš okatě demonstrována prudkými štíty v zapadajícím slunci, bohužel natolik vzdálenými poetické krajině Beskyd, v níž se má příběh odehrávat. Ale například ruská vojska v závěru filmu jsou skvělá, neuvidíme v nich jediného známého českého herce, je to jako by opravdu přímo z ruské fronty vtrhli do filmu a tím pomyslně i do řad publika.
Ve věci vnitřní či emocionální realističnosti, tedy toho, že nám jednání postav, jež rozpohybovávájí dějové události, připadá pravdivé, uskutečnitelné, pochopitelné, že jsme schopni ho emotivně sdílet, začíná film výrazně pokulhávat. Opravdu totiž není uvěřitelné, že by se obyčejná průměrná dívka z města zamilovala do vesnického Jozy a prožila s ním nezapomenutelné životní období. A filmová Hana není ničím jiným než naprosto průměrnou městskou dívkou. Knižní hrdinka je mladá lékařka Eliška (ve filmu zdravotní sestřička, studující medicínu), která pomáhá svým přátelům v odboji, kde je jen pasivním kolečkem ve hře, ale když je požádána, udělá, co je potřeba (zde se hrdinky výjimečně shodují). Někdo z odbojové skupiny je zadržen a proto je nutné skupinu okamžitě rozpustit, Eliščin milenec odjíždí bez jejího vědomí i se svou rodinou za hranice, Eliška se má vydat s nemocničním pacientem do vzdálené vesnice Želary, kde si ho má vzít za muže a změnit identitu, obdrží rodný list s novým jménem, Hana Nováková. Hana si ve vlaku směrem do Želar uvědomuje v jaké situaci se ocitla a sama žádá Jozu o ruku, nefňuká, nepláče, bere život jaký je: "Poznala jsem, jak málo může člověk rozhodovat sám o sobě." Po příjezdu do Želar ulehá ve svatební noc do postele odhodlána s Jozou prožít sex: "Uchýlila jsem se ke zdroji své největší síly, dokonale ovládanému vzdoru. Zachránil jsi mi život, neodepřu ti žold." (Filmová hrdinka se před Jozou třese hrůzou, ve světnici, kde spí zatarasí dveře truhlou, spí s nůžkami v ruce. Kdyby Joza chtěl, může s ní mít sex kdykoliv a kdekoliv, je to chlap jako hora, nevím tudíž proč nejsme ušetřeni takovýchto nesmyslných scén.)
Navazování kontaktů v Želarech je záležitost ošemetná a složitá, ženy zde jsou tvrdé, prošlé těžkým životem, knižní Hana si je získává vzdorem, inteligencí, odvahou a sílou se s životem poprat, s ní se život také nemazlí a v tom jsou si podobné. Brzy se naučí bravurně zvládat venkovské dovednosti a znalosti, zkrášlí dům, naučí se vařit, práce a "tvořivost", jsou pro ni možností jak přežít. (Filmová hrdinka pouze den za dnem čeká na Jozu, až se vrátí z práce, vaří - ne příliš dobře a posléze se vydá na sběr lesních plodů, při němž se ztratí. Když je ochotna s Jozou mít intimní poměr, napustí kádě vodou a donutí ho umýt se, ač v knižním zpracování se Joza myje denně pokaždé, když přijde z práce. S tím se filmoví tvůrci patrně nedokázali vyrovnat, musí ho prostě znázornit jako ušmudlaného divocha, kterému filmová Hana podá mýdlo a donutí ho, znechuceného, do vody, nic očekávatelnějšího přijít opravdu nemohlo, je to prostě naplnění pražské představy o životě na vesnici a dovršení stereotypního zobrazení role muže a ženy. Kniha je zajímavá právě tím, že tento stereotyp narušuje.) A takto vývoj víceméně pokračuje, navíc si ve filmu ještě užijeme pár dobře propracovaných krváků a pokusu o znásilnění.
Chápu tvůrčí svobodu filmových tvůrců a to, že se mohou odchylovat od původní předlohy, to co jim však vyčítám je nedostatek vnitřní emocionální logiky jejich díla. Nemohu prostě té ufňukané dívčině uvěřit, že se zamilovala do Jozy a dokázala se poprat s jeho smrtí, ať Aňa Geislerová dělá co může. Problémem filmu je nekonzistentní scénář a nedostatek empatie scénáristů. V době, kdy slaví úspěchy filmy o výrazných ženských hrdinkách (Frída, Hodiny, Chicago, Kill Bill...) bude Českou republiku na největším filmovém klání o Oskara zastupovat film Želary, který navíc tak promarnil šanci skvělé předlohy. Hádejte jaké má šance na úspěch?