Mozaika vzpomínek na Pavlu Frýdlovou

Pavla byla první… 

Saša Lienau, bývalá ředitelka proFem o.p.s.

Ano, byla první v mnoha ohledech. První žena z ČSFR, se kterou jsem se potkala v kontextu mé práce ve Frauen-Anstiftung, německé feministické nadace. Přijela do Hamburku a ucházela se o podporu pro jeden ze svých projektů. Vyprávěla o ženách, o Gender Studies v bytě Jiřiny Šiklové. Po první cestě následovaly další a Gender Studies se stalo velmi brzy partnerskou organizací podporovanou nadací Frauen-Anstiftung. 

Pavla byla první, která (mi) pomáhala založit proFem. Tato neziskovka existuje, jak víte, dodnes, s výrazně přesnější agendou domácího násilí a násilí na ženách.

Pavla byla první, která se zajímala o projekt, který dostal velmi rychle název Paměť žen. Svým angažmá z něj udělala projekt v rámci oral history mezinárodního rozsahu – ale hlavně zachytila stovky výpovědí žen z bývalého Československa. Bez ní by to nebylo.

Pavla byla první, kterou jsem po svém návratu do Česka měla ráda, které jsem si vážila a která si zaslouží za pracovní nasazení, ale i lidský přístup ke všemu, co dělala, hluboký respekt. Nejen ten můj. Byla to kamarádka. 

 

Když mám vzpomenout na Pavlu Frýdlovou

Johana Jonáková, ředitelka Gender Studies, o.p.s.

Když mám vzpomenout na Pavlu Frýdlovou, vybavím si nejdřív svoje první působení v Gender Studies, ještě v době mého studia na Fakultě sociálních věd UK v roce 2002. Přišla jsem se do GS zeptat, jestli v knihovně nenajdu nějaký studijní německy psaný materiál, který by se týkal zákona o umělém přerušení těhotenství v Německu. Následně jsem v GS zakotvila na dva roky a získala zde své první pracovní zkušenosti. Právě společná německá jazyková výbava s Pavlou byl po následující roky tmelící prvek, který vydržel až do posledních dní. Pavla mě seznámila s Nadací Heinricha Bölla, která ještě v podobě Frauen-Anstiftung finančně podporovala Gender Studies v prvních deseti letech její existence. Opětovně nás v GS propojila s německou organizací OWEN, s níž jsme v září 2019 zrealizovali konferenci v Berlíně s názvem Ženy jako aktérky změn let 1989/1990. Díky Pavliným kontaktům a neúnavné práci vznikla knížka mapující 30 let existence Gender Studies, Hnízdo feminismu.

Pavlu si v nultých letech vybavím, jak sedí vzadu v kanceláři v Gorazdově ulici u okna a píše grant na financování projektu Paměť žen. Ve své zrychlenosti a v naivním mládí jsem nechápala, co pořád Pavla s tou Pamětí žen má a proč to stále řeší. V té době jsem nemohla vědět, že o 16 let později, v roce 2018, to budu já, kdo za ní přijde s nápadem, jak Paměť žen oživit a jak pracovat nově s databází rozhovorů s ženami narozenými v Československu. 

Pavla se stala metodičkou projektu Československo v paměti žen, na jehož konci stojí vzdělávací platforma, která rozhovory přenáší do výuky soudobých dějin na základních školách. Během tříletého projektu Pavla neúnavně vybírala rozhovory na zpracování, doplňovala je, střežila odkaz žen, které Paměti žen vyprávěly své životní příběhy. Pavla mi předala řadu cenných kontaktů, které se následně vyvinuly v přátelské vztahy a které nám umožnily vytvořit metodickou základnu pro celý projekt. 

Nebyly to vždy nekonfliktní a příjemné rozhovory, zvláště tehdy, pokud se Pavle něco nelíbilo a nezdálo. Když měla třeba pocit, že se odchylujeme od pravidel a etiky orální historie a krátíme neúměrně příběh, kterému pak chybí kontext, uměla svou nelibost dát velmi zřetelně najevo. Naučila mě, že je třeba přistupovat ke každému příběhu s respektem. Naučila mě precizně formulovat a hledat neprůstřelné argumenty, proč by platforma měla vypadat právě takto. 

Pavlo, díky za vše!

 

Sdílená láska k Balkánu

Nina Bosnićová, bývalá zaměstnankyně Gender Studies, vedoucí oddělení bilaterálních a multilaterálních programů Domu zahraniční spolupráce, amerikanistka a překladatelka

Když si vzpomenu na Pavlu, vytanou mi hlavně dvě věci. Pavla jako (taková ta správná, tradiční) feministka a zároveň distingovaná dáma s elegancí, od které člověk sprosté slovo jen tak neslyšel. Pavla brala, podobně jako já a tím mi byla blízká, feminismus jako veskrze vážnou věc a neúnavně usilovala o potření předsudků s ním spojených. Druhá věc, která mě s Pavlou propojovala, byla její afinita k bývalé Jugoslávii a její kultuře, i díky tomu, že Jugoslávce si vzala za muže. Sama jsem původem z Chorvatska, a tak mě bavilo naše sdílené pochopení a láska k tajům Balkánu.

 

Pavlin klobouk bdící nad Pamětí žen

Markéta Štěpánová, zaměstnankyně Gender Studies

Na podzim roku 2005 jsem nastoupila na stáž do knihovny Gender Studies a vedle samotné práce v knihovně mi bylo nabídnuto, abych se podílela na projektu Romské ženy v České republice. A tak jsem se seznámila s Pavlou, protože ona tento malý projekt, který obsahoval cyklus přednášek a kulatý stůl, vedla. Vzala mě na schůzku s ženskou skupinou Manushe do Slova 21, seznámila mě s pár lidmi a pak to celé dost nechala na mě. Trochu jsem jí to zazlívala, gender v romském prostředí bylo téma dost kontroverzní a já byla mladá a nezkušená, strašně jsem se na té práci ale naučila a vybavuji si dlouhé diskuze s Pavlou, kdy mě ujišťovala, že nevadí, že nejsme romská organizace, že i tak můžeme k tématu romských žen organizovat akce. Nějak jsme to spolu zvládly dotáhnout a díky této spolupráci jsme pak o sobě věděly a potkávaly se při různých příležitostech až do současnosti.

Paměť žen bylo samozřejmě její stěžejní téma a sama jsem absolvovala v Gender Studies řadu schůzek při vymýšlení, jak s projektem dál, kde vzít peníze na pokračování, jak to celé uchopit, aby se mohl archiv rozvíjet a plnil svou funkci, tedy zprostředkovával osobní pohledy na historii, přiznaně subjektivní, autentické, opravdové. Jsem nesmírně ráda, že se Pavla dočkala oživení Paměti žen, že byla u toho, když se s rozhovory začalo pracovat, že mohla rozhodovat o tom, jak s nimi naložit. 

Stejně tak jsem ráda, že se povedl zrealizovat Pavlin sen o vydání publikace mapující historii Gender Studies. To byl nespočet hovorů o tom, že „už bychom to měli udělat”, protože „je potřeba se probrat všemi těmi papíry”. Pavla to nakonec opravdu udělala. Probrala se těmi papíry a k 30. výročí GS opravdu připravila knihu Hnízdo feminismu, kde se povedlo zachytit i jeden z posledních rozhovorů s Jiřinou Šiklovou. Rozhovor s Pavlou zůstal bohužel nezrealizován [poslední rozhovor vedla naše kolegyně Marie – pozn. redakce].

V posledních letech života Pavla zvládla i přes nemoc pracovat svědomitě a poctivě na svých plánech. Paměť žen je její dítě, které my jen vedeme do světa. Cítím nesmírnou pokoru a úctu. A vždy si vybavím elegantní Pavlu v červeném klobouku, se rtěnkou a lakem na nehty, jak vstupuje s veškerou noblesou do místnosti a vždy má nějaký plán, jak s Pamětí dál…

 

S Pavlou na procházku

Barbora Baronová, literární dokumentaristka a nakladatelka

Pavlu jsem mnoho let vnímala jako svůj velký profesní vzor – dodnes o ní často přednáším v českém akademickém prostředí i na mezinárodních konferencích. Budu ale sdílet jednu intimní, osobní vzpomínku, protože ukazuje, jak lidská Pavla byla – a kvůli čemu jsem ji milovala. Před dvěma lety jsem procházela velkou osobní krizí. Pavla, která na tom nebyla poslední roky zdravotně dobře, se mnou přesto vyrazila na dlouhou procházku Stromovkou až na komunitní zahradu na Císařském ostrově, kde jsem se ten rok věnovala jednomu záhonku (abych se nezbláznila), a nechala mě mluvit a mluvit, a taky se pořádně vybrečet. A když mě vyslechla, s láskou, pochopením, nadhledem, trpělivostí a odzbrojující otevřeností mi pověděla o své velké osobní bolesti, a jak ji dokázala před lety překonat. Pavla měla úžasný dar vlídného slova a povzbuzení. Její vyznání mě tehdy velmi posílilo, to, jak odvážně a hrdě zvládala těžké věci. I v tom mi byla velkou inspirací. Omlouvám se za ten patetismus. Ale její laskavost a láska mi už teď strašně chybí.

 

Pavla byla žena tří kontextů

Jana Hradilková, básnířka, hudebnice, organizátorka

Eliška Krásnohorská, z níž díky její jedinečné feministické rezonanci můžeme stále a radostně čerpat, o sobě a svém díle v jakémsi dopise napsala: „Dělám práci v kožené zástěře“. A to se mi vybavuje, když myslím na Pavlu. Všechno, jen ne velikášství, patos, přecitlivělost či iluzionismus. Pavla ke všemu, co vznikalo v líhni našich myšlenek, přistupovala naprosto střízlivě a prakticky. A jestli na Pavle bylo něco patetického, pak to byla její skromnost.

Pavla byla dáma. Vždy upravená a elegantní ve formě i projevu. Nikdy jsem nezažila, že by někoho soudila. Ale opačný názor na jevy a procesy dokázala jasně vyjádřit – „No ale počkej, Jano…“ byla její úvodní věta, pokud se mnou v něčem nesouhlasila nebo spíše – pokud mne zcela koncepčně a cílevědomě chtěla přimět ke splnění úkolu v rámci toho, co zrovna probíhalo. Její cílevědomost a ukázněnost mne vždy ohromovala. Zpětně se ptám sama sebe, proč mne nikdy nenapadlo jí zvlášť děkovat za všechnu tu neskutečnou práci, kterou pro Gender Studies udělala. Ne proto, že bych ten vděk a úctu necítila – ale prostě proto, že jsem vždy přesně věděla, oč jí kráčí. Byla v tom pro mne zcela transparentní. Než si zadala úkol, vždy ho přepečlivě připravila. Nikoli sama – ale v týmu. S každou z nás konzultovala. Přitom se dívala zkoumavě – od začátku posuzovala, kdo a kolik a čeho je schopen do realizace záměru přispět. Pavle šlo opravdu o Věc. Od začátku jsem věděla, že je věrná svému řemeslu dokumentaristky. A nejen věrná, ale že tu profesi miluje a dělá ji jak nejlépe umí. S orální historií jsme v první polovině devadesátých let začínaly na zelené louce. Byla to krásná práce a myslím, že měla smysl i pro naše respondentky, sousedky, přítelkyně, kolegyně. Skutečně jsme společně tvořily obsah toho, co je živá paměť. Ale byla to především radost ze zážitku poznání v dialogu, z něhož se rodí skutečná solidarita žen. A právě díky tvrdohlavé a cílevědomé práci Pavly byl tento zážitek zafixován do formy, která s námi zůstane dál tak, jako s námi zůstal i odkaz Elišky K., jako zdroj, ze kterého může kdokoli dál čerpat.  

A je tu ještě jeden moment, dnes pro mne absolutně aktuální. Pavla byla žena tří kontextů – tuzemského, balkánského a německého. To se promítalo do jejího přístupu k práci i do komunikace, a to ji vybavovalo určitým nadhledem nebo angažovaným i osobně zaujatým odstupem. Pamatuji si velice zřetelně na doby, kdy kulminovala válka v Jugoslávii, byly to doby velice pohnuté, dnes jimi procházíme znovu. Pavla tenkrát zafungovala pro mne zcela modelově jako hybatelka klenutí ženské solidarity – její ediční počin, na kterém jsme s velkou dávkou adrenalinu pracovaly, tedy trojjazyčná verze souboru dopisů od jedné z jejích balkánských přítelkyň Naděždy Cetkovič z bombardovaného Bělehradu. Kniha „Epistolae – jaro 1999“ je jedinečným dokumentem, který by si dnes měl přečíst každý, kdo si to, co se děje v nesmyslné válce, nedokáže představit.

Ach, milá Pavlo, díky za vše. A věz, že kdykoli mi schází energie na dotahování věcí, vzpomenu si na Tvou nezlomnou pracovitost doslova do posledního dechu – a prostě mne to posílí.

 

Za Pavlu s vůní medu

Kateřina Jonášová, dramaturgyně

Když myslím na Pavlu, v hlavě mi okamžitě naskočí několik drobnokreseb, drobniček, které dokreslují její statečnou a přitom křehkou, přísnou a přitom laskavou bytost. Nebo možná dokreslují to, že jsem měla to štěstí a mohla ji zažít i v těchto okamžicích. Pavla byla největší přítelkyní ženské malé historie, věděla, že detaily dělají umění, a tak mi to určitě nemá za zlé. 

První vzpomínka se odehrává ve Vídni, kam mě jako mladičkou studentku Pavla vzala na mou první feministickou konferenci a dala mi za úkol mluvit za mladou generaci. Jako by nic. Konference byla tehdy plná žen, které přijely z válečných zón zemí bývalé Jugoslávie, s řadou z nich Pavla celou válku udržovala kontakty. Byla jsem tak nervózní, že jsem do předvečera svého vystoupení neměla ani řádku, myšlenky mi létaly, chtěla jsem říct něco zásadního a tím závazkem se můj jazyk víc a víc svazoval a žaludek stahoval. Chtěla jsem to vzdát. Pavla jako správná dramaturgyně mou úzkost zahlédla, odběhla od své konverzaci ve skvělé srbštině a nasměrovala mě. Řekla, ať myslím na svou zkušenost, že je tím největším pokladem, který můžu druhým dát. A pošoupla mě směrem k Aleně Wagnerové, která zcela přirozeně – jak večer postupoval, pak i v Pavlině společnosti – začala konfrontovat hodnoty mé generace s těmi svými. Byla to ta nejkrásnější škola filosofie, sociologie a náboženství. Tu řeč jsem napsala díky tomu, že mi ty dvě ženy daly prostor, naslouchaly mi, braly mě vážně. Ten večer jsem prošla velkou emancipační proměnou. Z toho večera čerpám dodnes. 

Druhá vzpomínka se narodila v autobuse do Berlína. Pavla hned po dosednutí na sedadla v Praze nahodila pracovní téma, donutila mě vytáhnout notes a zapisovat, co je třeba v Berlíně s ženami z místní skupiny kolem Paměti žen vyřešit. Německé ženy pracovaly trochu jinak než my, víc jako nahrávací stroje, a Pavla jim chtěla precizně předat naši zkušenost s otevřenou částí rozhovoru, kdy je dobré dávat otázky, doptávat se, otevírat nová témata. Přitom si vytáhla manikúru a celou cestu až na hranici si zdokonalovala své dlouhé špičaté červené nalakované nehty. Ty nehty, červená rtěnka, černé husté mikádo, červený klobouk a dokonale padnoucí elegantní oblečení, to byla Pavla. Na hranicích vybíral řidič autobusu pasy, to jsme ještě nebyly v Schengenu. A Pavla těmi čerstvě nalakovanými nehty zjistila, že nemá svůj pas, ale pas svého syna Marca. Nehnula brvou a šla to celníkům vysvětlit. Nevím, jak to udělala, ale nestalo se nic. Pustili ji. Myslím, že je okouzlila nejen svou skvělou němčinou. 

Třetí vzpomínka se jmenuje Pavla a včely. Bydlíme na vesnici a můj muž je vášnivý včelař. Pavla nás v období, kdy jsme měli malé děti a hodně úlů, často navštěvovala. A většinou v období, kdy se stáčel med. Měla na to čuch. Celý dům byl olepený tou sladkou nádherou. A Pavla vždy vpadla do dřevěného přístavku, kde med tekl z medometu do kovových nádob, kde můj muž odvíčkovával plástve a kde se nacházel poklad: medová žvejka. Medová žvejka je vlastně kousek voskové plástve plný panenského medu, který se oddělí při odvíčkovávání. A ten Pavla milovala. Byla schopna žvýkat ten čerstvým medem nasáklý vosk celé odpoledne. Seděla na terase, žvýkala, její muž Nenad běhal po domě, vyprávěl své hřmotné historky, děti se ho trošku bály, a ona se usmívala. Bývala to sladká odpoledne.

Ale je zřejmé, že na ni vzpomínám zejména skrze dílo Paměti žen, které svým tahounstvím povýšila na jeden z nejdůležitějších projektů mého života, a nejen mého. Vyprávění příběhů skutečných, autentických, které ale respektují paměť či záměrný výběr, autocenzuru, zcela změnilo můj pohled na novinařinu a na literaturu. Setkání s Pavlou změnilo moji profesi. Už jsem nemohla dělat rychlé novinářské konfrontační rozhovory, metoda orální historie s Pavliným otiskem byla silnější. Pavla mě učila zejména respektu k respondentkám, to, co nám řekly, bylo svaté, Pavla si vytvořila naprosto jasné mantinely, aby nebylo možné jejich vyprávění zneužít. Takového respektu nejsou masová média nikdy schopna, vždy manipulují, vždy vyříznou z kontextu, vždy bulvarizují intimitu. A já chtěla život zachycovat v té plnosti, v té laskavosti, které mě naučila Pavla. Bez rychlosti, bez nátlaku, bez předsudků. Pavla mi dopřála vyslechnout si životní příběhy žen, co přežily holocaust, jejich dcer, žen, co seděly v komunistickém federálním shromáždění, učitelek, uklízeček, hereček. Pavla mě učila, že každý z nich je stejně cenný. Že měla dobrý instinkt, dokazuje současná literatura, která je plná více či méně upřímné autobiografie. A jak říká její nejvýraznější představitel, Francouz Edouard Louis: „Autobiografie má sílu změnit svět.”

Pavlo, posílám velký díky a plné plástve medu na druhou stranu.