„Muž, který svou ženu nebije, tak ji nemiluje“, aneb etická dilemata sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách

Sociální práce v sociálně vyloučených lokalitách se nepotýká pouze s problémy zadlužení a exekucí klientů a klientek, nevyhovujícího či absentujícího bydlení, nezaměstnanosti, kriminality či neadekvátní péče o děti, ale setkává se i s problémy domácího násilí. Ve stínu prvně jmenovaných témat se však může domácí násilí dostávat až na periferii pozornosti sociálních pracovnic a pracovníků. V případě romské minority, pro kterou je charakteristická spíše dominance mužů nad ženami a domácí násilí v psychické i fyzické formě je uvnitř této minority legitimizováno i samotnými ženami, je riziko ignorace tohoto sociálního problému ještě vyšší.

Přehlížení psychického i fyzického domácího násilí na romských ženách ze strany sociálních pracovnic a pracovníků může mít řadu příčin. Prvotní bude pravděpodobně chybějící zakázka společnosti, aby se tento problém řešil. Dominující společenský diskurs zredukoval „problematiku“ sociálně vyloučených na jevy, které ohrožují konformní většinu. Většinu ohrožuje kriminální a asociální chování sociálně vyloučených lidí. Protože se stále setrvačně předpokládá, že lékem na všechny neduhy je práce, sociální pracovnice a pracovníci věnují většinu svého úsilí, aby klientkám a klientům pomohli nalézt zaměstnání. Vzhledem k tomu, že sociálně vyloučené komunity mají tendenci vznikat v oblastech s vysokou nezaměstnaností, kde je práce nedostatkovým zbožím, jedná se o značně sysifovskou činnost. Další část energie je věnována sanaci dluhů, případně hledání dostupného bydlení, což jsou v kontextu sociálních a právních podmínek, ve kterých sociální práce musí konat, činnosti neméně sysifovské. Pokud ještě trocha energie zbyde, je věnována na zpovídání se politikům samosprávy, proč sociální práce selhává. Na řešení domácího násilí při tomto vytížení zbývá čas a energie málokomu.

Bagatelizaci problému domácího násilí lze nalézt i na celospolečenské úrovni, takže se nelze divit, že se může dostávat zcela mimo zájem v případě sociálně vyloučených lokalit. Část konzervativněji orientovaných lidí se domnívá, že se jedná o privátní oblast každé rodiny, do které by společnost neměla zasahovat. Závažnost problému někdy nevědomky zastiňují „odborníci“ na domácí násilí, kteří ho prezentují jako individuální psychologický problém jednotlivců. Pokud jsou na vině slabé oběti nebo psychopatičtí pachatelé či pachatelky, stačí problém řešit individuálně při jeho výskytu, naopak se rezignuje na preventivní práci. Také se tak ignorují sociální příčiny domácího násilí, které mohou spočívat v genderově připsaných rolích žen a mužů. Při neochotě českých mužů (a někdy i žen) vymanit se z hegemonní představy muže coby ovládajícího, neženského, pracujícího a agresívního a při stávající situaci ve společnosti, kde muži stále obtížněji hledají oblast, kde by mohli ovládat druhé, kde se ženský a mužský svět stále více prolínají, muži jsou nezaměstnaností ohroženi podobně jako ženy, se stává agresivita vůči partnerce jednou z mála oblastí, kde si někteří muži mohou udržovat představu o sobě coby „opravdovém muži“. Přehlížení této sociální roviny domácího násilí má za následek, že preventivní práce se na celospolečenské úrovni stává iluzí a redukuje se na kurativní aktivity (odstraňování problémů na individuální úrovni). Na úrovni sociálně vyloučených lokalit se zpravidla rezignuje i na kurativní aktivity.

Někdy může být ze strany sociálních pracovnic a pracovníků situace domácího násilí v rodině zredukována na tvrzení, že je sice domácí násilí špatné, ale že žena má svobodu volby, zda odejde, či nikoliv. Pokud neodejde, jedná se o její problém, nikoliv o problém pomáhajících, takže proč se tím zabývat. Svoboda volby však bývá v takových případech pouze imaginární. Ženy, a to nejen ty ze sociálně vyloučených lokalit, mnohdy nemají kam odejít, nemají z čeho žít, rozhodují se pod pohrůžkami násilného partnera, které se netýkají pouze jich samotných, ale i jejich dětí, a neméně závažnou skutečností je, že se vystavují odsouzení ze strany svých rodičů či celé komunity. „Vyloučení“ z „vyloučené“ komunity může být pro řadu žen horší než setrvání v násilném svazku v sociálně vyloučené komunitě.

Dalším důvodem, proč není domácí násilí prioritním tématem sociální práce ve vyloučených lokalitách, mohou být kulturní stereotypy samotných sociálních pracovnic a pracovníků o těchto lokalitách. Termín „sociálně vyloučené lokality“ je v podstatě eufemismus pro většinou romská ghetta. Protože jsou sociální pracovnice a pracovníci zpravidla vzdělaní lidé, vědí ze svých studií oboru sociální práce, jak to chodí mezi ženami a muži v romské komunitě. Vědí, že se jedná o značně patriarchální soužití, kde je muž pánem své ženy, a že je toto rozložení moci akceptováno nejen muži, ale i samotnými ženami. Dokonce se mohou učit, že se nejedná o pouhou akceptaci, ale že je takové jednání ze strany žen vyžadováno ve smyslu, že „muž, který svou ženu nebije, tak ji nemiluje“. Muž, který miluje, tak žárlí a trestá podezření z nevěry, zatímco muž, který netrestá, tak nežárlí, a tedy ani nemiluje. Pokud s těmito znalostmi kulturních zvyklostí přicházejí sociální pracovnice a pracovníci do romské komunity, mnohdy mohou zcela logicky rezignovat na řešení problému domácího násilí.

Z předchozího odstavce vyplývá další důvod, proč může být téma domácího násilí v romských lokalitách odsouváno do pozadí. Samotná komunita tento problém nemusí vnímat jako problém, a pokud ho takto nevnímá, nemá na sociální pracovnice a pracovníky zakázku na jeho řešení. Dokonce i v případech, kdy domácí násilí může být vnímáno romskou komunitou jako problém – např. v situacích, kdy je agresivita namířena i proti dětem, nebo kdy není spjata se žárlivostí, ale se situačními aspekty, jako nezaměstnanost či drogová závislost, nebývá zvykem, aby se žena obrátila se žádostí o pomoc vně komunity. V případě, že tak učiní, je to ona, kdo se vystavuje riziku sankcí ze strany komunity, spíše než agresor. Z toho vyplývá otázka, zda by se vůbec měla sociální práce zabývat tématem, k němuž nejenom, že neexistuje zakázka klientů a klientek, ale v podstatě absentuje i zakázka většinové společnosti.

Pokud budu při hledání odpovědi na tuto otázku vycházet z profesionálního pojetí sociální práce, pravděpodobně dospěji k odpovědi, že domácí násilí v sociálně vyloučených lokalitách je relevantním tématem pro sociální práci, a to přes chybějící zakázky společnosti i dotčené komunity. Sociální práce v profesionálním pojetí je chápána jako nezávislá profese, která by se neměla opírat pouze o přání klientů a klientek a požadavky společnosti, ale také o svou vlastní profesionalitu. To v tomto případě znamená profesionální schopnost posoudit, jak je sociální fungování klientů a klientek ještě společensky akceptovatelné a jak již nikoliv, a na tom, co již akceptovatelné není, začít pracovat. Profesionální povinnost zabývat se domácím násilím přes absentující zakázky neplyne z nějaké nadřazenosti sociální práce nad společností nebo nad klienty a klientkami. Vyplývá spíše z profesionálního poslání rozpoznat, jak společensky sdílenou hranici normality u konkrétního klienta či klientky v jejich životní situaci ohrožují překážky na straně tohoto klienta či klientky a jak překážky na straně jejich prostředí – tedy i společnosti. Neboli, například bariérou na straně klientky může být to, že vidí svou situaci jako neřešitelnou, přestože řešení existují, a bariérami na úrovni společnosti může být nezájem o problém, chybějící služby či diskriminace vyloučených. Pokud je životní situace klienta či klientky posouzena jako sociálně neakceptovatelná, je legitimní a správné se problémem zabývat, protože zakázka vyplývá z poslání profese sociální práce.

Překonáním dilematu, zda pracovat na problému domácího násilí v sociálně vyloučených lokalitách bez zakázek klientů, resp. klientek a společnosti, či nikoliv, dilemata sociálních pracovnic a pracovníků rozhodně nekončí. Když už dospějí k rozhodnutí zabývat se tímto tématem, objevuje se dilema další, a to dilema mezi hodnotou respektu k jiným kulturám a hodnotou lidských práv klientky. Někdy se toto dilema vymezuje jako dilema mezi multikulturalismem a feminismem (v pojetí ženská práva jako lidská práva). Toto dilema je spojeno s otázkou, zda preferovat kulturní specifika romské menšiny včetně legitimizace domácího násilí skrze lásku muže k ženě, nebo upřednostnit majoritní hodnotu práv žen na „nenásilí“ za cenu potlačení kulturních zvyklostí menšiny?

V sociální práci lze nalézt řadu jasných otázek, ale málo jednoznačných odpovědí. Na rozdíl od lékařů se zde zřídkakdy najdou přesné diagnózy, ze kterých by vyplývaly předurčené postupy. Realita sociálního života klientů a klientek je mnohem složitější, než aby bylo možno uplatňovat určité zaběhnuté kauzální postupy. Snad jedinou jednoznačnou odpovědí v sociální práci je to, že v každé životní situaci konkrétní klientky či klienta je třeba uplatňovat situační (individuální) přístup. I proto se stále častěji uvádí, že základní metodou sociální práce je kritické přemýšlení (reflexe). To platí i v rámci dilematu mezi hodnotou ženských práv a hodnotou multikulturalismu. Pokud by se sociální pracovnice či pracovník rozhodli upřednostnit pouze jednu z těchto hodnot, byla by s tím spojena řada rizik.

Sociální pracovnice či pracovník, kteří by jednoznačně preferovali hodnotu práva klientů a klientek na kulturní diverzitu s předpokladem, že nemají právo zasahovat do kulturních zvyklostí menšin, by více riskovali, že se dopustí zanedbání, že důsledkem jejich nicnedělání bude psychické či fyzické strádání klientky, které může vést k poškození zdraví či ohrožení jejího života. Na koho jiného se ještě může týraná klientka spolehnout, pokud jí neposkytne ruku právě sociální pracovnice či pracovník? Naopak ti, kteří by vycházeli z předpokladu, že jakákoliv forma domácího násilí muže na ženě je neakceptovatelná, a že v takovém případě je třeba vždy zasáhnout, by se vystavovali riziku, že budou dramatizovat situaci, která by ještě mohla být sociálně akceptovatelná. Sekundárním rizikem je ztráta důvěry klientky, její rodiny a pravděpodobně celé komunity. Jinak řečeno, pokud sociální pracovnice a pracovníci alespoň částečně nerespektují normy a hodnoty dané kulturní menšiny, a to včetně těch patriarchálních, pravděpodobně si nezískají důvěru potenciálních klientek z této menšiny, a ztratí možnost takovým klientkám pomoci. Pro sociální pracovnice a pracovníky tak vyvstává značně rozporuplný předpoklad pro jejich práci s kulturními menšinami, a to, že určité formy domácího násilí musí vnímat jako akceptovatelné.

Když už se pomáhající rozhodne, že domácí násilí ve vyloučených komunitách je relevantním tématem pro sociální práci a že k němu nelze přistupovat skrze předem připravené způsoby řešení, založené na bezvýhradné akceptaci multikulturalismu či feminismu, řeší otázku, jak v takovém případě postupovat dál. Co v takové situaci znamená uplatnit individuální přístup?

Znamená to zjistit, jak domácí násilí probíhá, v jakých formách a jak ohrožuje ženu na zdraví a životě. Ale i v této chvíli řeší pomáhající řadu dalších otázek: Co je to ohrožení zdraví? Je monokl pod okem na hranici nebo za ní? Pokud usoudí, že je ohroženo zdraví či život, měli by konat. Co však znamená konat? Promluvit si s postiženou ženou, jejím mužem, širší rodinou, řešit to na úrovni komunity či podat trestní oznámení? Každá ze jmenovaných strategií má své výhody a rizika, a je tedy třeba volit řešení dle situace. Nestačí pouze zjistit, jak domácí násilí probíhá a jak je ještě akceptovatelné, ale také jak ho vnímá postižená žena. Uvědomuje si jeho závažnost a celospolečenskou i zákonnou neakceptovatelnost? Pokud ano, jak jeho toleranci zdůvodňuje? A měly by být tyto argumenty brány vážně? Je vůbec schopná posoudit ohrožení svého zdraví či života? Další etické otázky jsou, jak postupovat, pokud si uvědomuje, že násilí ji ohrožuje, ale přesto nechce z tohoto vztahu odejít? Jak postupovat, pokud si neuvědomuje své ohrožení, které ale reálně existuje? Stačí dodat jí informace, nebo by měl být postup direktivnější? Co v této věci říkají právní normy? Co dělat, když se dostanou do rozporu s přáním klientky? Převzít za ni odpovědnost a ohlásit věc policii, i když je tím ohrožena další spolupráce s klientkou, protože ztratí důvěru v pomáhající? Jak taková strategie zasahování ve formě trestních oznámení dopadne na organizaci konkrétní sociální pracovnice či pracovníka či na celou sociální práci? Neztratí pak lidé v celé lokalitě důvěru v sociální práci? Na druhou stranu, jak bude sociální práce naplňovat své poslání, pokud nepomůže týraným lidem?

Tento text nemá ambici na výše položené otázky odpovídat. Pokud by tak činil, rezignoval by na situační přístup, kterým se profesionální pojetí sociální práce vyznačuje. Spíše chce upozornit, jak obtížná je role sociálních pracovnic a pracovníků při práci s problémem domácího násilí v sociálně vyloučených lokalitách, a nastínit možnosti, jak přemýšlet na cestě k uvážlivým rozhodnutím, která by zkvalitnila život klientů a klientek.