Mužství v krizi? reakce na Test.Ost.Er.On
Intimní zpověď muže přestává být tabuizovanou záležitostí. Nejen na akademické půdě, ale i v médiích se začíná tematizovat maskulinita jakožto taková a objevují se koncepty nového mužství, aktivního otcovství ad. Na scénu přichází muž, který chce projevovat svoje city, aktivně se podílet na rodičovství a výchově dětí, muž, jenž touží překročit (svůj) stín genderově stereotypní mužské role. Ale jak? Divadelní představení Test.Ost.Er.On, které lze v českém kontextu zařadit mezi průlomové projekty, se pokouší na tuto nejednoduchou otázku nalézt odpověď. Nutno dodat, že s nadsázkou a bez potřeby nalézt provinilé (například v emancipovaných ženách, jimž je mnohdy přičítána vina za krizi mužů).
Představení nabízí sled obrazů, které odráží představy o tom, kým dnešní muži jsou či kým ne/chtějí být, a hlavně, jak o tom přemýšlejí. Úvodní scéna monologů nad mrtvým kamarádem Jebkou (jehož postavu lze snad chápat jako tradiční ideál muže a jeho smrt pak logicky jako neudržitelnost tohoto ideálu) nijak nepřekračuje stereotypní zobrazování mužů v emočně náročných situacích. Reflexí uvěznění v genderové roli se stává teprve scéna následného pláče, který ovšem nemá prostor na veřejnosti. Muži tak musí svůj žal a bolest skrýt do „krabice“.
Naopak prezentace agresivity, skrze kterou si muži vylévají své pocity křivdy na druhých, je na veřejnosti zcela v pořádku, a tak můžeme jako mávnutím proutku přeskočit do odlehčené atmosféry hry na bohy. Fascinaci vlastním tělem lze v této scéně číst přinejmenším ve dvou rovinách: jednou z nich může být reakce a parodie na trend metrosexuality, druhou – závažnější – poukázání na fetišizaci těla ženského, jež je v dnešní společnosti takřka všudypřítomným fenoménem. I zde se mísí nadsázka s upřímnou a zranitelnou výpovědí. Záchranu před odkrytím vlastních emocí a zranitelnosti pak nabídne testosteron (který herci obětavě pošlou i mezi diváky a divačky). Tento hormon, jenž se tradičně spojuje právě s maskulinitou (a slouží jako omluva „chlapského“ chování), pak umožní mužům ventilovat nashromážděné pocity – např. masturbací, opět ovšem v „krabici“.
Úleva a klid však nepřijdou, naopak. Chaos a nemožnost úniku odráží uvěznění ve společenských očekáváních, v genderově stereotypní identitě, ze které ovšem není nijak jednoduché vystoupit. Strach oddělit se od masy pak výborně znázorňuje scéna, ve které se z mužů stává stádo beránků.
Cesta, jak se stát novým, snad lepším, mužem, vede skrze odhalení sebe samotného. Nahota, která představení ukončuje, pak snad může být jediným obrazem, skrze který se tato nová mužská identita srozumitelně rodí. Může se však zrodit sama ze sebe?
Domnívám se, že v představení je mužská genderová identita silně izolovaná od ženské, přitom je jasné, že právě vzájemné vztahování mužů a žen má na výsledné identitě značný podíl. Neporozumíme mužům, když umlčíme ženy a naopak. Tato skutečnost má pravděpodobně podíl i na minimální tematizaci či přímo absenci jiných témat, jako je například fenomén domácího násilí (agresivita vůči ženám a dětem), vztah k dětem (paradoxně, protože Philipp Shenker v rozhovoru s Michaelou Appeltovou pro gITU uvádí, že téma otcovství či rodiny pro něj v představení patřily k těm jednodušším) ad. Zdá se, že hlavním tématem zůstala neschopnost komunikovat své emoce a problémy na veřejnosti. Přesto právě tento krok umožňuje další dialog o mužství a tím i jeho budoucí proměny.
Kristýna Ciprová za přispění Niny Bosničové