Na okraj Mezinárodního dne žen

Nejprve to potěšující: Zdá se, že Mezinárodní den žen u nás prožívá určitou renesanci, ztrácí onen nesmyslný punc balastu z minulého režimu a stává se tím, čím má být: Dnem boje za práva žen, ale i kritické reflexe a bilance jejich situace ve světovém kontextu, tak jak byl iniciován v roce 1908 a v různém měřítku 8. března slaven od roku 1909. V roce 1977 byl mimochodem 8. březen jako mezinárodní den žen potvrzen valným shromážděním Spojených národů. Na první pohled stejně potěšující je, že procento žen ve vysokých politických funkcích dosáhlo, převážně ovšem v Evropě, v minulých letech míry, o které se nám ještě před dvaceti lety ani nesnilo. A co je stejně důležité, ženy političky jsou už ve světě přijímány jako něco naprosto samozřejmého a normálního. I to bylo ještě před několika lety jinak.

Německá kancléřka Angela Merkelová patří dnes mezi uznávané a naprosto akceptované hráče první ligy světové politiky, Margarete Thatcherová byla na srovnatelném místě chápána ještě jako výjimka. Česká republika je ovšem v politické participaci žen na jednom z posledních míst v Evropě, což bohužel odpovídá celkově nízké politické kultuře české společnosti, která se projevuje i v sexistických manýrách ne zcela zanedbatelné části našich politiků. A to právě těm nejperspektivnějším ženám vstup do politiky ztěžuje. Bezbarvé, politicky nevýrazné a přizpůsobivé typy – stačí se rozhlédnout po parlamentu, v senátu je to o něco lepší – touto situací „proplouvají“ lépe, protože je kolegové nepovažují za konkurenci. Položíme-li si ovšem otázku, čí zájmy tyto, na evropské scéně už tak četné političky, zastupují a jakou politiku dělají, nebude už tato bilance tak radostná.

Na jedné straně byl sice gender mainstreaming vyhlášen za jednu ze základních linií politiky EU a k jeho důležitým cílům patří lepší slaďování osobního či rodinného života a zaměstnání, dovršení rovnoprávné participace žen ve všech oblastech společenského, ekonomického i politického života a systematické odstraňování zábran, které to znemožňují. Na druhé straně ovšem dnes vládnoucí ideologie ekonomického neoliberalismu, který všechny oblasti života podrobuje ekonomickým měřítkům s jediným cílem maximalizace zisků, v ženách díky mainstreamingu objevila dosud nedostatečně využitý zdroj specifického humáního kapitálu, který lze odčerpat a zhodnotit v pracovním procesu. Hospodářská nezávislost, která se měla stát jedním z předpokladů osvobození a emancipace ženy, se tak stává vlastně vehiklem jejího podrobení zájmům neoliberálního kapitalismu.Lze namítnout, že tu jde o nuance a cílová rovinka zůstává stejná, jenže jsou to často právě nuance, které mění cíle, k tomu v situaci, kdy politika, ať už ji dělají ženy nebo muži, je stále více poplatná zájmům velkých ekonomických hráčů.

Cílem ženského hnutí a feminismu ale nebylo osvobodit ženskou pracovní sílu, ale ženu jako člověka, stejně tak jako muže. Moc bank a mezinárodních koncernů tak do jisté míry relativizuje rostoucí význam žen v politice. A v dozorčích radách a představenstvech velkých bank a koncernů sedí i dnes až na zcela řídké výjimky muži. A to jsou skutečná mocenská centra dnešního světa. Připomíná mi to situaci, jaká byla za socialismu u nás. V parlamentě někdejší Československé socialistické republiky sedělo třicet procent žen, to byla světová špička. Moc ovšem tento parlament neměl skoro žádnou. Ta byla v rukou Ústředního výboru komunistické strany, v němž se podíl žen pohyboval kolem sedmi procent. Že by mužské monokultury v určitých grémiích vypovídaly i dnes o skutečném rozdělení moci? Jak reálná je ale možnost, že rostoucí počet žen na rozhodujících místech světové politiky a ekonomie, povede - pokud jejich zastoupení dosáhne určité úrovně - ke změně ve smyslu nových hodnotových orientací a měřítek, jak o nich diskutovalo druhé ženské hnutí: obratu k hodnotám žitého světa, lidských potřeb a solidarity?

Poslední měsíce nás ovšem v úvahách o rovnoprávnosti vrátily o léta zpět, když nás s novou naléhavostí postavily před problém a realitu nejstaršího zločinu páchaného na ženách: znásilnění. A přece se mi zdá, že právě zde dochází alespoň parciálně k zajímavé proměně. Vzpomenu-li si, jak v debatě o znásilnění, která se někdy v roce 1990 konala v cyklu společenských diskusí nazývaných Respektování, nechápavě ba nejapně argumentovali přítomní muži, a to i psychologové, a téměř unisono zastávali názor, že jde prakticky o lapálii, za kterou si ženy většinou mohou samy, pak začínám věřit, že pokrok přece jen aspoň trochu existuje: Masových demonstrací, kterými indická veřejnost reagovala na strašlivý případ znásilnění a smrti mladé studentky, se totiž účastnili i muži, stejně jako ženy. Týden po této tragedii došlo sice jako by demonstrativně ke znásilnění dalšímu, ale vlna protestů si nakonec vynutila daleko přísnější zákonný postih a upozornila na násilí vůči ženám jako na specifický problém indické společnosti. Kdyby byly demonstrovaly jen ženy, sotva by jejich protest měl takovou váhu, jako když s nimi v takovém množství solidarizovali muži. Jejich přítomností se totiž problematika znásilnění dostala na jinou rovinu. Znásilnění tím přestalo být takříkajíc „ženskou záležitostí“, ale stalo se jednou z forem násilí mezi lidmi, prostě a jednoduše porušením lidských práv.

Stejně tak i v Egyptě, ve skupinách, jež se snaží bránit znásilněním a útokům na ženy, které se účastní demonstrací na Tahrirském náměstí je řada mužů. Jak jsme se před rokem radovali z ženské tváře egyptské revoluce, a jakou vysokou cenu za to teď po roce musí tamní ženy platit! Je to násilí ve své podstatě politické, zbraň, která má ženy udržet v poddanství, násilím jako instrumentem moci je zastrašit před aktivitami na veřejnosti. Že i na jejich straně teď stojí muži, působí v celé té mizérii přece jen jako malé světélko naděje.

Myslím, že tito muži stejně jako demonstrující Indové pochopili něco velice podstatného, co bychom si měli připomínat i my, a právě 8. března: Že totiž vztah muže k ženě je – volně řečeno s Marxem – tím nejpřirozenějším, primárním vztahem od člověka k člověku a měřítkem úcty k němu. A úcta k člověku je nedělitelná, nezávislá na jeho pohlaví. V tomto smyslu je Mezinárodní den žen nejen dnem žen, ale i mužů.