Na zločin se musíme dívat očima oběti

[trigger warning – v následujícím rozhovoru se tematizuje sexuální násilí, domácí násilí a znásilnění. TW je přidán také před konkrétní odstavce, kde se objevuje explicitní popis znásilnění]

Paní docentko, jestli dovolíte, začala bych osobnější otázkou. Zajímalo by mne, jak jste se k tématu domácího a sexuálního násilí vlastně jako psycholožka dostala?

K tomu tématu jsem se dostala cestou Bílého kruhu bezpečí. Zhruba v polovině devadesátých let jsem vstoupila jako dobrovolnice a psycholožka do této organizace. Sedávala jsem v poradně vedle právníka. Poradna je otevřená pro oběti trestných činů a tam jsem se začala setkávat s něčím, co jsem původně vůbec neočekávala. Představovala jsem si klasiku, tzn. trestné činy zjednodušeně řečeno na ulici, kterých se dopouští cizí pachatelé. A najednou jsme v poradnách měli minimálně třetinu příběhů, které byly úplně o něčem jiném. Pachatel a oběť se znali. Původně jsem si myslela, že nejtěžší je dopadnout pachatele a naivně jsem tehdy vstupovala i do poradny s tím, že obětem dopadení pachatele pomůže a budou schopny se odpoutat od zločinu. Najednou jsem se ale setkávala s příběhy, postavenými na scénáři domácího násilí. A zjišťovali jsme, že narážíme na limity. I když vytáhneme všechny možnosti, které tehdy v devadesátých letech byly, tak stejně nedovedeme obětem účinně pomoct, protože zákon nepočítá s násilím, které by se dělo opakovaně, tzn. že by to bylo jako šňůra, na které se přidává korálek za korálkem v podobě jednotlivých incidentů násilí. Jednotlivé incidenty násilí lze, když je posuzujeme izolovaně, hodnotit jako celkem bagatelní události. Takže oběti, když hledaly pomoc u policie, slýchávaly: „Momentálně pro vás nemůžeme nic udělat, to není trestný čin, přijďte, až se vám stane..." A já bych dodala – něco horšího. To byl odrazový můstek, jak jsem se dostávala k tématice násilí za zavřenými dveřmi. Dneska bych mluvila o vztahovém násilí čili o násilí v intimních vztazích. A tam už spadá nejen domácí násilí, ale spadá tam i stalking, který má trošku jinou dynamiku. Domácí násilí může pokračovat i po kolapsu vztahu, například v podobě nebezpečného pronásledování. A taky jsem se dostávala k případům vztahových znásilnění. 

Vy jste to už trochu nastínila, ale jaké jsou nejčastější mýty a stereotypy ohledně znásilnění? Protože čísla mluví za vše: s nějakou formu sexuálního násilí, obtěžování se v České republice setká každá druhá žena, každá desátá žena se stane obětí znásilnění. A přece jenom pořád nějaké kontroverzní otázky a předsudky se objevují nejen ve společnosti, ale třeba i u policie nebo v soudních síních.

Osobně vidím největší problém v tom, že se realita viktimizace čili realita sexualizovaného násilí, změnila. Původně představa sexualizovaného násilí byla opravdu ukotvena v tom, že se ho dopouští cizí člověk, pokud možno ještě deviantně, úchylně založený, dopouští se ho přepadovým způsobem, tzn. že oběť je více či méně, dovolte mi ten výraz, zmasakrována, čili utrpí zjevná fyzická zranění. A najednou jsme začali zjišťovat, že většina viktimizace cestou sexualizovaného násilí čili většina obětí znásilnění, mluví o jiném scénáři. Ublížil jim někdo známý. Soused, kolega ze zaměstnání, přítel současný, ale třeba i bývalý. Takže jsme najednou viděli různé podoby vztahových znásilnění. A začali jsme rozlišovat třeba vztahová znásilnění bez předchozí intimity, tzn. že vlastně dojde ke znásilnění, aniž by se předtím dotyčný jakýmkoliv způsobem dvořil, aniž by tam došlo k jakýmkoliv náznakům zájmu anebo flirtování. 

[trigger warning – v následujícím odstavci se objevuje popis znásilnění]

Tady bych uvedla konkrétní příklad, který mám pořád v paměti, protože mluví za vše v tom ohledu, že nejde vůbec o uspokojování sexuálních tužeb, ale že jde o uplatňování kontroly moci a někdy ještě o zneužívání sexu k ponížení, k pomstě. K tomu případu, co mám na mysli, došlo na čarodějnice, na vesnici se udělala vatra, a v rámci této oslavy si mladá žena odskočila. Za ní se vydal exkamarád jejího manžela. Ti dva muži spolu dříve podnikali. Exkamarád ženu znásilnil a jak později uvedl, aby se pomstil svému bývalému kamarádovi, za to, že se rozkmotřili. Žena byla velmi otřesená, vrátila se k oslavě, bylo na ní vidět, že se muselo něco stát, takže padaly dotazy. Ona se spontánně ještě v emocionálním šoku svěřila a první dva dny sympatie okolí byly na straně oběti, ale s postupujícím časem se kyvadlo začalo překlápět a sympatie se přesouvaly směrem k pachateli s argumentací: „Vždyť je to normální chlap.“ „Přece mu nezkazíš život, přece nedopustíš, aby se mu rozpadla rodina..." Takže oběť byla znásilněná, a ještě na ni byla přenášena vina za to, že by eventuálně pachateli způsobila problémy. 

[trigger warning – v následujícím odstavci se objevuje popis znásilnění]

A podob vztahových znásilnění je řada. Třeba vztahové znásilnění bývalým přítelem. K tomu příklad. Dívka zkonstatovala, že vztah jí nevyhovuje a ukončí jej. Domluvili se, že si bývalý přítel vyzvedne věci, které má ještě u ní v bytě. Došel si pro věci, doma byla matka. Dvojice prošla přes kuchyň, kde byla matka, a šla dozadu do pokoje dívky a tam dotyčný zavřel dveře, znásilnil brutálním způsobem svou bývalou přítelkyni, používal praktiky, o kterých spolehlivě věděl, že je předtím odmítala a do toho ji ještě tituloval vulgárními, urážlivými výrazy. Pak odešel a dívka zůstala zcela otřesena, snažila se nějak upravit, vyšla ven do kuchyně a maminka samozřejmě viděla, že se něco stalo. A teď si představte modelovou situaci, co obvykle pak vidíme v rámci vyšetřování – pachatel nebude zpochybňovat, že došlo na sex, ale bude tvrdit, že byl dobrovolný. A teď všechny ty instrumentálně používané pseudoargumenty, například: „No, kdyby to nechtěla, tak by se přece bránila. Kdyby to nechtěla, tak by křičela. Slyšela maminka něco? Neslyšela.“ Bude argumentovat, že se dívka nebránila, nekřičela, nevolala o pomoc. Dovedu si představit, že přesně touto cestou půjde jeho obhajoba v soudní síni.

Takže se vracím zpět k tomu, co jsme zjišťovali, že původní představa, které se říká mýtus pravého znásilnění, pokrývá pouze menší část těchto činů. A větší část, aproximativně se odhaduje až 80 %, jde na vrub právě vztahových znásilnění. A u vztahových znásilnění se oběti často chovají jinak. Ukázala to i studie, kterou nedávno udělaly švédské autorky na základě výpovědí obětí, které vyhledaly centrum pro oběti znásilnění. Studie ukázala, že u vztahových znásilnění dominuje vzorec, kterému se říká lidově zamrznutí, odborně disociativní stupor nebo tonická imobilita. Překvapující bylo zjištění, že tento vzorec je daleko častější, než jsme si mysleli. Studie hovoří o více než 70 % obětí vztahového znásilnění, které reagovaly zamrznutím. A druhý výrazný poznatek byl, že oběti, které spadnou do zamrznutí, mají větší pravděpodobnost závažných následků, tzn. závažnějších psychotraumat. 

Když se podíváme do trestního zákoníku, tak skutková podstata znásilnění je definovaná tak, že koresponduje spíše s mýtem přepadového znásilnění, protože znásilnění popisuje jako sex vynucený násilím, pohrůžkou násilí, eventuálně využitím bezmoci. A u vztahových znásilnění vidíme, že oběť je zaskočena, psychicky ochrnutá. Z pohledu pachatele je celkem snadné později říkat: „Vždyť vlastně nedala najevo žádný odpor, nebránila se.“

V této souvislosti se mluví právě o nutnosti redefinice znásilnění v českém zákoně.

Přesně, to je jeden z těch hlavních důvodů. Je dobré, že ten důvod je faktický, že výzkumy mluví jasnou řečí. Když to shrnu, vztahová znásilnění jsou častá a oběť se během nich chová jinak, časté je právě zamrznutí, neboli freeze. A je otázkou, co s tím, jak se dostat pod kůži těmto typům znásilnění. Změny skutkových podstat nebo rozšiřování katalogu trestných činů v trestním zákoníku, to není zrovna ta nejefektivnější cesta. Ale na druhou stranu je pravda, že orgány činné v trestním řízení dokazují to, co je ve skutkové podstatě. Takže z tohoto dilematu musíme najít nějaké dobré fungující řešení.

Myslíte, že je reálná šance na přijetí změny definice znásilnění?

Realitu nedovedu odhadnout, ale mým přáním je, aby se extra u obětí sexuálního násilí změnila praxe. Ke změně praxe podle mě může vést jediná cesta, a to školení těch, kteří o osudu obětí, ale i pachatelů rozhodují. Školení z oblasti viktimologie je pořád Popelkou. A samozřejmě tím se dostávám i k tomu, že policie se může a musí školit, státní zástupci a zástupkyně také, ale u soudců a soudkyň narážíme na bariéru, že školení je na jejich volbě a na jejich zájmu. Když školím soudce a soudkyně, setkávám se vždy se stejnou skupinou. Na školení chodí ti, které téma zajímá. Nedosáhneme na ty, kteří by potřebovali získat nové informace. 

V dokumentu “Znásilnění pod kůží” nedávno vysílaném na ČT, kde jste také mluvila, zaznívala ze strany obětí velká obava ze spirály, která se spustí poté, co by se rozhodly trestný čin nahlásit. Zmiňují velmi zdlouhavý a traumatizující proces. Co by mohlo v tom procesu obětem pomoci?

Určitě rozkrývání mýtů a osvěta ohledně vztahových znásilnění. Většinou jde o případy, kde je důkazní nouze, tzn. že stojí výpověď pachatele proti výpovědi oběti. U vztahových znásilnění nedochází typicky k fyzickým zraněním, takže se uplatňuje i mýtus žádná fyzická újma, žádné znásilnění, protože se oběti údajně nic moc nestalo. Dneska spolehlivě víme a můžeme to vyargumentovat, že znásilnění i bez fyzických zranění, a nota bene někdy i právě proto, vede k psychotraumatizaci, a že může poškodit oběť ve všech oblastech života, tzn. v sociálních vztazích, intimních partnerských vztazích, v roli matky, babičky, tetičky, v roli zaměstnankyně nebo manažerky. Co by mohlo změnit praxi? Z mého úhlu pohledu bych řekla, že je třeba zlepšit vyšetřování. Pro mě to znamená, aby se na zločin orgány činné v trestním řízení dívaly taky očima oběti. Zatím preferují spíše pohled pachatele.

Díváme-li se na zločin také očima oběti, tak můžeme spíše objasnit, že nastala biologická nouzová reakce těla, která není ze své podstaty volním rozhodnutím oběti. Jedná se o moment šoku. Na druhé straně je pochopitelné, že v situacích důkazní tísně není jednoduché rozhodnout. Orgány činné v trestním řízení berou na pomoc znalecké posudky. A setkání se znalcem či znalkyní nemusí být z pohledu oběti vždy příjemné, protože i znalci mohou podléhat mýtům. I proto, že jsou trénováni více na diagnostiku pachatelů, a nikoliv na posuzování obětí. Znalci a znalkyně mohou třeba otázky specifické věrohodnosti výpovědi posuzovat intuitivním způsobem. Sama jsem se s tím už setkala, takže zde může docházet k poměrně velkým botám. Výsledkem je nedůvěra vůči oběti.  

Když má soud málo důkazů, platí zásada in dubio pro reo čili v případě pochybností ve prospěch pachatele. Pro oběť je zásadní rozdíl, jestli soud řekne, že se nepodařilo shromáždit takové důkazy, abychom nade vší pochybnost mohli rozhodnout o vině pachatele anebo jestliže případ končí se závěrem, že oběť je nevěrohodná. Myslím, že v tomto bodě by se dala také zlepšit praxe. Shromážděné důkazy umožňují závěr in dubio pro reo. Ale nikoliv, abych to házela na oběť, protože znalecký posudek řekne, že s vysokou pravděpodobností její výpověď vykazuje znaky nevěrohodnosti, a přitom třeba metoda, která byla použita pro posuzování věrohodnosti, už ani neodpovídá současnému stavu poznání. 

Jak vypadá následná práce s pachateli a s agresivitou, jak to u nás funguje? Dá se nějak zabránit recidivě, která je u nás poměrně vysoká?

To je pro mě složitá otázka, protože pachatele nelze házet do jednoho pytle, nelze je obléct do jednoho kabátu. Tzn. že mluvíme a různých typech pachatelů, a proto tedy dospíváme k různým závěrům a odpovědím na otázku, co s nimi a kde se dá pomoct a kde se nedá pomoct. Když bych šla po kategorii domácího násilí, tak nejvíce napoví o tom, o jaký typ pachatele jde, jeho chování za zavřenými dveřmi čili to, co dělá. A podle toho můžeme vést rozdělovací vidličku, má šanci na změnu, nemá šanci na změnu. Pesimistická předpověď se týká hlavně domácího násilí, které už je v kategorii týrání, čili jde o systematické deptání, uplatňování moci a kontroly vůči oběti spojené s používáním různých forem násilí. Tady pokusy o změnu pachatele naráží na zeď. Jde o to, jestli původce týrání přijímá zodpovědnost za to, co dělá a jestli se chce změnit. Ale právě u těchto pachatelů dost často slýcháváme: „To je její vina. Stačí, aby myslela jako já a bude to u nás velká harmonie.“ To je nedávný výrok jednoho pachatele. „Podívejte se, co ze mě udělala. Kdyby se chovala jinak, tak já se tak nechovám.“ Změnit takové mentální nastavení je velmi těžké. Ale naštěstí těchto systematických tyranů je statisticky vzato méně. Větší procento domácího násilí tvoří lehčí vzorce domácího násilí spojené s tzv. situačními původci násilí, u kterých je větší šance ke změně a programy pomoci bývají úspěšnější. 

Takže pozitivně víme, že u konfliktního domácího násilí umíme v lecčems původcům násilí pomoci, ale u týrání jsou výsledky zatím hubené. U problematiky sexuálního násilí z mého úhlu pohledu situace obdobná. Většina sexuálního násilí jde za jinak z psychologického a sexuologického pohledu normálními muži. Problémem bývají spíše jejich kognitivní skripta, tedy to, co si představují, co si mohou v sexuálním chování dovolit. 

Když se podíváme do reality, tak drtivá většina sexuálního násilí je postavena na tom, že pachatel často ani nemá dojem, že se dopouští sexuálního násilí. Namlouvá si, neutralizuje nebo racionalizuje: „Když už jsme spolu byli třikrát, proč by mě počtvrté měla odmítnout.“ A také má v mysli mýty a předsudky, že ženu je třeba dobývat a že taktika žen je říkat: ne, ne, ne, ale že de facto myslí ano. 

Nedávno jsem měla kuriózní zážitek. Vracela jsem se z vystoupení, které se týkalo sexuálního násilí. A taxikář, který mě vezl, říkal: no já jsem vás poslouchal, ale nezlobte se, jestli tedy pozvu nějakou ženu na večeři, tak přece „s tím“ musí počítat. To jsou právě stereotypy myšlení, které je třeba měnit. 

V té souvislosti vztahových znásilnění se mluví i o kultuře znásilnění, rape culture, myslíte si, že zavádění prevence sexuálního násilí ve výchově chlapců a dívek může vést ke změně této kultury?

Myslím, že v té otázce je současně obsažena ta nejlepší odpověď. Takový akční plán, na co bychom se měli zaměřit. Měli bychom skutečně začínat u dětí. A měli bychom začínat informací, že tělo je moje a o tělu si rozhoduji sama, že mám právo na své pocity, příjemné, nepříjemné, a nemám je skrývat. To se týká obou pohlaví. To je první krok. A ten druhý krok je samozřejmě pěstovat zásadu respektu k protějšku, ať je jakýkoliv. Střízlivý anebo opilý, chytrý anebo naivní, silný anebo slabý. Každý člověk má hodnotu. A tu hodnotu mohu vyjádřit tím, že mu projevuji respekt, tzn. že se ho ptám, když po něm něco chci, a že tedy nešlapu po jeho zájmech, po jeho potřebách, po jeho sebeurčování. 

Ještě kdybych se vrátila k těm pachatelům, protože v poslední době byly medializované případy, kdy mnoho pachatelů mělo na svědomí velmi závažné trestné činy, například sexuální zneužívání dětí, a odešli třeba jenom s podmínkou z různých důvodů, “polehčujících okolností”. A obecně se mluví o neadekvátní délce trestů. Jak tuto problematiku vidíte?

Já se snažím programově orientovat na pomoc obětem. A problematiku, kdy je trest dostatečný a jak vybalancovat újmu, kterou násilný čin způsobil v nějaké povaze trestu, ať už typem věznice, anebo délkou trestu, momentálně nesleduji. Ale na druhou stranu musím říct, že se setkávám s případy, kdy mě rozhodnutí soudu překvapuje. Samozřejmě také vím o hnutí Bez trestu. A jsem ráda, že tady je, protože právě u některých trestných činů je snižování závažnosti či škodlivosti činu pro současnost časté a typické. A jsem zase u domácího násilí a sexualizovaného násilí. Třeba u domácího násilí vnímám, že mají orgány činné v trestním řízení tendenci místo na chování pachatele svou pozornost přesunout na to, jak se chovala oběť. Takže typicky: „Mlčela, tak jí to asi příliš nevadilo.“ Takovéto argumenty se dokonce objevují i v rozsudcích. „Odešla a zase se vrátila. Tak nejde o týrání, to by se přece nevrátila.“ Přijde mi chyba do skutku promítat chování oběti, protože skutek je definován tím, jak se chová pachatel. Není definován tím, jak se chová oběť. Trest pro pachatele by měl být patřičný, měl by vysílat i do společnosti zprávu, že určitá jednání nebudou tolerována. 

V poslední době se zvedla vlna diskuzí ohledně sexuálního obtěžování na vysokých školách. Vznikají různé studentské iniciativy a studující volají po změně (koneckonců nedávno i na Právnické fakultě, kde vyučujete). Jaký by byl podle Vás optimální model řešení sexuálního obtěžování právě na akademické půdě?

Kdybych měla optimální model, tak myslím, že bych dostala i Nobelovu cenu nebo jiné významné ocenění. [smích]. Vysokoškoláci a vysokoškolačky by měli svým způsobem reprezentovat výkvět společnosti, a to po stránce intelektové, ale i po stránce osobnostní, morální. Až vystudují, půjdou do lékařských profesí, půjdou do právnických profesí, půjdou do pomáhajících profesí, budou formovat politiku, budou formovat i zákony tohoto státu. Právě oni by měli respektovat morální a etické principy. Ale je pozdě bycha honit, tzn. začínat až v dospělém věku. Problematické chování má svůj vývoj, může jít o okopírované, napodobované chování, které vidí od dětství ve své rodině. Může jít o osvojené mýty převzaté od skupiny vrstevníků a vrstevnic. A jak řešit problém sexuálního obtěžování na vysoké škole? 

Nebagatelizovat a netolerovat sexuální obtěžování. Podporovat prostředí, ve kterém oběti nebudou mlčet, nebudou se bát promluvit. V prostředí vysokých škol by měla na případy sexuálního obtěžování následovat reakce, nikoliv tutlání, ale rychlá a jednoznačná reakce. Odsouzení v sociální bublině, na které dotyčnému skutečně záleží, ho může pohnout ke změně myšlení, třeba i k omluvě a projevení lítosti. Škola je ovšem obrazem společnosti. Proto je důležité, aby nulovou toleranci k sexualizovanému násilí sdílela celá společnost. 

Studentky často zmiňují, že sexuální obtěžování nezřídka přichází ze strany vyučujících. Pak by ten proces měl vypadat možná ještě jinak, protože tam hraje silnou roli ta mocenská asymetrie.

Mocenská asymetrie představuje typický kolorit sexuálního obtěžování. A jak tyto případy řešit? Leda tak, že oběť promluví. A promluví na místě, ke kterému má důvěru a které má kompetence problém posoudit a řešit. Zaměstnavatel může podle okolností uplatnit sankční nástroje či jiné intervence. Může dospět k názoru, že už byly překročeny takové hranice, že případ patří do rukou někomu jinému, represivním složkám nebo třeba terapii. Řešením je nastavit kulturu tak, že oběť promluví. Ale proto, aby oběť promluvila, tak musí existovat místa, kterým důvěřuje. Mimochodem z výzkumu víme, že oběti oznamují tehdy, jestliže věří v dobrý konec tohoto kroku. A většina obětí ten pocit nemá. Na místech prvního kontaktu by měly sedět kompetentní osoby, které se v problému vyznají, aby se dobře dovedly doptat a zvolit správný postup vůči oběti i vůči pachateli.

Takže máte na mysli speciální školení pro osoby na akademické půdě, které by tento proces měly příp. na starosti?

Na akademické půdě by mohly – a vlastně i fungují poradny, kam se mohou studenti a studentky obracet s různými potížemi. Při těchto místech by mohla fungovat i tato agenda.  Oběť by měla možnost se diskrétně poradit a pak učinit informované rozhodnutí, co dál. Řada obětí má pocit, že když „to“ řekne, tak se rozjede vlak, který nebude moci zastavit. A to pro oběti opětovně znamená ztrátu kontroly. 

Tuhle otázku zřejmě dostáváte velice často. Nicméně by mě zajímalo, jak velké je riziko eskalace sexuálního násilí v době covidu? Častá izolace a protiepidemická opatření mohou vytvářet více stresu v osobním životě i ve vztazích. Mnoho organizací pomáhajících obětem násilí také hlásí velký nárůst zájmu o své služby. Dá se vůbec nějak tato dynamika zmapovat za poslední dva roky? Příp., jak se dá sexuálnímu násilí v době pandemie předcházet?

Mohu říct, že jsme se v poradně setkali s dopady covidu v podobě zvýšeného počtu vztahových znásilnění. V době nouzového stavu byly uzavřeny restaurace, bary a podobě. Setkávání a třeba oslavy složených zkoušek se přenesly do privátů. Zákazy nočního vycházení komplikovaly pozdní návraty domů. Setkala jsem se s několika případy, že právě mix těchto okolností vedl k nechtěnému sexu. V horším případě se k tomu přidalo pořízení záznamu na mobil. Figuruje tam i použití omamných látek a kombinace alkoholu, takže si vlastně dotyčný připraví oběť už dopředu. Čili intuitivně na základě zkušeností z poradny, se covid promítl do tohoto typu násilí, tedy do sexualizovaného násilí. Myslím si, že hodně obětí mlčí, nevyhledají ani různá poradenská místa. Ale přesnou statistiku nemohu poskytnout.  

Velmi očekávanou událostí bude díky proFemu otevření prvního specializovaného centra pro oběti sexuálního násilí v Čechách. Jak vnímáte současné nastavení služeb pro oběti? Co třeba u nás chybí?

Jsem ráda, že u nás takové centrum vzniká. Budou specialisté a specialistky, profesionálky. Opakovaný kontakt plodí zkušenost a zkušenost je opravdu nenahraditelná mimo jiné i kvůli boření mýtů. Jeden z hluboce zakořeněných mýtů zní: všichni víme, jak vypadá pravá oběť znásilnění. Musíte plakat, ale zase ne moc, abyste nevypadala jako hysterka apod. Přitom oběti znásilnění nejsou podle jednoho mustru, trauma znásilnění může mít různé tváře. Vznikající centrum má šanci pěstovat know-how, nabídnout už v prvním kontaktu vhodnou pomoc. Navíc by takové centrum mohlo vyplnit i prázdné místo právě pro osoby zasažené sexuálním obtěžováním na vysokých školách i jinde, jak jsme o tom mluvily. Oběti budou mít vůči centru důvěru. Centrum nabídne i specializované terapeuty a terapeutky, což je další přínos. Neplatí totiž, že každý psycholog či psycholožka umí pracovat s traumatem a sami mohou podléhat stereotypům. 

Co se týče osvěty a detabuizace tématu sexuálního obtěžování a násilí – jakou byste volila strategii, aby to bylo přístupné a srozumitelné třeba i pro lidi, u kterých je možné očekávat negativní reakci či nezájem o toto téma? Jak jim to třeba vysvětlit?

Myslím, že je dobré zacentrovat na mladou generaci. Je trochu jiné oslovovat ženy a muže. Osobně je mi bližší strategie, která akcentuje pozitivní hodnoty jako již zmíněný respekt k druhému. Tzn. odmalička pěstovat v dítěti pocit, že opravdu každé já má vlastní hodnotu.  Mám právo si o svém těle rozhodovat a mám právo věřit svým pocitům. Takže když je mi dotyk nepříjemný, tak to mám říct a mám to říct osobám, kterým věřím, mamince, tatínkovi či dalším. Problém je, když ty osoby kolem nás jsou osoby, kterým se věřit nedá.

Dá se s traumatem znásilnění vyrovnat? Co byste poradila člověku, který si tím prošel? Možná i v souvislosti s izolací v době covidu se může objevovat více triggerů (spouštěčů), a obecně je období pandemie nápor na psychiku.

[trigger warning – v následujícím odstavci je zmíněna sebevražda]

V tomto ohledu jsem optimistická, jako terapeutka musím věřit, že se dá pomoct. Statistika říká, že většině obětí se pomoct dá, ale nebudu zakrývat, že jsou také oběti, které přes dlouhodobou terapii návrat do plnohodnotného života nezvládnou. Vybavím si případ psycholožky, která byla znásilněná, navštěvovala terapie 9 let, a nakonec stejně nezvládla zůstat tady, spáchala sebevraždu. Tím chci doložit, že znásilnění je opravdu extrémně traumatizující zločin. Trauma je běh na dlouhou trať. To není rána, která má jeden tvar a pak se zaceluje. Je to živý útvar, který se může měnit. Jestliže zažijete znásilnění, ale máte pocit, že jste udělala všechno pro to, aby se to nestalo, tak se zpravidla objeví traumatická emoce strachu. Ale špatná reakce blízkého okolí může dodatečně ublížit. „Proč jsi neutekla? Vždyť chodíš každý den běhat, tak k čemu ti to je?“ To je příklad očerňování oběti. Oběť má pocit, že se zachovala špatně, udělala chybu a může se ke strachu přidat traumatická emoce studu. Pocit vlastní hodnoty se může rozkolísat. Vy si řeknete, že když neumíte toto zvládnout, tak co si o sobě máte myslet a co si máte myslet tady o tomto světě, asi jste si to zasloužila. Jinak řečeno reakce sociálního okolí v době poté může trauma změnit, prohloubit. 

A k čemu jsem chtěla dospět je, že na nohy se postaví oběti znásilnění tehdy, jestliže mají podporu od svého nejbližšího sociálního okolí, od těch lidí, kteří jsou pro ně důležití. Víme, že když oběť nemá podporu rodiny a nejbližšího okolí, tak i soud obvykle dopadne špatně. Nevěří-li rodina, proč by měly věřit orgány činné v trestním řízení? Takže je třeba velká osvěta i vůči rodinnému okolí. Nevhodné reakce nejbližších nemusí být záměrné, mohou vyjadřovat jejich zoufalství nad tím, co se stalo. K nevhodným reakcím také patří hyperidentifikace s obětí. Okolí, třeba matka nebo přítel, jsou událostí hluboce zasaženi, úplně zdecimovaní, nemohou spát, nemohou se na nic koncentrovat, vlastně přebírají symptomatiku traumatizované oběti. Někdy v těchto případech mluvíme o sekundární traumatizaci. Ale co to s dělá s obětí? Má pocit: „Tak já jsem vlastně způsobila, že ten milovaný člověk se nyní trápí, za to mohu já. To je moje vina.“

A ještě se to zhoršuje...

Ano, tím chci naznačit, že terapie sama o sobě je obtížná, když nefunguje podpora v nejbližším okolí. Když nejbližší okolí funguje dobře, není často zapotřebí ani dlouhodobé terapeutické péče. Samozřejmě záleží na případu. Když oběť podá trestní oznámí, je velmi důležitá i právní podpora, zejména proto, aby dosáhla na svá práva, plynoucí ze zákona o obětech trestných činů. Čím větší je důkazní nouze, tím je pravděpodobnější, že oběť znásilnění potřebuje mít po svém boku profesionální právní pomoc. Jsou právníci a právničky, kteří se specializují na zastupování obětí. Pozitivní zpráva je, že oběti domácího násilí, oběti znásilnění spadají do kategorie obzvláště zranitelných obětí, mají možnost požádat o tento status, který umožňuje větší rozsah práv, o která si mohou požádat.

Když vyučujete na Právnické fakultě, vnímáte třeba vyšší zájem o problematiku sexuálního násilí ze strany studujících a/nebo větší informovanost v této oblasti? Vybírají si třeba tato témata pro své práce?

Vzhledem ke covidu byl kontakt se studujícími tak omezen, že si netroufám odpovědět na základě přednášek, protože ty byly především online formou. Ohledně diplomových prací mohu říct, že o témata jako sekundární viktimizace, stalking a domácí násilí, studenti a studentky zájem mají. 

Na závěr bych se Vás ještě chtěla zeptat, jak vypadá Váš běžný pracovní den, když pracujete třeba na nějakém konkrétním případu? Řešíte, jak si zachovat odstup, objektivitu? A máte třeba nějakou vlastní psychohygienu? Přece jen je Vaše práce velmi obtížná.

Schéma pracovního dne vám asi nedám, protože je rozmanité. Funguji jednak v akademické sféře, pak v praxi jako soudní znalkyně a také jako poradkyně pro oběti trestných činů. Jak se to namixuje, tak daný den vypadá. A různé role vyžadují i různé úhly pohledu. Když jsem v roli soudní znalkyně, odpovídám na otázky, které mi zadává orgán činný v trestním řízení a snažím se využívat současné know-how tak, abych na otázky byla schopná objektivně a odborně odpovědět. Řekla bych, že znalectví se dnes v oblasti psychologie posouvá. Dříve na většinu otázek stačila diagnostika, tzn. klasické psychologické testy a explorace či diagnostické interview. Dneska se otázky posouvají dál. Příkladem je posuzování věrohodnosti výpovědi, tam se netestuje osobnost, ale analyzuje se výpověď podle určitých kritérií. Použité metody znalce vedou a tím umožní si zachovat objektivní pohled na danou věc. Opíráme se o určitý nástroj, není to intuice. Pokud jde o poradenskou práci, tak tam je naopak třeba se naladit na notu oběti, protože neexistují univerzální řešení. Může existovat daleko lepší řešení, ale víte dopředu, že oběť na toto řešení momentálně nedosáhne, že se s ním neztotožní. To nejdůležitější je skutečně se rychle naladit na notu oběti a hledat to, co je pro ni dostupné, třeba malé krůčky. A pokud jde o tu akademickou oblast, tak to je asi klasika. Těší mě, když probíraná problematika studující zaujme, ať už je to o obětech, domácím násilí, sexuálním, nebo lépe řečeno sexualizovaném násilí, anebo stalkingu. A to, co mohu říct s jistotu, je, že stalking boduje vždycky. To je zajímavé, jak právě toto téma je pro studující atraktivní.

Myslíte si, že to je tím, že je to třeba častější v mladší generaci? Nebo dá se to vůbec takto říct?

Myslím, že to je téma, které dobře kombinuje a osvětluje interakci pachatele a oběti. Otevírá řadu psychologických otázek. „Je ten člověk normální? Vždyť předtím jsem ho znal, znala.“ A týká se to mezilidských vztahů. Jde o umanutou lásku nebo neschopnost ukončit vztah, spolknout rozchod a ztrátu. Myslím, že tato témata jsou více atraktivní právě v určitém věku, protože jsou to zážitky, se kterými se potkáváme.

Ještě k té Vaší psychohygieně, jestli to nějak řešíte, když máte takto obtížné zaměstnání?

Když vás zaměstnání baví a dává vám smysl, tak stresy s tím spojené lépe zvládáte. A pomáhat obětem podle mě smysl má. Mohou to být těžké případy, ale když se podaří, je to náboj a přísun pozitivní energie. Povzbuzujete to motivaci pokračovat v práci dál. V Bílém kruhu bezpečí je vynikající tým, mám kolem sebe kolegyně a kolegy, kteří mě inspirují. Jinak se snažím čerpat energii a relax ze soukromí.

Je ještě něco, co byste chtěla doplnit? K tématu prolomit ticho?

Dynamika viktimizace je velmi komplexní. Někdy si třeba u sexualizovaného vztahového násilí vlastně říkáte: Bylo to znásilnění? Vždyť je to kolega, nechal mě opsat klauzurku apod. A vlastně ani nic nesignalizoval, nedvořil se mi, přišel sem, třeba na koleji, zaklepal, otevřel dveře, a aniž by cokoliv řekl, tak dojde k určitým aktivitám. V takových situacích potom oběť váhá, jak zážitek vůbec uchopit. A řada obětí neví, že partner taky může znásilnit. V rámci znaleckého vyšetření jsem se setkala s mladou obětí, která byla hluboce přesvědčená, že když je to její manžel, tak přece je znásilnění vyloučeno. 

Otázka prolomit mlčení je pro oběti opravdu výzva. Z pohledu viktimologie říkáme, že oběti mlčí, protože se bojí druhé ztráty kontroly. První ztrátu kontroly zažívá oběť v průběhu zločinu. A když se odhodlá k oznámení, tak vlastně odevzdává do určité míry moc nad tím, co se bude dít do rukou jiných. Většina obětí chce, aby s nimi bylo slušně zacházeno. Je pro ně důležitější tato procedurální spravedlnost, spravedlnost procesu, a nikoliv jen samotný výsledek. Ten může hrát roli, ale důležitější bývá korektní a citlivé zacházení s obětí. Jde o rozlišení procedurální a distributivní spravedlnosti. Jde o téma předcházení sekundární viktimizaci. V mnoha případech je pro poškozené obtížné ustát stresy spojené s trestním řízením. Klobouk dolů, když to oběť dokáže. Proto potřebuje oběť komplexní pomoc, psychologickou i právní. Taková pomoc je jedním z nástrojů, jak prolomit ticho.  

Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně síly do Vaší práce.

 

Petici za legislativní změnu definice znásilnění můžete podepsat zde.

 

Kde vyhledat pomoc?

Bílý kruh bezpečí https://www.bkb.cz/, 116006 nonstop krizová telefonní linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí

proFEM: Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí https://www.profem.cz/