„Největší satisfakce? Když sedím, píšu a cítím, že je to ono“: rozhovor s Petrou Hůlovou

„Největší satisfakce? Když sedím, píšu a cítím, že je to ono“:  Rozhovor s Petrou Hůlovou 

V rámci „Úterků s Gender“ knihovnu Gender Studies navštívila v listopadu 2007 Petra Hůlová a četla nám ze své (zatím) poslední knihy Umělohmotný třípokoj.  Petře Hůlové se podařil nelehký úkol - svojí tvorbou už si vydobyla stabilní místo v českém literárním světem a byla párkrát za svoje tvořivé úsilí patřičně oceněna.  V rozhovoru, který následuje, nám dala nahlédnout do své fascinující spisovatelské dílny.

1) V knihovně Gender Studies jste četly ze své poslední knihy Umělohmotný třípokoj. Jak vznikala kuriózní postava vyprávěčky a měly jste u jejího vytváření v paměti nějaký konkrétní literární vzor? 

Jak ve mně vznikala postava vypravěčky přesně nevím. Já jsem jí v sobě objevila už jako hotový hlas, který se zevnitř dral o slovo. Jakmile jsem ten hlas objevila, napsala jsem Umělohmotný třípokoj během pár dní, byl tak nějak ve mně už předem hotový. Kousavá nelítostná poloha knihy určitě souvisí se způsobem, jakým se někdy dívám na skutečnost, téma samotné zase spíše než z prostituce jako řemesla vychází ze zájmu o motivy, které s prostitucí souvisejí: charakter intimních vztahů mezi pohlavími, past sexuality, co je to vzrušení, kde v tomto ohledu začíná nějaká patologie atd. Co se týče literární inspirace, musím jmenovat rakušanku Elfriede Jelinek a její román Lačnost, v jehož předmluvě jsem se dočetla, že autorka původně chtěla napsat erotický román. Ta kniha možná zafungovala jako určitý spouštěč, jakási výzva. Mimochodem doporučuji k přečtení!

2) Má, podle Vás, Vaše tvorba politický/sociální rozměr anebo svoje knihy radši vnímáte na čistě estetické úrovni? Dá se například Umělohmotný třípokoj číst jako text o fenoménu prostituce a její celospolečenských implikací?

Svoje knihy vnímám jako výpověď o světě, jejíž hlavním kritériem je vnitřní pravdivost. Dají se jistě číst s pozorností zaměřenou jen na jednotlivé postavy, ale stejně tak je důležité prostředí, které takové postavy a osudy umožňuje. Když přemýšlím o svých knihách, přemýšlím o nich jako o jednotlivých mikrosvětech, krajinách s celkovou atmosférou, jejíž zachycení je pro mě důležitější než osudy jednotlivých postav. Umělohmotný třípokoj je pro mě spíše než o prostituci o možných podobách sexuality, o její mechanice a našich představách o ní.

3) V jednom rozhovoru jste se vyjádřily v duchu, že Vás na literární tvorbě baví vytváření fiktivních světů a ověřování jejich schopnosti samostatně existovat. Do jaké míry Vás při psaní ovlivňuje Váš vlastní život a zkušenosti?

To je otázka na kterou se těžko odpovídá. Nic víc než vlastni zkušenosti a svůj život nemám, čili mě to nezbytně ovlivňuje úplně zásadně. Na druhou stranu vyčíst z mých knih něco konkrétního o mém životě ve smyslu co, kdy, kde, jak, se mi stalo, tak to asi moc nejde. Jakým způsobem se moje vlastní zkušenosti transformují ve „fiktivní světy“ mých knih, je pro mě samotnou často velká záhada. Většinou jen matně tuším. Nepíšu autobiograficky, ale ani bych neřekla, že si v pravém smyslu vymýšlím. Popisuji jen určitou skutečnost, která se mi dává k nahlédnutí, popisuji děje, které jakoby se někde staly. Nemám ani pocit svobodné volby námětu. Když mě napadlo, že budu psát „třeba o tomhle...“, nikdy to nedopadlo. Jsem odkázaná čekat na to, co ke mně samo přijde. 

4) Mnoho čtenářů a čtenářek Vás vnímá především jako autorku Vaší (velmi kladně hodnocené) prvotiny Paměť mojí babičce a trošku takřka odmítá přijmout jiné polohy a podoby autorského pera Petry Hůlové, jak se ono projevilo ve Vašich dalších textech. Co si myslíte, že by mohlo být za tím?

Souvisí to nepochybně s velkým úspěchem a snad i kvalitou té knihy. Zkrátka se ta kniha tak výrazně zapsala, že pro mnoho čtenářů právě ona je jakýmsi ztělesněním mě a mého psaní. Svou roli hraje možná i fakt, že celý příběh je vyprávěn v první osobě.

5) Jaké jsou největší překážky, se kterými jako mladá autorka v české společnosti zápasíte a naopak, co Vám je největší satisfakcí v rámci Vaší spisovatelské činnosti?

Zápasím nejvíc sama se sebou. S pocity, že psát neumím, že už nikdy nic nenapíšu, že neumím nic ani jinak atd. Největší satisfakce? Když sedím, píšu a cítím, že je to ono, že mi to jde.

Rozhovor vedla Nina Bosničová, Gender Studies, o.p.s.

foto: wikipedia