Nejvyšší soud se opět nedokázal vypořádat s diskriminací

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 žalovala v roce 2004 stát za to, že předseda soudu odmítl její žádost o kratší pracovní dobu z důvodu péče o dvě děti. Předseda soudu odůvodnil nevyhovění žádosti nedostatkem soudců na Obvodním soudu pro Prahu 2. České soudy od obecních po Nejvyšší soud daly společnosti jasný signál, že diskriminovat se vyplatí a co hůř, není na tom nic špatného.

Podle § 241 odst. 2 zákoníku práce požádá-li zaměstnankyně nebo zaměstnanec pečující o dítě mladší než 15 let, o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody.

K odmítnutí žádosti musí zaměstnavatel doložit vážné provozní důvody. Vážné provozní důvody ovšem nebránili předsedovi soudu, když kratší pracovní dobu umožnil kolegyni žalobkyně, která pečuje o dítě mladší tří let. Dva kolegy žalobkyně zase uvolnil na dlouhodobou stáž k vyššímu soudu.

Argument Ministerstva spravedlnosti, podle kterého by precedentní rozhodnutí údajně vedlo ke kolapsu justice, nemůže obstát. Podle koncepce reformy justice činí obsazenost českých soudů 98%. V rámci reformy justice může Ministerstvo spravedlnosti zaměřit svoji pozornost na slaďování soukromého a profesního života zaměstnanců soudního aparátu tak, aby jejich rodičovská práva daná zákoníkem práce nebyla porušována.

Okresní soud pro Prahu – západ a Krajský soud v Praze odmítl argumentaci Ministerstva spravedlnosti a rozhodl ve prospěch žalobkyně. Nejvyšší soud však rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v rozsudku ukázal, že si s pojmem diskriminace úplně poradit neumí. Jeho argumentace není vždy přesná.

Tvrzení žalobkyně, že nevyhovění žádosti na kratší pracovní dobu podle § 241 odst. 2 zákoníku práce je diskriminací z důvodu pohlaví, soud odmítl s tím, že právo podle výše uvedeného paragrafu mají nejen zaměstnankyně, nýbrž i zaměstnanci, kteří pečují o dítě mladší 15 let nebo převážně sami dlouhodobě soustavně pečují o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu.

Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti pečují o děti nebo o bezmocné osoby převážně ženy, se o diskriminaci jedná, a to o diskriminaci nepřímou. Zmíněné ustanovení se netýká formálně pouze ženského pohlaví, ale ve skutečnosti je využíváno více ženami než muži.

S argumentací žalobkyně, že ji byla odepřena možnost společně s manželem pečovat o děti, se soud vypořádal následovně: žalobkyně ve svém podání vůbec neuvažovala o tom, že by žádost o kratší pracovní dobu mohl podat její manžel, přestože má stejně významné a náročné povolání jako ona (viz argument pro nepřímou diskriminaci, že se o děti starají převážně ženy).

Zde se jedná o nepřiměřené zasahování do soukromého života soudkyně. Nárok zaměstnance na kratší pracovní dobu není podle zákona podmíněn faktem, že o dítě nemůže pečovat druhý rodič.

Přenesení důkazního břemene na žalovaného ve věcech diskriminace v pracovněprávních vztazích podle § 133a odst. 1 občanského soudního řádu, který aplikoval soud nižšího stupně považuje Nejvyšší soud za nesprávný. K přenesení důkazního břemene podle soudu nestačí pouze pociťovaná přímá nebo nepřímá diskriminace žalobkyně, ale tvrzení skutečností, ze kterých diskriminace vyplývá.

Tyto skutečnosti však žalobkyně ve své žalobě tvrdila a prokázala. Jiné zaměstnankyni soudu, která žádala o kratší pracovní dobu z důvodu péče o dítě, bylo vyhověno. Soud nižší instance proto důkazní břemeno správně přenesl. Z uvedené skutečnosti vyplývá, že by se mohlo jednat o přímou diskriminaci, kdy není se zaměstnanci u téhož zaměstnavatele zacházeno stejně.

Doufejme jen, že si Nejvyšší soud své znalosti antidiskriminačního práva doplní, abychom se nemuseli podobných rozsudků již v budoucnu dočkat. Česká republika by jinak mohla být odsuzována Evropským soudem k vysokým částkám na odškodnění diskriminovaný osob.

Text rozsudku Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 612/2006 je uveřejněn na stránkách tohoto soudu.