Neodkládat rovnost na později

Ekonomický krach je šancí pro nejen genderově spravedlivější společnost, nesmíme však uvěřit, že rovnost se vyřeší "později", až potom, co zalátáme díry v bankovnictví či průmyslu. Takové a další zásadní myšlenky se objevily na diskusi o vývoji feminismu a gender studies v ČR, kde promluvily významné osobnosti současného českého feminismu.

Diskuse byla jednou z klíčových akcí konaných u příležitosti dvacetiletého výročí Gender Studies a účastnily se jí socioložka a zakladatelka Gender Studies Jiřina Šiklová, spisovatelka a překladatelka Alena Wágnerová, ředitelka Sociologického ústavu Akademie věd ČR Marie Čermáková a současná ředitelka Gender Studies Alexandra Jachanová Doleželová. Diskusi moderovala novinářka a feministka Kateřina Jonášová.

Ačkoliv bylo snadné sklouznout k nostalgickému vzpomínání a vypočítávání dosavadních úspěchů, diskutující spíše načrtávaly křižovatky minulého, současného a budoucího - bez bědování nad údělem žen, ale i bez přílišného optimismu.

Už jsme se naučily bojovat?

Ačkoliv se diskutující shodly, že za dvacet let se krajina gender studies a feminismu změnila k nepoznání a že došlo k etablování oboru i rozšíření obecného povědomí o genderových otázkách, nebyl to vývoj jednoduchý či jednoznačně progresivní. Jak poznamenala Marie Čermáková, "prosazení genderu a feminismu mělo dílčí úspěchy, ale ona se vymění vláda, a jsme zase na začátku, všechno je pryč. Ne další generace, ale tatáž generace musí dělat znova a znova a znova, je to hrozně náročné, to téma udržet."

Alena Wagnerová zmínila rozdílný vývoj ženské otázky v socialistických a kapitalistických zemích, který stále naše společnosti ovlivňuje: "Když jsem [v roce 1969] odcházela do Německa, byla jsem emancipovaná žena, jakkoliv byl ten socialistický model emancipace nedokonalý. V Německu jsem se cítila jako občanka daleko svobodnější, ale jako žena daleko méně. Žena tu neměla svůj status, byla stále definovaná statusem svého muže, "paní od toho a toho", ženy sloužily jako sexuální objekt, měly daleko nižší kvalifikaci... Tehdy začínalo druhé ženské hnutí a ženy na západě nám záviděly." Pak ale v socialistickém Československu začala normalizační stagnace, a když se Wagnerová po revoluci vrátila zpět, zjistila, že česká společnost udělala krok zpět a že západní ženské hnutí je mnohem dál. "Ukázalo se, že rovnoprávnost shora nenaučila ženy bojovat," poukazuje Wágnerová na specifika české společnosti.

Na současnou společenskou situaci, která je nepochybně stále naší historií formována, poukázala Marie Čermáková: "Nepočítejte, že přijde nějaký kouzelný moment šedesátých let, kdy všem půjde o rovná práva, o ženská práva. Nemáme možnost udělat revoluci, k ničemu by nevedla, jen k posílení určitých skupin, mužských skupin." Jediným receptem, jak bojovat za práva žen, je neustále téma feminismu do společnosti vnášet a udržovat je, "provokovat a bádat." Podle Čermákové dnes nemůžeme doufat ve vznik masového hnutí, a musíme se spolehnout na ženské elity, které téma ženských práv dále ve společnosti budou šířit.

Každodenní problémy běžných žen připomněla Alexandra Jachanová Doleželová. Mluvila o situaci žen na trhu práce, kdy jsou s malými dětmi velmi obtížně zaměstnatelné, kdy péče o děti a závislost na příjmech muže způsobuje, že po rozvodu a v důchodu jsou často ohroženy chudobou. "Jde o systémovou nespravedlnost. Mužské práce a mužské věci jsou ve společnosti stále více ceněny než ty ženské. Proč mají učitelky několikanásobně nižší plat než bankéři?" Péče by měla být ohodnocena (ne však kapitalizována) jako významná společenská práce. Zároveň je třeba zhodnotit otcovskou funkci muže, nebo obecněji zviditelnit roli muže jako pečovatele se všemi právy a povinnostmi.

Liberalismus versus solidarita

V podtextu další diskuse se pak nesla kritika současné neoliberální politiky. Alena Wagnerová poukázala na to, že ženy a spolu s nimi i celý domácí prostor už začínají být objevovány jako nový zdroj kapitalizace, kdy se péče o domácnost a rodinu dá přetvořit ve zboží, prodat a zkonzumovat. Alexandra Jachanová Doleželová zase popsala zkušenost Gender Studies, že rovné příležitosti žen a mužů se už neprosazují argumenty spravedlivosti, ale argumenty peněz: ženy mají být ve vedení firem proto, že to je finančně výhodné. Kateřina Jonášová poznamenala, že termín "slaďování práce a rodiny" se pak často stává jen pěkným označením pro dvojí a trojí pracovní zatížení žen. Proto je klíčová solidarita mezi ženami z různých sociálních vrstev. Podle Čermákové nelze donekonečna uplatňovat liberální přístup, že "každý může", a je úkolem ženských a feministických organizací solidaritu šířit. Alexandra Jachanová Doleželová připomněla, že bez solidarity a celospolečenské perspektivy se může stát, že ženy ze středních a vyšších tříd si vydobudou lepší postavení na úkor žen z chudých vrstev, na něž se přesunou málo placené "ženské" práce jako je právě péče.

Absolutní krach je obrovská šance

Z úvah o feminizaci chudoby i o nutnosti solidarity se diskuse stočila k ekonomické krizi, která - jak se již dříve ukázalo (viz např. publikace Gender Studies Krize jako nový začátek, nebo promarněná šance: genderové aspekty finanční krize), dopadá na ženy a muže značně nerovnoměrně.

Alena Wágnerová vyslovila nahlas myšlenku, kterou si možná tiše říká řada lidí: "Je jasné, že obyčejní lidé z toho šetření nic mít nebudou, a že to všechno zase získají banky. A já si někdy s takovou odvahou naivity říkám: možná, že takový absolutní krach by byla obrovská šance."

Alexandra Jachanová Doleželová navázala s feministickou kritikou systému, kdy ekonomická krize ukazuje, že celý systém je špatně, že je postaven na upřednostňování určitých vlastností, které nás vlastně do krize přivedly. Proto nás krize nutí myslet jinak. Nejde tedy jen o zapojení žen do stávajícího politického a ekonomického systému, ale o jeho změnu. Krize také nabízí prostor pro aktivismus zdola - prostě proto, že protikrizová opatření silně dopadají na sociálně slabé lidi, na ženy, na starší lidi. Otázkou je, zda je společnost schopna tento potenciál využít, zda rostoucí chudoba nepovede jen k apatii spojenou se zájmem pouze o vlastní přežití.

Marie Čermáková navázala položením zásadní otázky: Existují tu skupiny, které mají zájem na prohlubování krize? Podle ní je pravděpodobný starý známý scénář, kdy se v době velkých změn odsouvají sociální a lidskoprávní otázky na jakési imaginární "později" - třeba až se vyřeší transformace ekonomiky nebo až dojde ke stabilizaci bankovního sektoru atd. "A většina od začátku věděla, že to takhle nebude fungovat, ale hodně se to vnucovalo mezi elitami společnosti: ženský, vydržte, až se mužský uspokojí, dostanou ta místa, a vy si pak taky přijdete na své, něco vám taky zůstane. Blbost, blbost, blbost. Ta manipulace je čím dál větší a sofistikovanější."

Neztrácet naději

Poněkud chmurné závěry diskuse rozptylovala Jiřina Šiklová prostým konstatováním, že pokud si budeme říkat, že nemáme žádnou perspektivu, ztratíme motivaci vůbec o nějakou perspektivu usilovat. Podobně reagovala Alena Wágnerová, podle ní krizová situace člověka inhibuje, ale také podněcuje svépomoc, která zdola vytváří řadu sociálních a kulturních aktivit.