Neviditelné ženy: o genderových aspektech bezdomovectví

Ilustrační fota provázející články o bezdomovectví nám většinou přinášejí obraz spících pánů ve špinavém oblečení s nikdy nechybějící lahví v ruce. Portrét ženy-bezdomovkyně však spatříme jen výjimečně.
To, co vidíme, nemusí ale automaticky korespondovat se skutečným stavem věci, neboť mnoho bezdomovkyň či žen ohrožených bezdomovectvím uniká našemu pohledu. Pro ženské bezdomovectví je právě typická jeho skrytost.
Mnoho žen přebývá v nejistých bytových podmínkách u svých přátel, agresivních a nespolehlivých partnerů, nebo v podnicích, které nabízejí sexuální služby. Osoby, které potkáváme přímo na ulicích, jsou pak ty, kterým se již zhroutila i tato nestabilní střecha nad hlavou.

Jsou tedy neviditelné a o to více zranitelné, protože o jejich trápení nemá téměř nikdo tušení. Často se stávají oběťmi svých násilnických partnerů, kteří je donutí opustit byt a jít na ulici. Některé z nich pak s dalším násilníkem pokračují přímo tam. Hrubá síla v těžkých životních podmínkách omezuje možnost svobodně nakládat se svým životem, získat přístup k obživě i práci. Jako jednorázová pomocná síla na stavbu bude spíše přijat muž než žena. Stejně tak je pro muže jednodušší vybojovat jídlo mezi konkurenty z řad lidí bez domova. Pokud žena nechce vstoupit do dalšího partnerského vztahu, a takových se najde celá řada, vystavuje se závažným ekonomickým obtížím. Mnohé ženy se pod vlivem okolností uchylují k poskytování sexuálních služeb, což však nemusí znamenat překonání jejich ekonomické závislosti: naopak opět podléhají rozhodování mužů, kteří ovládají tento „byznys“. Jiné hledají bezpečí v azylových domech, tato zařízení ho však poskytují jen za předpokladu dodržování přísných pravidel a pouze na dobu určitou. Po jejím uplynutí opět nemilosrdně přichází otázka: „Kam jít dál?“

Ženské bezdomovectví vlastně kopíruje linii genderově stereotypního rozdělení naší společnosti. Ženská sféra je tradičně ta domácí, skrytá, zatímco muž se pohybuje ve sféře veřejné. Pokud žena odhalí svoje soukromí na ulici, například tím, že spí na lavičce a ne ve vlastní posteli, vystavuje se jiné stigmatizaci než muž: neztratila pouze práci (mnohé ženy ostatně tvrdě pracují), ale nedokázala v očích kolemjdoucích udržet spořádanou domácnost, nedokáže u sebe mít své děti. Další kapitolou jsou rozdílné požadavky na „slušný vzhled“ muže a ženy. Žena bez domova zkrátka nemá v pořádku svoji soukromou sféru, kterou by měla obývat, a tak se raději skrývá před našimi zraky.

Organizace Jako doma, o.s. , vznikla za účelem pomáhat právě těmto neviditelným a zranitelným ženám. Služby pro lidi bez domova jsou velmi často nastaveny tak, že vychází vstříc pouze mužským klientům a nerespektují specifické potřeby žen. Jako doma proto realizuje různé projekty, které by měly napomoci změně této situace. Mezi ně patří například projekt „Ženy sobě“, jehož cílem je vyvinout služby pro oběti násilí na ulici. Ženy, jež prošly násilím, jsou do tvorby těchto služeb aktivně zapojeny.

Další aktivitou, okolo které se v Jako doma vše točí, jsou „Kuchařky bez domova“. Jejich stánek s nejrůznějšími vegetariánskými/veganskými dobrotami jste během slunečných dnů mohli potkávat na Náplavce či při různých pražských akcích. Momentálně s kuchařkami hledáme, kde s našimi výtvory zazimovat. V plánu je i pevná kamenná výdejna jídla.