Neženy - Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík

Seděl jsem v oddíle rychlíku sám. Odkud kam jsem jel, nepovím, abych nenaznačil, odkud byly ty tři osoby ženského rodu, které přistoupily na druhé stanici. Sedím ve vlaku rád sám nebo s lidmi, kteří mlčí jak já. Už jsem se zkoumal: jaký já jsem to člověk, když málokoho rád přijímám? Ale proti tomu mám rád náhodná setkání s lidmi taktními, vzdělanými nebo přírodně bystrými, kteří spolu mluví o... o čem? O něčem, co vzejde z takového šťastného složení. Nesnáším jakési drkotání o čemsi dokola: já jsem řekla, ona řekla, tak jsem šla... Začínám však být už ostražitý i vůči bystřejším lidem, než jsem já: Nejsem rád, když mě někdo ve vlaku pozná a požádá mě, abych si přečetl rukopis jeho knihy, který má náhodou u sebe, já rukopis musím přečíst, on je dobrý, já to autorovi musím napsat a on mě požádá, zda můj dopis může použít na záložku vydané knihy. Ne! odpovím s vypětím vůle, a zase s otázkou, co jsem to já za člověka. Toto všechno dohromady je pro mě užitečná příležitost pozorovat vývoj Čechů a jsem tomu ve skutečnosti rád, ale až potom. Když do mého oddílu ve vlaku, kde jsem byl sám, vstoupily tři mladé ženy, ihned jsem byl nerad, což mě zarazilo. Pozdravily, hodily nahoru batohy, svlékly bundy, pod nimiž byly osvetrované proti mrazu venku. A měly džíny. Všecky tři byly mocné: nemyslím tlusté, ale masivní. Kdyby mi byly sympatické, dalo by se říct ztepilé. Oslovovaly se vole. Povídaly si cosi, pokoušel jsem se dál číst, nechtěl jsem, aby jim má přítomnost vadila, mně jejich vadila velice. Hleděl jsem pořád na jedno místo na stránce, pokoušel jsem se poznat, v čem je hák. Měly přece dobrou postavu, úpravu hlavy, obličej řekl bych pěkný, kdyby jeho rysy nebyly tvrdé. Byly to ženy podle dnešní spotřební normy, do pojmu žena mi nepasovaly. Jejich výslovnost byla nedbalá, tón věty drsný. Jejich tvary se v oblečení pnuly bezohledně, to mě odpuzovalo. Napadlo mi, že to nejsou ženy, ale chlapyně. Divil jsem se i tomu, že se přede mnou, cizím a starým mužem, nesnažily o lepší chování k sobě. Když říkám toto, měl bych možná naopak ocenit, že v nich nebylo stopy koketerie a přetvářky. Byl bych si přál, aby tyto tak zdravé a silné dívky, ano, nadané k milování (kdoví?) a k mateřství, budily ve mně potěšení a důvěru v národ. Já si naopak uvědomil, v jaké šťastné éře jsem žil, kdy dívky byly dívčí. Koho asi tyto najdou za muže a jací, proboha, jsou muži, jimž se ony líbí? A budou-li tyto osoby ženského pohlaví mít někdy mladé, jakým divem může se stát, že odkojí a vychovají ženy, na jaké jsme měli štěstí my. Byl jsem rád, když v Přibyslavi vystoupily.

Lidové noviny, 2.2.1999

Výborná šovinistická bomba ! Téměř podezírám pana Vaculíka, že ji napsal pro naši rubriku. Nechci kritizovat jen první rovinu jeho sexistického vyjadřování, jako je například "drkotání" s ženskou koncovkou. Často jsem v dopravních prostředcích musela poslouchat spoustu bohapustých nesmyslů o pivu, že Horní prohrála s Dolní a kdo komu kdy dal do držky.

Unikátní je popis tří mladých žen - batohy, svetry a bundy proti mrazu, džíny. Co zde stojí za zmínku ? Prostě obyčejné cestující dívky. Zdá se, že autor nostalgicky teskní po časech, kdy ženy nenosily batohy a zavazadla vůbec, protože jim to neumožňovaly dlouhé sukně, šněrovačky a aranžované klobouky a také se břemeno nehodilo k imaginární ženské křehkosti. Že by minulé století, kdy ženy také nebyly "osvetrované proti mrazu", neměly bundy a proto nebyly "masivní" ? Dávalo se totiž přednost "ženskosti" oděvu i za cenu nepohodlí a zimy. (Díkybohu, že jsem se narodila, kdy jsem se narodila.) Zkrátka panovala jiná "spotřební norma" a nikoli větší ušlechtilost něžného pohlaví. Když slyším o starých dobrých časech, kdy lidé nekradli, mládež byla vychovanější, ulice čistější atd., pomyslím si něco o senilitě. Jeden kasárenský objekt ve východních Čechách je cháněný proto, že na jeho stěnách jsou originální sprosté nápisy a kresby, které po sobě zanechali mladíci ze šestnáctého století. Důkaz toho, že staré časy trpěly podobnými neřestmi jako dnešek.

Co se pro Ludvíka Vaculíka skrývá pod pojmem žena nebo "dívčí dívka"je zřejmé: "pnoucí se tvary" a takové oblečení, které by pnutí umožňovalo, stydlivá, cudná a respektující autority (byť v podobě neznámého starého muže), křehká, v zimě polozmrzlá, soustředící se na své přirozené "nadání" k milování a mateřství. Čili bezmocnost a tudíž podřízenost a objekt pro mužské oko.

Realita je však taková, že ženy chtějí a potřebují být samostatné a zajišťovat si svou existenci. Svá zavazadla si nosí samy, protože samy cestují, nosí oblečení, které je pohodlné jim, ne lahodící oku mužů a mají také jiné touhy než uspokojit muže či vychovat děti. Některé z žen dokonce v sobě objevují větší nadání pro zcela jiné věci než je plození a mateřství. Do těchto vod se vědomě nepouštějí, i když jsou pro ně přirozeně nadané. Stejně tak mnoho mužů nachází zálibu v oblastech jako je péče a rodičovství. Dočteme se také o tom, jaká je škoda, že nežijeme v oněch krásných dobách, kdy byli muži ještě mužní, silní a bojovní a usilovali o velké věci (nikoliv o malichernosti jako je vaření nebo děti) ?

Věřím, že Lidové noviny uveřejnily tento výlev jen proto, aby předvedly, jak někdo také může přemýšlet o ženách. Přichází totiž doba, kdy se i Češi budou muset naučit hodnotit jedince podle osobních kvalit a nikoli na základě příslušnosti ať už k pohlaví či rase. Nezpochybňuji možnost, že zmíněné dívky ve vlaku nebyly tolik "taktní, vzdělané nebo přírodně bystré" jak by si autor přál. Co to má ale společného s pohlavím a osobními představami pana Vaculíka, jak má vypadat žena ? Kdyby přistoupili místo dívek tři Romové, vznikl by článek o tom, jak je určité etnikum vulgární, nekulturní, neumí se ani obléct, jak bylo blaze, když se drželi pěkně kovadliny, a jaká nás čeká pohroma až tito lidé zplodí další generaci ? Samozřejmě, že ne ! Tento krok už jsme v Čechách více méně zvládli, rasový podtext je veřejně nepřijatelný. Sexistický stále ano. Jenže z prohlášení typu `jel jsem v kupé se třemi ukřičenými dospívajícími osobami a ani jsem si nemohl číst knížku` by asi článek pro noviny nevznikl.

Za upozornění na článek děkuji
Pavle Neunerové, která diskusi o něm otevřela na
studentské feministické diskusní skupině na IZV UK.