Novinka v knihovně GS - Slaves to the fashion

Ross, Robert J.S. Slaves to fashion : poverty and abuse in the new sweatshops. 1st ed. [s. l.] : The University of Michigan Press, 2004. 396 s. ISBN 0-472-10941-3.

Lidé v celá Evropě a Severní Americe jsou otroky módy. S každou nadcházející sezónou je třeba mít nový kousek. Televizní show, časopisy a výkladní skříňě nám připomínají, že mínění ostatních lidí jde do značné míry ruku v ruce s naším stylem oblékání. Málokdo však tuší, odkud všechna ta krása pochází.

Hlavní figurkami ve sweatshopech jsou především ženy. Imigrantky. Tento trend se v USA rozmohl s první imigrační vlnou počátkem minulého století. V té době byly ve sweatshopech zaměstnány především ženy z Itálie. Dnes jsou to ženy z Latinské Ameriky, Jihozápadní nebo Jihovýchodní Asie. Přišly do USA, aby mohly žít bez strachu o svůj život a o život svých dětí. Otázkou je, zda jsou na tom skutečně lépe; vždyť žijí v této bohaté zemi ve spárech chudoby. USA se vyznačuje více než jiné bohaté země propastnými rozdíly v životním stylu.

Sweatshopy jsou dílny, kde tyto ženy šijí všechno to úžasné oblečení. Sedí tu v naprosto nevhodných podmínkách a vyčerpané tu za směšnou mzdu pracují neúměrně mnoho hodin. Tyto dílny jsou skryté před zraky ostatních obyvatel amerických měst. Sweatshopy jsou obvykle umístěny v tmavých a vlhkých sklepích s odpornými toaletami v zapadlých ulicích nebo částech města. V malých místnostech se mísí kolem 20 pracovnic. Každá z nich má svůj díl práce – jedna přišívá kapsu, druhá knoflíky. Touto jednotvárnou činností se jejich pohyby zautomatizují a výsledkem jsou tak precizně šité výrobky. Muži tu také pracují. Jako dozorčí, kteří nestrpí žádné nářky, nepovolí žádné úlevy. Práce ilegální, bez jakéhokoliv nároku na dovolenou. Není třeba dodávat, že celý proces je psychicky i fyzicky velmi skličující.

Sweatshopy fungují pouze jako jeden z  článků dlouhého výrobního řetězce na jehož konci figuruje obvykle jedna ze známých oděvních značek. Tyto společnosti jsou však kryté tím, že svoji zakázku naprosto legálně zadají prostředníkovi a tím pak nejsou zodpovědné za pracovní podmínky při výrobě. Nevědí totiž (a vědět ani nechtejí), kdo jsou subdodavatelé jejich přímého dodavatele.

Takové formy produkce se samozřejmě nevztahují jen na šití oblečení. Pokrývají prakticky všechny produkty, jejichž výroba nevyžaduje příliš náročné technologie.

Američané často netuší, že něco takového se děje vedle atraktivních kancelářských budov plných nejmodernějšího vybavení, luxusních restaurací a obchodních center. Takové podmínky? Ve Střední Americe nebo v Číně snad, ale v jejich vlastní zemi?

Mnohzí z nás se jistě ptají, jak se proti tomu dá bojovat.  Američané již zahájili nejrůznější programy a na základě auditů certifikují výrobce dodržující legální postupy. Výsledky monitoringu však zůstávají utajené, což výrobce nepodněcuje k přílišné iniciativě pro zlepšení podmínek a nemají tak zatím důvod vyvíjet nátlak na své dodavatele.

Někteří filozofové dnešní doby tvrdí, že je to otázka racionální volby. Tito lidé by ve své zemi hladověli nebo umírali na malárii. Jak bezpečně se ale žena cítí, když jí někdo drží zbraň u hlavy ve chvíli, kdy sedí za šicím strojem ..... posuďte sami jak velký rozdíl to je.

Oděvní průmysl je stále velmi rostoucí a značně ziskovou záležitostí. Sweatworkers však nemají nejmenší šanci ochutnant z tohoto sladkého ovoce o nic větší kousíček než dosud. Sweat znamená dřinu a vykořisťování. Vzpomeňme si, až půjdeme koupit další kousek do našeho šatníku. Vykořisťovatelé přece vydělávají své peníze tím, že uspokojují rozmanitá přání svých zákazníků.

 Lenka Neubauerová, studentka sociální práce a sociální politiky na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity JEP v Ústí nad Labem.