Opomíjené ženy a neviditelní muži „sendvičové generace“ v české sociální práci

Sociální práce je profesí, která se zaměřuje především na práci se skupinami lidí znevýhodněných kvůli svému věku, handicapu a chudobě či se skupinami lidí, kteří nějakým způsobem porušují sociální normy. Těmto lidem sociální práce nabízí podporu při zvládání obtížných životních situací a zároveň se snaží změnit i podmínky prostředí, ve kterém tito lidé žijí. Mezi hlavní cílové skupiny sociální práce pak patří rodiny s malými dětmi, senioři, zdravotně, mentálně a duševně handicapovaní lidé, nezaměstnaní a lidé bez domova.

Naopak lidé, kteří nespadají do žádné z uvedených cílových skupin, zůstávají tak trochu mimo zájem sociální práce. Za takovou skupinu lze označit právě tzv. „sendvičovou generaci“, tedy lidi v dospělém věku, kteří mají již odrůstající, ale stále nesamostatné, děti, o které se však nadále starají, a zároveň jim přibývá nová starost o stárnoucí rodiče. Je otázkou, zda se jedná o populaci, která nepotřebuje sociální práci, nebo o neprávem opomíjenou skupinu lidí.

Na jedné straně je nezbytné uvést, že aktivity sociální práce nemusí nutně směřovat pouze k těm potřebným, protože i sociální práce má stejně jako většina ostatních oborů tendence směřovat svou působnost do oblastí, které jsou finančně podporovány. Nestátní organizace, které z velké části zajišťují výkon sociální práce v České republice, jsou až fatálně závislé na dotacích ze strany obcí, krajů či ministerstev, takže se zaměřují na to, co po nich tito zadavatelé chtějí. A zmínění zadavatelé mají zpravidla jako hlavní cíl ušetřit finance, teprve sekundárním cílem bývá ošetřit alespoň ty nejviditelnější sociální problémy. Protože problémy „sendvičové generace“ nejsou tak viditelné, nelze na nich „uhnat politické body“, tak pro ně nejsou vyhrazeny dotace, a tudíž potřebná podpora chybí. Podobná situace je i na úrovni veřejné správy, kde v podstatě také o zaměření sociální práce rozhoduje politická zakázka. To, že se sociální práce nezaměřuje na tuto cílovou skupinu, nemusí nutně znamenat, že pomoc ve skutečnosti nepotřebuje. Hypotézu, že se jedná o neprávem odmítnutou skupinu lidí, nelze tedy zcela odmítnout.

Na druhé straně je někdy sociální práce kritizována (zpravidla ze strany pravicově orientovaných lidí), že sociální problémy zbytečně vytváří, aby ospravedlnila svou potřebu. Neboli - díky tomu, že se z některých běžných věcí udělá sociálně patologický jev, mají sociální pracovnice a pracovníci co dělat. Tento text takové stanovisko spíše odmítá, a to především ze zkušeností s důsledky praktické aplikace politik, které, aby ušetřily na sociální práci, předstírají, že v jejím dosahu působnosti žádné sociální problémy nejsou. Tam, kde se přestane investovat do prevence, sociální problémy začínají výrazně narůstat, a potřeba nárazově vynaložených výdajů na jejich řešení přesahuje výši financí, která by původně stačila na preventivní aktivity. Názorný a radikální příklad bylo možno před časem sledovat v londýnském Tottenhamu.

Podobně se lze podívat na rizika, která jsou spojena s přehlížením „sendvičové generace“ ze strany sociální práce (respektive jejích zadavatelů). Toto přehlížení má minimálně dvě dimenze. Za prvé ho lze nalézt na úrovni celého systému financování sociálních služeb, jak o tom bylo psáno výše. Za druhé může probíhat na rovině samotných sociálních pracovnic a pracovníků, kteří nepovažují problémy lidí ze „sendvičové generace“ za oblast pro intervence sociální práce. Může se tak stávat proto, že jednoduše kopírují systémové opomíjení cílové skupiny, může to být důsledek vzdělávacího systému sociální práce, který „sendvičovou generaci“ v podstatě také ignoruje, či odraz vlastních zkušeností konkrétní pracovnice či pracovníka, kteří mohou vnímat situaci „sendvičové generace“ jako „přirozenou“, a tedy nehodnou intervence.

Jaká lze nalézt rizika přehlížení „sendvičové generace“ ze strany sociální práce? Zde je vhodné rozlišit rizika vyplývající pro ženy a pro muže, protože společenské genderové stereotypy trochu jiným způsobem postihují ženy a poněkud jinak se odrážejí na životě mužů.

Ženy ze „sendvičové generace“ se potýkají se stejnými genderovými stereotypy jako všechny ostatní ženy, ale ve výrazně „vyšších dávkách“. Očekávaná odpovědnost za péči o rodinu a domácnost se přestává redukovat pouze na partnera a děti, ale rozšiřuje se na její rodiče, a zpravidla i rodiče partnera. Původní „dvojitý úvazek“ (zaměstnání a domácnost) se může rozšiřovat na trojitý až čtyřnásobný úvazek. Ženy tento úvazek dobrovolně přebírají a považují ho za svůj „přirozený úděl“. Oproti tomu muži mají větší šanci se této odpovědnosti vyhnout, protože při přítomnosti sester se od nich zpravidla péče o rodiče neočekává. Sekundárně se od žen může očekávat, že se v zájmu péče o rodiče (své či partnera) vzdají svého zaměstnání, byť jsou jednou z nejrizikovějších skupin z hlediska nezaměstnanosti. Důsledky takového přetížení přicházejí v podobě zdravotních problémů, psychických problémů, alkoholismu, zneužívání léků, sekundárně rozvodů, ztráty zaměstnání, zadlužení, exekucí.

Zajímavé je, že sociální práce riziko systémového přetížení žen „sendvičové generace“ téměř nereflektuje. Obdobně jako zbytek společnosti spíše přejímá zautomatizované očekávání, že „to je ženský osud“ a že ženy tyto situace ustojí. Přestože by to měli být právě sociální pracovnice a pracovníci, kteří by měli iniciovat výzkumné studie o důsledcích přetížení žen „sendvičové generace“ na jejich životy, a posléze i celou společnost (včetně sekundárních finančních nákladů), podnětů k takovým aktivitám je jako šafránu. Ženy „sendvičové generace“ jsou vnímány spíše jako sociální prostředí pro intervence, než jako samotné klientky. Do kontaktu se sociálními pracovnicemi a pracovníky se dostávají v situacích, kdy je klientem sociální práce člen jejich rodiny (většinou dítě či senior v rodině), a pak je s nimi pracováno tak, aby se lépe přizpůsobovaly tomuto členovi rodiny – zpravidla, aby se o něj lépe staraly.

Sociální pracovnice a pracovníci by měli v souladu s emancipačním posláním své profese těmto ženám rozevírat jejich perspektivu pohledu, aby ve své obtížné situaci viděly více možností řešení, než x-násobný úvazek péče a obětování svého zaměstnání chvíli před důchodem, které je vrhá do náruče nezaměstnanosti, předčasných důchodů a posléze i chudoby v důchodu. Bohužel praxe směřuje spíše k očekávání obětování se žen. Důvodů může být řada. Státní politikou prosazovaný princip subsidiarity – tedy očekávané pomoci ze strany nejbližšího prostředí – sice vypadá na první pohled genderově neutrálně, ale v praxi dopadá spíše na životy žen. Samy sociální pracovnice mnohdy žijí ve stejném „sendviči“ jako jejich klientky, takže jim připadá přirozené uplatňovat na ně stejná očekávání jako na sebe sama. Sociální práce orientovaná výhradně na klienta bez sledování diskriminačních dopadů na jeho prostředí je prezentována jako efektivní, cílená a jediná správná. Pomáhající, kteří by chtěli sledovat dopady jejich intervencí na někoho jiného, než klienty samé, by mohli být obvinění z nestrukturovanosti, špatné zacílenosti či nereálnosti svých cílů. Zkrátka sociální práce je profesí odpovědnou ke klientům, k normám společnosti, ale už se od ní neočekává odpovědnost k důsledkům, které plánované intervence mají pro prostředí klientů.

Na první pohled to vypadá, že mužů se příslušnost k „sendvičové generaci“ tak moc nedotýká. Nemusí to být úplně pravda, protože i muži se ocitají „v sendviči“ péče o děti a rodiče. Díky všeobecnému očekávání, že péče o děti a rodiče je odpovědností žen, se tito pečující muži stávají takřka neviditelnými. Jednak je nevidí společnost, které nezapadají do šuplíku „opravdového muže“, a jednak se oni sami mohou zneviditelňovat, protože se cítí ohroženi ve své roli muže. Pro pečující muže je mnohdy typické, že nežádají o pomoc (obzvláště ne sociální pracovnice, které jsou ženy), i když by na ni mohli mít ze zákona nárok. Roli zde může hrát maskulinní kód, že „pravý muž zvládne vše sám bez pomoci druhých“. Na základě stejného kódu mohou odmítat nabízenou pomoc a jednat arogantně až agresívně, pokud je jim taková pomoc nabízena. Pokud muži žádají o pomoc, bývá to spíše pomoc materiální formou sociálních dávek, ale málokdy přicházejí se žádostí o emocionální podporu ve své těžké situaci. V tomto mají jednodušší situaci ženy, pro které je společensky přijatelné „hroutit se“, vyjadřovat veřejně své trápení a emoce a sdílet je s druhými, zatímco u mužů by stejné chování mohlo vzbudit pohrdání či posměch, protože „pravý muž přece nebrečí“. Muži tak své trápení nesou mnohdy zcela sami, což je může vést do těžké sociální izolace, k alkoholismu, depresím a sebevraždám. Pečující ženy sice také nemají institucionální podporu ze strany společnosti, ale mají k dispozici alespoň neformální sítě, ve kterých mohou sdílet své emoce. Pro muže by mohlo být využití takových neformálních sítí rizikové z hlediska jejich maskulinity.

Pokud jsou ženy „sendvičové generace“ opomíjenou skupinou sociální práce, tak muži se stávají téměř neviditelnými. S neviditelným společenským problémem sociální práce samozřejmě nepracuje. Sociální práce v České republice se bohužel orientuje na problémy viditelné, problémy, jejichž řešení nese politické body těm, kteří sociální práci financují. Neustálilo se zde pojetí sociální práce jako preventivního nástroje ke zvyšování kvality života lidí, které zcela samozřejmě patří do společností na určité úrovni kulturního vývoje. Proto asi nelze počítat s tím, že by v nebližší době začala „sendvičová generace“ sociální práci více zajímat.