Opravdu pana premiéra pálí nedostatek žen v politice?

Opravdu pana premiéra pálí nedostatek žen v politice?

Článek „Paroubková: Ženy do politiky nepatří“ (MfD, 4. ledna 2006) sice zvedl jistou diskusi k tématu účasti žen v politice a o počtu kandidátek ženského pohlaví na kandidátních listinách do voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, netrvala však nijak dlouho, natož aby tuto otázku podrobněji analyzovala. Zůstalo tak opět jen u konstatování toho, že žen je v politice málo, protože tam pravděpodobně ani nechtějí, případně faktu, že premiér podporuje účast žen v politice, ale v jeho domovské straně ČSSD to není příliš znát.

Diskuse se spíše zaměřily na to, zda se má premiérova manželka k účasti žen v politice vyjadřovat, když při nástupu svého chotě do úřadu vyjádřila přání zůstat spíše v pozadí. Je samozřejmé, že paní Paroubková má právo vyjádřit svůj názor, na druhou stranu - ať už si to přeje či nikoliv - je „veřejnou osobou“ a zároveň manželkou politika, jehož strana, a i on sám, politiku rovných příležitostí alespoň do jisté míry - ačkoli častěji jen slovy než konkrétními aktivitami - prosazují. Svým vyjádřením jde manželka premiéra do jisté míry proti manželovým stanoviskům, což pro něj samého není v roce voleb nijak příhodné.

Téma účasti žen v politice je velice citlivé i proto, že řada žen, které se v politickém prostředí dokázaly prosadit, se ohrazuje proti kvótám, případně i něčemu, co bychom mohli označit za mentoring - tj. pomoci ženám, které by se rády v politice angažovaly. Velice často lze - v různých obměnách - z jejich úst slyšet názor, že pokud dokázaly v politice uspět ony samy, dokáží to i ostatní ženy, a ony nevidí důvod, proč svým potenciálním kolegyním nabízet pomocnou ruku. Na druhou stranu mnoho z těch, které lze potkat v kuloárech Parlamentu či v městských a krajských zastupitelstvech potvrzují, že být ženou v politice není vůbec snadné. Uspět v primárkách, prosadit svůj názor na jednáních, kde jsou často jedinou ženou, účastnit se všech večerních až nočních diskusí a zároveň odpovídat na stereotypní otázky, jak jim manžel pomáhá a jak při své vytíženosti stíhají výchovu dětí (otázky, které muži nikdy neuslyší), to všechno na ně klade větší nároky než na jejich kolegy, kteří jsou pro politiku „normou“.

V české politice se až na zářné výjimky setkáme spíše se ženami, které přijaly „mužský“ styl hry - ať už jde o způsob argumentace či vystupování, a nechtějí ani slyšet o tom, že by snad pociťovaly diskriminaci. Stejně jako jejich kolegové vystupují velice výrazně proti otázce rovných příležitostí (jsou možná ochotné diskutovat o otázce domácího násilí, ale to až po dlouhých letech práce neziskových organizací na tomto poli), nevidí důvod, proč by měly být zavedeny kvóty ve volebním systému, ani po zveřejnění dat o rozdílech v příjmech žen a mužů na všech úrovních nehodlají diskutovat o možných formách nápravy, natož o pozitivních akcích a tak podobně.

Jakoby si snad ani celá skupina těchto politiků a političek, kteří bohužel tvoří dnes v české reprezentaci většinu, neuvědomovala, že těmito postoji jdou přímo proti závazkům, které Česká republika má na mezinárodní úrovni - jmenujme alespoň CEDAW a Pekingskou akční platformu. V obou případech má Česká republika povinnost pravidelně vyhodnocovat své aktivity směrem k prosazování rovnosti žen a mužů ve společnosti. Není asi nutné konstatovat, že v novodobé historii České republiky bylo takových aktivit pomálu a pokud ano, byla valná většina z nich realizována neziskovým sektorem bez jakékoli podpory státu.

Nejde samozřejmě v první řadě o to, aby v politice bylo 50% zastoupení žen. Ani není pointou to, že by ženy měly být v politice proto, že přinášejí jiný pohled na oblasti řešené politiky. Žen je v politice třeba čistě proto, aby i politická reprezentace odrážela složení svých voličů a plátců daní - s tím, že budou v politice muži a ženy reprezentováni vyváženěji, pak samozřejmě souvisí větší diferenciace pohledů založená na jejich pracovních, resp. obecně životních zkušenostech.

Ještě k panu premiérovi: jeho stanovisko, že je „…osobně přesvědčen, že by v politice mělo být více žen, a snaží se to v ČSSD prosazovat.“ (MfD, 4. ledna 2006), je, ač kriticky připouští, že se mu to v tomto roce úplně nepodařilo, velice pochybné. Jedna věc je něco dělat, a druhá o tom jen alibisticky mluvit. Kdyby totiž pan Paroubek opravdu stál za větší účastí žen v politice, asi by se nestalo, že by se jediná žena, která toto téma v Poslanecké sněmovně prosazuje a reprezentuje ČR v této otázce i na mezinárodních akcích, protože o genderových tématech jako jedna z mála něco ví, ocitla až na sedmém místě středočeské kandidátky. Mám na mysli předsedkyni Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, Annu Čurdovou. A zcela jistě by pak také nedošlo k tomu, že žena je ze všech kandidátních listin ČSSD v čele jediné z nich (Ing. Hana Orgoníková v Královehradeckém kraji).

Neodvažuji se už vůbec uvažovat o přístupu ostatních parlamentních stran k otázce rovných příležitostí, resp. většímu zastoupení žen v politice. Vyjma členek a některých členů KSČM nevnímá žádná ze zbývajících stran toto téma jako podstatné a relevantní jejich politickým, resp. volebním cílům. Mezi mimoparlamentními stranami je jistá vstřícnost k postavení otázky rovných příležitostí ve vlastní agendě znát pouze u Evropských demokratů a Strany zelených. A to je dost smutná bilance.

Podle zpráv v médiích se vláda pozitivně vyjádřila k návrhu Rady vlády pro rovné příležitosti, aby všichni vedoucí představitelé vlády a ministerstev absolvovali školení v oblasti rovných příležitostí, a zároveň chce realizovat kampaň na podporu rovných příležitostí v oblasti účasti žen a mužů v politickém životě. Hodlá toto vláda stihnout do letošních parlamentních voleb? Nebo jde jen o prohlášení, které sice dobře zní, ale realizace se nedočká?