Osmdesátiny Otky Bednářové
17. červen 2007
| Jiřina Šiklová
Novinářka, rozhlasová a televizní redaktorka, perzekuovaná a vězněná za svoji protiokupační činnost v srpnu 1968, za podpis Charty 77, za spoluzakladatelství VONS, slaví 18.6.2007 životní jubileum. Gratulujeme! Jiná významná disidentka, Jiřina Šiklová, napsala Otce Bednářové k jejím narozeninám dopis, který si můžete přečíst na následujících řádcích.
Paní Otka Bednářová,
Havelská 23, Praha 1
V Praze l2.6. 2007
Milá Otko, milá Dífko !
Vzpomínám, jak mojí mamince bylo 80 let, já byla v Ruzyni a Ty jsi byla tak hodná, že jsi za ní šla a povídala si s ní. Bylo to v lednu l982, tedy již před více jak 25 lety. A to jsem Tě již dobře znala, takže naše přátelství trvá opravdu dlouho. Děkuji tedy dodatečně za svoji maminku a současně si uvědomuji, že nyní jsi v jejím věku TY. Neuvěřitelné.
Tak na Tebe vzpomínám, chtěla bych pro Tebe něco hezkého udělat, ale Ty, jak jsem se dozvěděla od Tvého Honzy, nechceš nic slavit a říkáš, že jsi již brzo unavená. Helena Klímová Tě ale chce pozvat na babinec k sobě, někdy koncem června. Protože to není propojeno s „Tvojí“ oslavou, tak snad přijdeš. To víš, Dáša Baťková již nepřijde, ale budeme na ni myslet.
Takže milá Otko, chci Ti gratulovat, popřát vše dobré a říci Ti, že Tě mám ráda a vážím si toho, že Tě znám, poděkovat Ti za to, že jsem toho mohla vedle Tebe a s Tebou tolik prožít. Vzpomínám jen namátkou: jak jsi opisovala texty v bytě na Jižním Městě a měla jsi psací stroj strčený v krabici pokryté dekou a novinami, aby to trochu izolovalo zvuk úderů klávesnice psacího stroje. Jak jsi ke mně přišla v květnu l979 a sdělila, že Tvoji kluci jsou již zavření, ale Tobě je líto, že již máš všechny Infochy přepsané v l8ti kopiích a tak nechceš, aby to přišlo vniveč a tak jsi se u mě zastavila, abys mně to předala a já abych to ještě čerstvé poslala do zahraničí. Ani jsi nebyla smutná. Jen jsi se šla u mne vykoupat a kupodivu jsi si vzala jedno tričko přímo na sebe, abys byla do toho vězení čistá. Měly jsme tehdy skoro stejná trička, obě jsme je dostaly od Heleny Prečanové. Byly bílé, s drobnými kvítky a hnědou nebo červenou paspulkou u rukávů a ve výstřihu. Já z nich to jedno ještě mám a občas ho nosím. Asi je to to Tvoje, co jsi ho u mne vyměnila za to moje, čisté.
Pak si vzpomínám, jak jsme se scházely vždy ve výtahu v Thomayerce. Tys tam čekala na chodbě, já přišla, „jako jsem Tě neviděla“, ale šla jsem do výtahu, Ty jsi přistoupila a ve výtahu jsme si vyměnily věci a každá z nás pak vystoupila v jiném poschodí. Zprávy jsme si občas nechávaly u Niny Matulové. Ta to buď všechno věděla, nebo to všechno tušila, ale dovedla mlčet. Jí také nikdo za tuto službu nepoděkoval!
Také nikdy nezapomenu, jak tvoji kluci s Ivanem Kynclem jeli za Tebou do Opavy a tam čekali, až tě někde uvidí a vyfotí tě. Dodnes nevím, zda jsi o tom vůbec věděla. Pak ty fotky přinesli ke mně, viděla jsem je teprve po letech. Teď nedávno byly zařazeny do sborníku, který byl vydán pro výstavu fotografií Ivana Kyncla. Nebo jak jsi se vrátila z vězení a byla jsi tak zoufale hubená, až se Ti profilovala céva na ramením kloubu. A přitom jsi se smála a říkala jsi, že být ve vězení vlastně nic není, protože člověk je tam jenom a jenom zavřen a nic stejně dělat nemůže.
Ty jsi taky vymyslela, že do lentilek, které bylo možné dát do balíčků pro vězněné, je možné zamíchat i nějaké vitamíny. Tak jsem potom ty léky zase já brala na oddělení a Ty jsi je míchala a přidávala ty vitamíny do krabiček a protože ta dražé byla barevná, tak se to v těch lentilkách ztratilo a smíchalo. Byla jsi přesná a tak jsi z těch krabiček vždycky vybrala opravdové žluté a zelené lentilky, aby po přidání těch léků to mělo podobnou směs.
Když vás zavřeli po Vonsu, v červnu či červenci l979, tak jsem z toho byla moc smutná a chodila jsem po lese a sama sebe se občas ptala: mám právo dívat se na tak hezké věci kolem a sbírat houby, když chudák Otka sedí někde za mřížemi? A pak jsem si řekla, že se na to mohu dívat, ale musím se dívat tak trochu i za Tebe. Ani vlastně nevím, zda jsem Ti tohle někdy řekla. Sama sebe jsem zapřísahala, že musím být dobrá a dělat užitečné věci taky proto, abych Tě mezi námi v disentu nějak nahradila.
Po převratu jsme obě postupovaly podobně. Ani jedna z nás nešla do „velké politiky“, ale do nevládních organizací. Přesto, že jsme o sobě věděly, trochu jsme se vzájemně ztratily z očí. Dodnes nechápu, jak jsem stačila chodit do práce, starat se o rodinu, děti, starou maminku a ještě vás obcházet bez domluvy telefonem napřed a nosit a odnášet od vás texty a ty zase nosit a odnášet jinam, odkud se to pak posílalo ven přátelům do exilu. Dneska bych to asi nestačila. A to mám k dispozici e-mail, internet, telefon, mobil a ve všech dopravních prostředcích dopravy již mohu - vzhledem ke svému věku – jezdit zadarmo. A to jsem k tomu každý den vařila teplé večeře, protože to bylo levnější a ráno připravovala dětem svačiny. Strojek na krájení chleba jsem ale tehdy již měla. Zato dneska ho již nepoužívám. A všechna ta jména krycí, která jsem pro Tebe měla: Hoffman, Dvorská (protože jsi bydlela na Novodvorské), Dobrá víla, Dífka s pravopisnou chybou a na další si nevzpomínám. Vilém Prečan by to ale určitě věděl.
Teď Ti mohu říkat docela normálně Otka Bednářová, ale zase na to nemám čas, nebo jsem tak špatná, že si ten čas, abych za tebou přišla, neudělám. Jsem potvora, napravím to a přijdu. Vždyť bydlíš stále v té Havelské, jak jsi bydlela. Jen ten pitomý barák zamykají. Tuhle jsem tam vzala za kliku a bylo zamčeno. Tak holt příště napřed zavolám. Ale vy nemáte výtah a Tobě se špatně chodí po schodech. Vidíš, to jsou problémy, které jsme před převratem neměly. Krásnou pusu a hezky ty narozenin oslav !!!!!
Tvoje Jiřina Šiklová (taky Dífka )
Havelská 23, Praha 1
V Praze l2.6. 2007
Milá Otko, milá Dífko !
Vzpomínám, jak mojí mamince bylo 80 let, já byla v Ruzyni a Ty jsi byla tak hodná, že jsi za ní šla a povídala si s ní. Bylo to v lednu l982, tedy již před více jak 25 lety. A to jsem Tě již dobře znala, takže naše přátelství trvá opravdu dlouho. Děkuji tedy dodatečně za svoji maminku a současně si uvědomuji, že nyní jsi v jejím věku TY. Neuvěřitelné.
Tak na Tebe vzpomínám, chtěla bych pro Tebe něco hezkého udělat, ale Ty, jak jsem se dozvěděla od Tvého Honzy, nechceš nic slavit a říkáš, že jsi již brzo unavená. Helena Klímová Tě ale chce pozvat na babinec k sobě, někdy koncem června. Protože to není propojeno s „Tvojí“ oslavou, tak snad přijdeš. To víš, Dáša Baťková již nepřijde, ale budeme na ni myslet.
Takže milá Otko, chci Ti gratulovat, popřát vše dobré a říci Ti, že Tě mám ráda a vážím si toho, že Tě znám, poděkovat Ti za to, že jsem toho mohla vedle Tebe a s Tebou tolik prožít. Vzpomínám jen namátkou: jak jsi opisovala texty v bytě na Jižním Městě a měla jsi psací stroj strčený v krabici pokryté dekou a novinami, aby to trochu izolovalo zvuk úderů klávesnice psacího stroje. Jak jsi ke mně přišla v květnu l979 a sdělila, že Tvoji kluci jsou již zavření, ale Tobě je líto, že již máš všechny Infochy přepsané v l8ti kopiích a tak nechceš, aby to přišlo vniveč a tak jsi se u mě zastavila, abys mně to předala a já abych to ještě čerstvé poslala do zahraničí. Ani jsi nebyla smutná. Jen jsi se šla u mne vykoupat a kupodivu jsi si vzala jedno tričko přímo na sebe, abys byla do toho vězení čistá. Měly jsme tehdy skoro stejná trička, obě jsme je dostaly od Heleny Prečanové. Byly bílé, s drobnými kvítky a hnědou nebo červenou paspulkou u rukávů a ve výstřihu. Já z nich to jedno ještě mám a občas ho nosím. Asi je to to Tvoje, co jsi ho u mne vyměnila za to moje, čisté.
Pak si vzpomínám, jak jsme se scházely vždy ve výtahu v Thomayerce. Tys tam čekala na chodbě, já přišla, „jako jsem Tě neviděla“, ale šla jsem do výtahu, Ty jsi přistoupila a ve výtahu jsme si vyměnily věci a každá z nás pak vystoupila v jiném poschodí. Zprávy jsme si občas nechávaly u Niny Matulové. Ta to buď všechno věděla, nebo to všechno tušila, ale dovedla mlčet. Jí také nikdo za tuto službu nepoděkoval!
Také nikdy nezapomenu, jak tvoji kluci s Ivanem Kynclem jeli za Tebou do Opavy a tam čekali, až tě někde uvidí a vyfotí tě. Dodnes nevím, zda jsi o tom vůbec věděla. Pak ty fotky přinesli ke mně, viděla jsem je teprve po letech. Teď nedávno byly zařazeny do sborníku, který byl vydán pro výstavu fotografií Ivana Kyncla. Nebo jak jsi se vrátila z vězení a byla jsi tak zoufale hubená, až se Ti profilovala céva na ramením kloubu. A přitom jsi se smála a říkala jsi, že být ve vězení vlastně nic není, protože člověk je tam jenom a jenom zavřen a nic stejně dělat nemůže.
Ty jsi taky vymyslela, že do lentilek, které bylo možné dát do balíčků pro vězněné, je možné zamíchat i nějaké vitamíny. Tak jsem potom ty léky zase já brala na oddělení a Ty jsi je míchala a přidávala ty vitamíny do krabiček a protože ta dražé byla barevná, tak se to v těch lentilkách ztratilo a smíchalo. Byla jsi přesná a tak jsi z těch krabiček vždycky vybrala opravdové žluté a zelené lentilky, aby po přidání těch léků to mělo podobnou směs.
Když vás zavřeli po Vonsu, v červnu či červenci l979, tak jsem z toho byla moc smutná a chodila jsem po lese a sama sebe se občas ptala: mám právo dívat se na tak hezké věci kolem a sbírat houby, když chudák Otka sedí někde za mřížemi? A pak jsem si řekla, že se na to mohu dívat, ale musím se dívat tak trochu i za Tebe. Ani vlastně nevím, zda jsem Ti tohle někdy řekla. Sama sebe jsem zapřísahala, že musím být dobrá a dělat užitečné věci taky proto, abych Tě mezi námi v disentu nějak nahradila.
Po převratu jsme obě postupovaly podobně. Ani jedna z nás nešla do „velké politiky“, ale do nevládních organizací. Přesto, že jsme o sobě věděly, trochu jsme se vzájemně ztratily z očí. Dodnes nechápu, jak jsem stačila chodit do práce, starat se o rodinu, děti, starou maminku a ještě vás obcházet bez domluvy telefonem napřed a nosit a odnášet od vás texty a ty zase nosit a odnášet jinam, odkud se to pak posílalo ven přátelům do exilu. Dneska bych to asi nestačila. A to mám k dispozici e-mail, internet, telefon, mobil a ve všech dopravních prostředcích dopravy již mohu - vzhledem ke svému věku – jezdit zadarmo. A to jsem k tomu každý den vařila teplé večeře, protože to bylo levnější a ráno připravovala dětem svačiny. Strojek na krájení chleba jsem ale tehdy již měla. Zato dneska ho již nepoužívám. A všechna ta jména krycí, která jsem pro Tebe měla: Hoffman, Dvorská (protože jsi bydlela na Novodvorské), Dobrá víla, Dífka s pravopisnou chybou a na další si nevzpomínám. Vilém Prečan by to ale určitě věděl.
Teď Ti mohu říkat docela normálně Otka Bednářová, ale zase na to nemám čas, nebo jsem tak špatná, že si ten čas, abych za tebou přišla, neudělám. Jsem potvora, napravím to a přijdu. Vždyť bydlíš stále v té Havelské, jak jsi bydlela. Jen ten pitomý barák zamykají. Tuhle jsem tam vzala za kliku a bylo zamčeno. Tak holt příště napřed zavolám. Ale vy nemáte výtah a Tobě se špatně chodí po schodech. Vidíš, to jsou problémy, které jsme před převratem neměly. Krásnou pusu a hezky ty narozenin oslav !!!!!
Tvoje Jiřina Šiklová (taky Dífka )