Práce s prostorem
Kunsthistorička Irene Nierhaus často podotýká, že prostor je kulturní systém reprezentace, který mimo jiné vytváří gender. Další a další generace žen na problém prostoru narážejí a jsou nuceny jednat. Podle Michela de Certeau je místnost prostor, ve kterém někdo něco dělá.
Světová výstava ve Vídni
Hustě prší. Píše se rok 1873. Je začátek června a my se nacházíme v rozsáhlém parku Prátr na Světové výstavě ve Vídni. Výstavy oslavují novinky a pokrok, ztvárňují ideologické cíle a vytvářejí politický kapitál, z kterého naše kultura čerpá svá přesvědčení a vize budoucnosti. Vraťme se ale k deštivému červnu 1873. Jediný zřízenec odemkne bez ovací dveře pavilonu. V dohledu není žádný politik ani hodnostář. Zaměstnanci a hostesky s katalogy se připraví. Budova je otevřena pro veřejnost.
Způsob, jakým byl tehdy otevřen pavilon zasvěcený dějinám vynálezů a ženské práci, postrádal jakýkoli náznak slavnostního okamžiku. Podobně byly zahájeny i samotné výstavy Technické inovace jako vzdělávací cíl a Ženské práce. Můžeme si to samozřejmě vyložit jako prozíravé gesto, jako veřejné odmítnutí obřadného a zpolitizovaného stylu (sebe)prezentace a snahu prosadit volný přístup pro všechny. Lze však správně předpokládat, že taková interpretace se značně liší od soudobého vnímání. Zmíněným pavilonům a výstavám nikdo nevěnoval pozornost, protože se týkaly nevýznamné a přehlížené skupiny. Je proto na nás, abychom zpochybnili kanonický tradicionalismus způsobu reprezentace a popisování prostoru, který nás obklopuje dosud. Je třeba jej ze všech stran prozkoumat, kriticky nahlédnout a narušit. Způsob popisu jednání a možnosti jednat spolu úzce souvisí. Výběr exponátů na výstavě ženských výrobků na Světové výstavě ve Vídni dokazuje, jak úzkým korzetem byl soudobý koncept „ženské práce” sešněrován. Bylo politicky výhodné pohlížet na ženskou práci jako na okrajovou záležitost. Pracovní síla, kterou ženy představovaly, byla ve společnosti zapotřebí, a výbušný potenciál politických a společenských hnutí byl nasnadě. Všichni si také uvědomovali symbolický význam uměleckých a literárních děl ženských autorek. Navzdory původním záměrům tyto hodnoty ocenit však k ničemu takovému nakonec nedošlo a výsledná výstava zdaleka neodrážela společenský přínos žen. Historičky Gunda Barth-Scalmani a Margret Friedrich se výstavou podrobně zabývaly (1). Spisovatelka Aglaja von Enderes v katalogu k rakouské výstavě ženské práce píše, že práce, kterou ženy odvádějí, musí být nedílnou součástí „celkového obrazu kulturních činností dneška jako jsou vynalézavost a práce, jakož i dalších iniciativ, které nazýváme lidskými výkony". (2)
Takový obraz ale nebude kompletní nikdy. Výstava o práci Rakušanek však přesto nastolila určitý precedens v dějinách Světových výstav, které představují motor pokroku a na kterých kulturní formace vytvářejí společenský význam a masovému diváctvu nabízejí symbolický pořádek. Prostor vyhrazený ženám je pak sám o sobě důkazem veškerého napětí, sporů, požadavků a nevyřešených nejasností, které s sebou ženy nesou.
Konec 19. století charakterizují mocné vlny urbanizace velkých měst v Evropě i Americe. Město slibovalo možnosti a svobodu. Ale kde se mohly ženy bez zábran scházet? Kde mohly číst noviny? Kde se dozvídaly o podnikatelských příležitostech? Kde se mohly konat literární dýchánky? Kde mohly ženy v klidu hrát biliár? Kde se mohly jen tak upravit nebo osvěžit?
Nový vídeňský ženský klub
Městské infrastruktury rozšiřují akční rádius města, a tento akční rádius nabízí větší příležitosti ke schůzkám a dalším iniciativám. Správný čas nastal 18. listopadu 1903, kdy byl v centru města v čísle 11 na ulici Tuchlauben otevřen Nový vídeňský ženský klub, který pracujícím ženám poskytl prostor ke čtení, psaní, odpočinku, biliáru i osvěžení na toaletách. Jídelnu šlo využít k přednáškám. Předchozí prostory Vídeňského ženského klubu navrhl Adolf Loos a byly také situovány v prvním obvodu ve čtvrti Trattnerhof. Konaly se tam výstavy, přednášky, hudební pořady, vzdělávací kurzy i výlety a exkurze. Také zde vznikl literární spolek. V roce 1905 bylo založeno informační centrum pro ženské zájmy, které poskytovalo informace o pracovních příležitostech a poradenství v oblasti zaměstnání. Tento kolektivní prostor tak získal produktivní účel, který působil formativně. Skrýval v sobě potenciál nových setkání ve veřejné, ženské sféře.
V roce 1903 založila Constance Smedley v londýnské čtvrti Piccadilly se svými přáteli klub Lyceum. Budovu postavili ve čtvrti do té doby ovládané muži, a podobně jako ve Vídni se klub zaměřoval na společenský a obchodní styk. Šlo zde o vliv. Jak poukazuje historička Erika Rappaport, Lyceum poskytlo ženám vymoženosti domova i podniku v jednom a bez omezení (3). Ženy měly najednou důvod vyrazit do města a když tam už byly, měly možnost se sejít v novém veřejném prostoru, který si samy vytvořily. Na přelomu dvacátého století tak prostory, které si ženy samy vybudovaly, rozšířily záběr své působnosti a dostaly se do obecného povědomí. Tyto prostory byly součástí procesu, v němž se modernizovala identita měst od Berlína po Vídeň a od Bostonu po San Francisco, po celé Evropě a Severní Americe. Tato místa strukturovala společenství; byla součástí městské infrastruktury vytvořené ženami a pro ženy, umožňovala činnosti, které „osvobozují” prostor.
Mít povědomí o místech, která slouží ženám, znát jejich příběhy a ukazovat je v jiném světle, přestože všechny jejich tváře nemůžeme nikdy zachytit, je úkolem institucí, které vytváří paměť měst - muzeí. Muzea jsou místem, kde příběhy měst dostávají kulturní podobu. Způsob vyprávění nejen ovlivňuje obraz daného města, ale také určuje, kdo v něm hraje jakou roli. Ve sbírkách Muzea města Vídně například nenajdeme žádnou zmínku ani o Aglaje von Enderes, autorce katalogu k výstavě ženské práce na Světové výstavě v roce 1873; ani o zakladatelkách Nového vídeňského ženského klubu Claře Wittgenstein a Yelle Hertzka; ani o Ernestině von Fürth, ředitelce klubové knihovny; nemají tam sebemenší zprávu o zakladatelkách rakouského sboru sufražetek. Aby vás vůbec napadlo po těchto ženách pátrat, musíte o nich mít alespoň nějaké ponětí, a k tomu je zapotřebí, aby existovaly ve veřejném povědomí.
Muzeum žen
Mikrofony jsou zapnuty. Všechny židle v sále jsou plné, i v poslední řadě. Do sálu Městské knihovny na vídeňské radnici se zatím nedostavila přednášející. Je 7. října 2010. Očekávanou řečnicí je spoluzakladatelka íránského Muzea žen Mansoureh Shojaee, která ještě v Café Eiles probírá s Azitou Goodarzi poslední body své přednášky. Azita Goodarzi, vídeňská architektka íránského původu, se dnes nabídla jako tlumočnice. Paní Shojaee vystupuje na pódium. Iniciativa proměňuje politiku prostoru. Mansoureh Shojaee byla nejdřív knihovnicí, pak začala bojovat za ženská práva a stala se aktivistkou a zakladatelkou muzea. Stála u zrodu ženského kulturního centra Markaz-e Farhangi-ye Zanan. Spolu se Shirin Ebadi založily íránské Muzeum žen. Psala o dějinách Mezinárodního dne žen v Íránu. Příběh boje za vytvoření prostor, které budou sloužit ženám, je v každé politické, ekonomické a sociální situaci jiný, řekla Mansoureh Shojaee jasně ve své přednášce. V Íránu byla Mansoureh Shojaee několikrát uvězněna. Nyní působí v Německu, kde přednáší a účastní se diskuzí, panelů a výměnných stáží. Snaží se vytvářet prostor k dialogu mezi různými prostory a obdobími. Na sympóziu „Ženy: Muzeum. Mezi strategií sbírek a sociální platformou”, které se konalo v Městské knihovně na vídeňské radnici a na kterém jsem se podílela jako kurátorka, se společně sešli aktivisté, odborníci na vzdělávání, výzkumnice, historikové, umělkyně, kulturní mediátoři, kunsthistorici, kurátorky a ředitelé muzeí, aby si vyslechli přednášky a zúčastnili se společné diskuze s cílem kriticky zhodnotit současnou pozici žen v muzejnictví. Pozvali jsme Gudrun Ankele, Petju Dimitrova, VALIE EXPORT, Danielu Hammer-Tugendhat, Stellu Rollig, Carlu Bobadilla, Stefanii Pitscheider, Astrid Schönweger, Petru Unger, Vidu Bakondy, Evu Geber, Li Gerhalter, a Edith Saurer. Diskuse moderovaly Silvie Aigner, Karin Schneider a Marion Thuswald.
Tématem byla ženská muzea, která jsou zakládána většinou svépomocí od osmdesátých let, první vznikala v Německu. Diskuse se soustředily na vztah žen a muzeí a na jeho vliv na organizaci prezentace, otázky identity, tvorbu dějin a prostorů. Příběhy mění prostor. I naše nikdy nekončící diskuse mění prostor a my jej potřebujeme, abychom v ní mohli pokračovat. Potřebujeme také zdroje. Muzea mají kapacitu k tomu, aby působila alespoň potenciálně jako veřejné fórum. Veřejností myslím ženy i muže, ale i další diferenciace/způsoby rozlišení. Pokud by rozmanitost dějin vedla k jiným otázkám, konflikty by se mohly stát a staly by se programovými. Mohli bychom začít u rozporuplných dějin ženských hnutí, prostorů a příběhů. Ve Vídni neexistuje muzeum žen. Ve Vídni je mnoho muzeí žen. Každé muzeum může být a mělo by být muzeem žen. Něčemu podobnému jsme ale zatím na hony vzdáleni. Jak daleko ale jsme, bude záležet na tom, jak si povedeme v bitvě o prostor pro feministické hnutí a pro feministické dějepisectví, které se zaměří na místa, kterým vdechnou život slova žen a jejich práce.
(1) Gunda Barth-Scalmani/Margret Friedrich: „Frauen auf der Weltausstellung von 1873: Blick auf die Bühne und hinter die Kulissen” (Ženy na Světové výstavě roku 1873: Pohled na jeviště a do zákulisí).
(2) Aglaja von Enderes, Catalog for the Austrian Women’s Work Exhibition.
(3) Despina Stratigakos: A Women’s Berlin: Building the Modern City (Berlín žen: Budování moderního města.)
Použitá literatura:
Gunda Barth-Scalmani/Margret Friedrich: „Frauen auf der Weltausstellung von 1873: Blick auf die Bühne und hinter die Kulissen” (Ženy na Světové výstavě roku 1873: Pohled na jeviště a do zákulisí), in: Brigitte Mazohl-Wallnig, in: Bürgerliche Frauenkultur im 19. Jahrhundert (Měšťanská kultura žen v 19. století) , L'Homme. č. 2, Vídeň 1995.
Aglaja von Enderes, Catalog for the Austrian Women’s Work Exhibition (Katalog k výstavě ženské práce na Světové výstavě ve Vídni), Vídeň, 1873.
Elke Krasny: Stadt und Frauen. Eine andere Topographie von Wien (Město a ženy: Topografie Vídně jinak), Vídeň 2008.
Irene Nierhaus, Felicitas Konecny: Räumen. Baupläne zwischen Raum, Visualität, Geschlecht und Architektur (Prostory. Stavební projekty mezi prostorem, vizualitou, pohlavím a architekturou.), Vídeň 2002.
Erika Rappaport: Shopping for Pleasure. Women in the Making of London’s West End (Nákupy pro radost. Role žen ve vývoji londýnského West Endu.), Princeton University Press 2000.
Despina Stratigakos: A Women’s Berlin: Building the Modern City (Berlín žen: Budování moderního města), University of Minnesota Press, 2008.