Příběh o naději
Jmenuji se Natálie a chtěla bych Vám vyprávět svůj příběh.
Měla jsem krásné dětství až do doby, než mi umřeli rodiče. Byla jsem nemocná a hlídala mě babička. Rodiče měli koupené lístky do opery. Ten osudný večer byla bouřka a padaly kroupy. Pamatuji si, jak zvonil telefon. Babička jej zvedla, chvíli s někým mluvila, pak položila sluchátko a rozbrečela se. Pak mě poslala spát a řekla mi, že si ráno musíme promluvit.
Další den ráno mi řekla, že jsou moji rodiče mrtví, že dostali smyk a nabourali čelně do mostu, když se vraceli z opery. Také mi vysvětlila, že ona je jediná žijící příbuzná, kterou mám. Bohužel byla moc stará na to, aby mě každý den hlídala a starala se o mě. A tak mě v mých sedmi letech odvezla do dětského domova. Tam jsem zapomněla, co znamená slovo rodina, stal se z něj pouze nějaký pojem. Jelikož jsem byla nová a nezapadala jsem, tak jsem stala takovou „narušitelkou“, „vetřelkyní“. Stávala jsem se terčem častých nadávek a občas mě i napadli. Nejen děti, ale i pracovnice. Údajné „tety“, kamarádky pro všechny. Pro mě to byly spíše bachařky. V domově jsem docházela i do školy. Můj prospěch a moje známky se odvíjely od toho, jak se ke mně ostatní chovali. Ze začátku jsem si myslela, že se ke mně chovají špatně jen z toho důvodu, protože jsem nová. Jenže po pár letech mi došlo, že to bylo z důvodu mé barvy. Jsem Romka a nepřipadá mi, že jsem nějak méněcenná. Když mi bylo 16 let, tak mě v domově znásilnil sociální pracovník. Všechno, co se stalo v domově, to tam také zůstalo. Řekla jsem bachařkám, co se stalo. V té chvíli jsem zjistila, že jsem udělala největší chybu. Vyslechla jsem si, že jsem lhářka, že už určitě nejsem panna, že jsem cigánka zasraná, a ty že jsou lhářky už od narození. A taky jaká máma, taková dcera. To už jsem měla dost. V tom záchvatu zlosti a nikdo mi nebude nadávat do mojí mrtvé mámy. Strčila jsem do jedné z nich. Ta se zakymácela a začala se kutálet ze schodů. Tím, jak byla tlustá, tak se ani nestihla chytit zábradlí a už ležela bez hnutí pod schody. Od té doby se se mnou už nikdo nemazlil. Byla jsem cigánka, co shodila bílou pracovnici ze schodů, a už jsem byla poznamenaná a nežádoucí. Zavřeli mě do pasťáku. Za devět měsíců se mi narodil syn. Po porodu jsem byla dost unavená, tak jsem usnula. Když jsem se probudila, ležela jsem už na pokoji, ale po mém dítěti se slehla zem. Chtěla jsem vstát z postele, ale byla jsem přivázaná. Nedávalo mi to smysl. Včera jsem rodila a teď tohle. Začala jsem sebou škubat, v domnění, že se mi snad povede řemeny rozvázat. V tom do pokoje vešla sestra. Viděla, jak se snažím odpoutat, zavolala si na pomoc sanitáře a píchli mi něco na uklidnění. Nevím, co bylo za den, jen vím, že byla tma, když jsem se vzbudila. Všude byl klid, žádný hluk, jen hrobové ticho. Ležela jsem na posteli a koukala na strop. Podívala jsem se na své ruce, řemeny byly pryč. Jediné, co mi zůstalo, byl vpich po jehle. Cítila jsem se strašně unavená a okradená. Chtěla jsem opět vstát, ale jakmile jsem se postavila, podlomila se mi kolena a já se sesunula k zemi. Po čtyřech jsem se doplazila do koupelny a začala zvracet. Bylo mi dost špatně. Nevím, jestli to bylo z toho, že se mnou zacházejí jako s dobytkem, nebo z toho, že mi ukradli syna a já nevím, co s ním je. Byla jsem mladá, ale určitě ne hloupá. Druhý den ráno mě sestra zvedla od záchodové mísy a pomohla mi zpět do postele.
Když jsem se chtěla zeptat na své dítě, byla jsem odbyta odpovědí, že doktor přijde v deset a vše mi rád vysvětlí.
Doktor přišel. Doběhl o půl dvanácté s chabou omluvou, že mu nejela tramvaj a rychle si zapínal zip na kalhotách. Začala jsem se ptát na svého syna. K mému překvapení mi doktor oznámil, že za prvé neví, o čem to tady mluvím a že v mých záznamech není ani zmínka o tom, že bych v posledních pěti dnech rodila. A hlavně nejsem na oddělení původním, ale jsem v léčebném zařízení pro lidi s psychickými problémy. Přivezli mě dva zřízenci s tím, že jsem pod vlivem nějaké látky a chtěla jsem spáchat sebevraždu. V tomto zařízení jsem zůstala ještě dalšího půl roku. Pustili mě, až když jsem upustila od toho, že jsem porodila, narodil se mi syn a oni mi ho ukradli.
Vrátila jsem se zpět do domova, ale už jinam. Zaměřila jsem se na to, abych našla svého syna. Docházela jsem každé tři měsíce do léčebného zařízení „Duhový list“ na pravidelná setkání, aby zjistili, jestli jsem v pořádku. Jaký je můj zdravotní stav a jestli nemám nějaké psychické potíže (halucinace). Za moje herecké výstupy bych si zasloužila Oskara, ale na doktora to zabralo. Tímto výkonem jsem se oprostila od zbytečných návštěv doktora sukničkáře a sestry, která moc rozumu nepobrala, ale byla hezká.
Nyní je mi třicet let, pracuji v sociálních službách. Pomáhám ženám a dívkám z dětských domovů nebo i ženám bez přístřeší. Neustále pátrám po svém synovi, zatím neúspěšně. Nemám rodinu, ale mám NADĚJI.