Reakce na článek "Učit holky s holkama?"

V pateční příloze Akademie LN vyšel článek týkající se ženských a mužských schopností s podtitulem „Školy respektují rovnost žen a mužů. Možná by si ale měly připustit jejich odlišnost“. Text je skvělou ukázkou rétorických strategií tzv. nového sexismu, tedy způsobu vyjadřování, které zdánlivě citlivě uvažuje o rodové problematice a vyhýbá se diskriminaci na základě pohlaví, současně však tuto diskriminaci více či méně skrytě uskutečňuje. Typickým pro takové vyjadřování je složení výroku ze dvou částí, z nichž první staví autorku či autora do pozice informované osoby podporující rovnost mezi ženami a muži, a slouží tak jako legitimizace druhé částí výroku navazujícího spojkou „ale“, v níž je vytvářen zcela opačný význam. Tímto způsobem je zkonstruován jak podtitulek článku, tak i celý jeho obsah, který říká: ano, rovnost je samozřejmě důležitá a měli bychom o ni usilovat, ale budeme-li rozumní a rozhlédneme-li se, jak to ve světě chodí, budeme muset uznat, že přece jen je to cíl nedosažitelný/nežádoucí.

Text je také příkladným zneužíváním statusu vědy k podpoře běžně sdílených předsudků, a již kvůli této dvojí příkladnosti je na něj třeba reagovat. Kromě toho však obsahuje i množství zavádějících údajů, jako například úvodní tvrzení, že u českých učebnic nebyly „v zásadě“ nalezeny větší nedostatky týkající se nerovnosti mezi ženami a muži. Nevím, z jakého výzkumu paní redaktorka čerpala a nevím také, co má na mysli výrazem „v zásadě“, v každém případě je ale nutné zdůraznit, že učebnice nejsou posuzovány pouze podle počtu postav mužů a žen v textu. To je naprosto nedostačující kritérium, hlavní je především to, v jakých rolích tyto postavy vystupují, zda převažuje zobrazení žen jako pečujících matek či dívek jako hodných holčiček hrajících si s panenkami. Zajímalo by mě, zda jsou ilustrační fotografie ke článku (chlapec s populárně vědeckou knihou v podpaží, dívka objímající panenku) míněny jako vzor rodově nekorektních učebnic nebo zda se autorka domnívala, že vyobrazením chlapce i dívky dává rodové rovnosti zadost.

Ve druhém odstavci paní redaktorka představuje svůj názor, podle kterého se liší zejména dívčí a chlapecké schopnosti osvojovat si určité typy vědění, a bylo by rozumné si to připustit. Důkazem odlišnosti je všeobecná známost tohoto faktu. „Každý přece ví“ však nemusí čtenářky a čtenáře přesvědčovat, protože otázka rodové odlišnosti je zkrátka vyřešena zdravým selským rozumem a nyní jen zbývá se k této ztracené moudrosti navrátit. Pak mi však není jasné, proč je článek zařazen na titulní stranu sekce zabývající se současnou vědou. Do kategorie zcela nepodložených tvrzení patří i výrok, že změnou tradičně stereotypní výchovy se žádných změn nedosáhne. V následujícím textu se autorka naopak k „vědeckým poznatkům“ často uchyluje, ovšem zcela překvapivým způsobem. Cituje Františka Koukolíka, který se o ženském a mužském mozku vyjadřuje jako o prolínajících se množinách, a který tak zdůrazňuje (vzhledem k jeho biologickému zaměřením poměrně překvapivě) jejich podobnost oproti rozdílnosti. Paní redaktorka však toto vyjádření interpretuje zcela opačně, a to jako doklad odlišnosti, protože „se tím vlastně připouští, že můžeme mluvit o ženském a mužském mozku“.

Stejně svévolně je nakládáno i s výroky dalších oslovených, které se všechny vyhýbají jednoznačným závěrům a upozorňují na nebezpečí generalizace. Z výroků citované psycholožky o nutnosti přizpůsobit výuku individuálním potřebám dětí například vůbec nevyplývá, že by se mělo přistoupit k oddělenému vyučování dívek a chlapců. Právě proto, že jde o individuální potřeby a ne o potřeby skupinové (dívky versus chlapci), je chybné předpokládat, že všechny dívky mají podobné nároky a že ty se liší od potřeb chlapců. Důraz na individuální odlišnost, tedy různost v rámci skupin, je však paní redaktorkou stejně jako v předchozím případě zhodnocen v souladu s jejím přesvědčením jako důraz na skupinovou odlišnost. K tomu bych chtěla podotknout, že i ty výzkumy, které předpokládají odlišnost mezi schopnostmi žen a mužů, dospívají k závěrům, že rozdíly mezi skupinami žen a mužů jsou menší než rozdíly v rámci těchto skupin, tedy mezi ženami a muži samotnými.

Vyjádření stejné psycholožky, že „lidé jsou v něčem stejní či hodně podobní, v něčem velmi rozdílní“ není pro jistotu komentováno vůbec, tato nic neříkající věta vytržená z kontextu původního rozhovoru je však ideální k tomu, abychom si ji sami spojili s rodovou odlišností. Jak souvisí Gardnerových sedm typů inteligence s odděleným vzděláváním, z textu také nevyplývá, a to ještě musíme odhlédnout od skutečnosti, že Gardnerova teorie zdaleka není jednoznačně přijímána a že psychologických teorií inteligence (jako ostatně všeho) existuje nespočet. Mnohem smysluplnější než argumentovat teoriemi či výzkumy, jejichž výsledky stejně vždy závisí také na tom, z jakých předpokladů vycházíme, je uvažovat o důsledcích těchto teorií, výzkumů či vlastních tvrzení. Co je dosahováno článkem jako je tento? Neznamená „připustit si odlišnost“ také tuto odlišnost potvrzovat a podporovat její reprodukci? A není tato předpokládaná odlišnost zdrojem obtíží, s nimiž se ženy potýkají (nejen) ve svém profesním uplatnění a jejichž odstraňování se nyní věnuje (a bude potřeba věnovat) tolik úsilí?


Kateřina Zábrodská, doktorandka na Psychologickém ústavu AV ČR, Brno