Reflexe genderové problematiky v legislativě Evropské Unie

Zásadní myšlenkou provázející vývoj evropské integrace a vznik Římské smlouvy bylo posílit ekonomickou integraci ve formě jednotného trhu, v rámci integračních snah, se ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského Společenství (EHS) pod článkem 119 aplikuje princip nediskriminace (jako jeden ze zásadních principů společného trhu ES / EU) na odměňování mužů a žen na pracovním trhu "Každý členský stát zajistí ... uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci bude ji nadále dodržovat."

Článek 119 Římské smlouvy byl v daném čase jediným formálním zakotvením principu rovného zacházení s muži a ženami. To znamená, že mandát jednání ohledně rovného zacházení s muži a ženami na úrovni EU byl omezen na jejich rovné odměňování na pracovním trhu. Politická a sociální integrace byly vnímány spíše jako vedlejší efekty a sociální politika nebyla tedy vnímána jako samostatná oblast - pravomoci zůstaly na úrovni členských států. Po uzavření Římské smlouvy ale článek 119 neměl žádný vliv a trvalo přibližně deset let, než opět vzbudil zájem.

Belgii byly iniciovány dva případy (Defrenne I a Defrenne II). V rozsudku Soudního dvora Evropské unie Defrenne II z 8. dubna 1976 (věc 43/75) soud uznal přímý účinek zásady a přímé aplikovatelnosti článku 119 (platný nejen pro vlády členských států, ale i přímo pro občany těchto států a dále konstatoval, že tento článek nemá jen ekonomický význam, ale stejně i sociální rozměr) spolu se směrnicí 75/117/EHS o sbližování právních předpisů členských států v uplatňování zásady stejné odměny pro muže a ženy, která vznikla v 70. letech.

Koncem 60. a začátkem 70. let v západní Evropě zesílila druhá vlna ženského hnutí, které radikálně kritizovalo patriarchální struktury ve všech sférách společnosti. Na základě tohoto přístupu se v následujícím období rozvíjela formální legislativa (v legislativní oblasti začíná preferovat model rovného zacházení) a od poloviny sedmdesátých let přijalo Evropské společenství právní předpisy zaměřené na zajištění rovnosti mužů a žen na pracovišti.

Směrnice o rovném zacházení na pracovním trhu tj. směrnice 76/207/EHS o uplatňování rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání, postupu v zaměstnání a v rámci pracovních podmínek, směrnice 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, které následovaly, se opírali mj. o článek 235 a přinesly nové opatření.

Legitimizace oblasti rovnosti mužů a žen jako jeden z aspektů řešení nevýhodné demografické situace se dostává do popředí v průběhu 80. a 90. let. Dochází k poklesu porodnosti a stárnutí populace, kdy se zvyšuje podíl závislých osob a tato situace je prezentována jako nevýhodná zejména z ekonomických důvodů. Jako další zásadní problém se zde prezentuje přetížení důchodových systémů a systémů sociálního a zdravotního zabezpečení.

V průběhu 80. let proto byly zavedeny tzv. pozitivní / podpůrné akce či opatření. Převládající přístup byl kombinováním legislativy a podpůrných aktivit zaměřených na specifické potřeby žen.

Z legislativního aspektu dochází k přijetí směrnice 86/613/EHS o uplatňování zásady rovného zacházení s muži a ženami vykonávajícími činnost jako osoby samostatně výdělečně činné, včetně oblasti zemědělství, a ochraně samostatně výdělečně činných žen během těhotenství a mateřství.

V  evropském kontextu je patrný výrazný posun od chápání rovnosti přes formální pojetí v článku 119 Římské smlouvy jako ekonomického atributu ke Gender mainstreaming , který představuje poslední z přístupů překonávání rodových  nerovností a dosahování rovnosti skrz integrovaný, právně závazný přístup EU k rovnosti pohlaví.
Evropská unie má v současnosti tak definici problému, jakož i formalizovaný soubor strategií. Vedle tradičních genderově citlivých politik (zaměstnanost a trh práce, rozvojová spolupráce, vzdělávání, výzkum a věda, strukturální fondy, boj proti násilí a obchodování či humanitární pomoc) se k oblastem s rovnostní perspektivou po roce 2000 zařadili např. životní prostředí, světový obchod a globalizace, azylová a politika, politika podnikání, vnitřní obchod, regionální rozvoj či sociální inkluze a rovněž se prosazuje i při vytváření ročního rozpočtu EU.

"Rovnost pohlaví znamená stejnou přítomnost, stejné postavení ( empowerment ) a stejnou účast obou pohlaví ve všech oblastech veřejného a soukromého života. Rovnost pohlaví je opakem genderové nerovnosti, a nikoli genderové diference. Jejím cílem je podpořit plnou participaci žen a mužů ve společnosti." (Gender Mainstreaming: Conceptual framework , methodology and presentation of good practice. Council of Europe, (EG - S- MS), Strasbourg , May 1998).

Pro feminismus.cz napsala Lucia Homolová