Reprodukční dilemata z pohledu muže
12. říjen 2006
| Martin Jára, LOM
I muži mají svá reprodukční práva – a samozřejmě i reprodukční problémy. Současný zdravotnický systém v ČR jim nabízí kvalitní technickou asistenci. Zaostává ale v tom, aby se cítili důstojně a rovnoprávně. Rozhovor s mužem, který v tomto směru získal osobní zkušenost, vynáší na světlo nejen profesní a organizační stereotypy, ale i jejich důsledky pro prožívání i jednání.
I muži mají svá reprodukční práva – a samozřejmě i reprodukční problémy. Současný zdravotnický systém v ČR jim nabízí kvalitní technickou asistenci. Zaostává ale v tom, aby se cítili důstojně a rovnoprávně. Rozhovor s mužem, který v tomto směru získal osobní zkušenost, vynáší na světlo nejen profesní a organizační stereotypy, ale i jejich důsledky pro prožívání i jednání.
Jak se Vás dotýká téma asistované reprodukce?
Již dva roky se se ženou nebráníme příchodu dítěte. Přibližně před rokem se moje žena rozhodla, že se nechá vyšetřit. Pro jistotu, že je u ní všechno v této oblasti v pořádku. Říkal jsem si, že budu partnerský a podpořím ji tím, že si také nechám udělat testy. Jaké bylo moje překvapení, když se ukázalo, že já jsem skoro neplodný a žena v naprostém pořádku. Poté následovaly ještě další testy, genetika atd. Je to opravdu velký zásah do integrity rodiny, páru. Hodně jsem to prožíval. Trpěl, že nestojím za nic. Rozhodli jsme se pro asistovanou reprodukci. Pro muže je to vlastně jen potvrzením jeho neschopnosti. Při metodách, kdy do ženy pumpují hormony, vytvářejí co nejlepší prostředí pro moji jednu dvě dobré spermie. Technicky chlap nemůže dělat nic, jen přijít a odevzdat. Vše, veškerá příprava, léky, hormony, je na ženě. Pamatuji si ten pocit bezmoci a zmaru. Opravdu ideální konstelace pro otěhotnění. Nakonec se žena rozhodla, že toto martýrium nebude podstupovat a že bezmoc budeme pokoušet silou našeho vztahu, přirozenou cestou. Do teď jsem se s jejím rozhodnutím nevyrovnal, byla to pro mě skoro poslední kapka v našem vztahu. Hodně jsem celou situaci reflektoval s přáteli a také v terapii, bylo toho prostě moc.
Co dnes nabízí potenciálním rodičům zdravotnický systém v ČR?
Technicky nabízí mnoho. Různé metody asistované reprodukce, od jednoduché inseminace po speciální metody, kdy se oplodňuje jednou spermií jedno vajíčko. Jak jsem říkal, všechno je na ženě, ty se nemůžeš rozhodnou pro nic. Pamatuji si, jak jsem říkal, že kdybych mohl já sníst vagón hormonů, udělám to hned. Víš, systém je podle mého názoru postaven na tom, že žena je v centru. O ni se pečuje a ona se „léčí“. Což je absurdní. Problém mám já, moje spermie nestojí za nic a mně zdravotnický systém nic nenabízí. Nabízí mi technické provedení, vyšetřit spermiogram, genetiku a pak čekat až žena bude hormony připravená. Překvapilo mě, že mi třeba ani lékaři neřekli, že mám polykat nějaké vitamíny, přestat kouřit, já nevím co ještě. Vlastně se to všechno řeší jako problém ženy.
Lze říci, že jsou muži v asistované reprodukci u nás nějak diskriminováni?
Nemyslím si, že jsou diskriminování záměrně. Jak říkám, celý systém je postaven na péči o ženu. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Chtěl bych však v té bezmoci být alespoň brán jako partner, který může v procesu hrát aktivní roli. Což je obtížné, pokud nemáte u lékaře ani vlastní kartu a pokud jdete na vyšetření, nesete si s sebou kartu své ženy. Vytváří to vtipné situace, kdy sestra vyvolává jméno mé ženy a já se zvedám ze židle v čekárně za pobavených pohledů ostatních čekajících. Mám jednu zkušenost. Na konzultace s lékařkou jsme chodili společně se ženou a obecně lze říct, že já se tam cítil spíš jako takový přívěšek. S mou ženou se probíral další postup, pokud jsem se zeptal na něco já, bylo mi vysvětleno, že jsem skoro neplodný. Fakt pozitivní a motivující. Nedivím se chlapům, že do takových institucí neradi chodí nebo se stydí. Nerad chodím někam, kde už takhle vykastrovaný dostávám další rány od lidí, kterým mám dát důvěru v tak intimních věcech. Nemyslím, že je to nějaký zlý úmysl, prostě něco jako provozní slepota. A my chlapi, teda já, držíme hubu.
Co je podle Vás třeba v asistované reprodukci změnit? Přístup lékařů? Legislativu? Něco jiného?
Legislativně nevím. Schází mi nastavení nějakých služeb, podpory pro muže, a to takových, kde se nebudu cítit jako zbytečný samec. Možná bychom měli lékařům, kteří určitě perfektně ovládají svou profesi, říkat, jak se cítíme a takové služby chtít. Víš, ženy mají své skupiny, podpůrná centra, ženské organizace, které se zabývají mateřstvím a porody a tak, co máme my? No, v hospodě se o tom nebavíme. Těch chlapů k doktorům chodí hodně a je to tristní pohled na ty sklopené hlavy. Já bych chtěl mít hlavu nahoru a mluvit o řešeních. Ocenil bych takové organizace, lékaře, legislativu, která by mi tohle umožňovala. Vím, že to je hodně i kulturní a osobnostní problém. Vím, že si v akceptaci své situace musím udělat pořádek sám. Nechci se v tom ale cítit osamocený.
Odpovědi poskytl anonymní respondent.
Otázky položil Martin Jára, ředitel Ligy otevřených mužů, o.s.
Liga otevřených mužů (LOM) se zaměřuje na reflexi mužské identity a její rozvoj. Jedním z hlavních záměrů je upozorňovat na genderová dogmata o mužích, kriticky je zkoumat a nabízet hodnoty, které je vyváží, ne-li převáží. Dialog se ženami a jejich organizacemi je toho logickou součástí. Navštivte www.ilom.cz.
Jak se Vás dotýká téma asistované reprodukce?
Již dva roky se se ženou nebráníme příchodu dítěte. Přibližně před rokem se moje žena rozhodla, že se nechá vyšetřit. Pro jistotu, že je u ní všechno v této oblasti v pořádku. Říkal jsem si, že budu partnerský a podpořím ji tím, že si také nechám udělat testy. Jaké bylo moje překvapení, když se ukázalo, že já jsem skoro neplodný a žena v naprostém pořádku. Poté následovaly ještě další testy, genetika atd. Je to opravdu velký zásah do integrity rodiny, páru. Hodně jsem to prožíval. Trpěl, že nestojím za nic. Rozhodli jsme se pro asistovanou reprodukci. Pro muže je to vlastně jen potvrzením jeho neschopnosti. Při metodách, kdy do ženy pumpují hormony, vytvářejí co nejlepší prostředí pro moji jednu dvě dobré spermie. Technicky chlap nemůže dělat nic, jen přijít a odevzdat. Vše, veškerá příprava, léky, hormony, je na ženě. Pamatuji si ten pocit bezmoci a zmaru. Opravdu ideální konstelace pro otěhotnění. Nakonec se žena rozhodla, že toto martýrium nebude podstupovat a že bezmoc budeme pokoušet silou našeho vztahu, přirozenou cestou. Do teď jsem se s jejím rozhodnutím nevyrovnal, byla to pro mě skoro poslední kapka v našem vztahu. Hodně jsem celou situaci reflektoval s přáteli a také v terapii, bylo toho prostě moc.
Co dnes nabízí potenciálním rodičům zdravotnický systém v ČR?
Technicky nabízí mnoho. Různé metody asistované reprodukce, od jednoduché inseminace po speciální metody, kdy se oplodňuje jednou spermií jedno vajíčko. Jak jsem říkal, všechno je na ženě, ty se nemůžeš rozhodnou pro nic. Pamatuji si, jak jsem říkal, že kdybych mohl já sníst vagón hormonů, udělám to hned. Víš, systém je podle mého názoru postaven na tom, že žena je v centru. O ni se pečuje a ona se „léčí“. Což je absurdní. Problém mám já, moje spermie nestojí za nic a mně zdravotnický systém nic nenabízí. Nabízí mi technické provedení, vyšetřit spermiogram, genetiku a pak čekat až žena bude hormony připravená. Překvapilo mě, že mi třeba ani lékaři neřekli, že mám polykat nějaké vitamíny, přestat kouřit, já nevím co ještě. Vlastně se to všechno řeší jako problém ženy.
Lze říci, že jsou muži v asistované reprodukci u nás nějak diskriminováni?
Nemyslím si, že jsou diskriminování záměrně. Jak říkám, celý systém je postaven na péči o ženu. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Chtěl bych však v té bezmoci být alespoň brán jako partner, který může v procesu hrát aktivní roli. Což je obtížné, pokud nemáte u lékaře ani vlastní kartu a pokud jdete na vyšetření, nesete si s sebou kartu své ženy. Vytváří to vtipné situace, kdy sestra vyvolává jméno mé ženy a já se zvedám ze židle v čekárně za pobavených pohledů ostatních čekajících. Mám jednu zkušenost. Na konzultace s lékařkou jsme chodili společně se ženou a obecně lze říct, že já se tam cítil spíš jako takový přívěšek. S mou ženou se probíral další postup, pokud jsem se zeptal na něco já, bylo mi vysvětleno, že jsem skoro neplodný. Fakt pozitivní a motivující. Nedivím se chlapům, že do takových institucí neradi chodí nebo se stydí. Nerad chodím někam, kde už takhle vykastrovaný dostávám další rány od lidí, kterým mám dát důvěru v tak intimních věcech. Nemyslím, že je to nějaký zlý úmysl, prostě něco jako provozní slepota. A my chlapi, teda já, držíme hubu.
Co je podle Vás třeba v asistované reprodukci změnit? Přístup lékařů? Legislativu? Něco jiného?
Legislativně nevím. Schází mi nastavení nějakých služeb, podpory pro muže, a to takových, kde se nebudu cítit jako zbytečný samec. Možná bychom měli lékařům, kteří určitě perfektně ovládají svou profesi, říkat, jak se cítíme a takové služby chtít. Víš, ženy mají své skupiny, podpůrná centra, ženské organizace, které se zabývají mateřstvím a porody a tak, co máme my? No, v hospodě se o tom nebavíme. Těch chlapů k doktorům chodí hodně a je to tristní pohled na ty sklopené hlavy. Já bych chtěl mít hlavu nahoru a mluvit o řešeních. Ocenil bych takové organizace, lékaře, legislativu, která by mi tohle umožňovala. Vím, že to je hodně i kulturní a osobnostní problém. Vím, že si v akceptaci své situace musím udělat pořádek sám. Nechci se v tom ale cítit osamocený.
Odpovědi poskytl anonymní respondent.
Otázky položil Martin Jára, ředitel Ligy otevřených mužů, o.s.
Liga otevřených mužů (LOM) se zaměřuje na reflexi mužské identity a její rozvoj. Jedním z hlavních záměrů je upozorňovat na genderová dogmata o mužích, kriticky je zkoumat a nabízet hodnoty, které je vyváží, ne-li převáží. Dialog se ženami a jejich organizacemi je toho logickou součástí. Navštivte www.ilom.cz.