„Rovné příležitosti se musí stát běžnou součástí společnosti…“
Monika Ladmanová od roku 1999 pracuje v Nadaci Open Society Fund Praha jako manažerka právního a ženského programu. V současné době koordinuje také program CEE Trust for Civil Society.
Nejprve víceméně osobní otázka: Proč vás téma rovných příležitostí zajímá?
Nedokáži přesně říci, jak jsem k rovným příležitostem a jejich souvislostem dospěla – do velké míry jde o osobní vývoj. Velkou roli hrála i životní zkušenost. Když mi bylo 18 nebo 20, tak jsem o rovnosti žen a mužů nepřemýšlela. K tématu rovných příležitostí jsem se dostala po vystudování práv. Tam se řešily především věci jako spravedlnost a vztahy formálního typu. Lidskoprávní souvislosti byly vesměs opomíjené.
Měla by podle vašeho názoru být politika rovných příležitostí součástí politiky obecně?
Rozhodně. Myslím si, že v naší společnosti je velmi zřetelné, že nejsme tam, kde bychom být měli. Bohužel si to uvědomuje jen velmi málo lidí. Společnost nedokáže fenomén nerovnosti relevantně zhodnotit. Prosazování rovných příležitostí je velmi potřebné a těch pár let, které se tomu věnujeme, bylo zatím jen krátké období. Je třeba nejrůznějších programů a akcí, které napomohou tomu, aby to „přirozeným vývojem“ netrvalo další století. OSF je jedinou nadací v ČR, která se orientovala přímo na genderovou tématiku.
Proč a kdy OSF vyhlásilo poprvé program zaměřený na podporu genderových projektů?
Došlo k tomu někdy na přelomu let 1997-98. Nadace OSF se věnuje podpoře otevřené občanské společnosti, reaguje na situace a témata, která jsou pro tu chvíli aktuální a nějakým způsobem zabraňují rozvoji otevřené společnosti. V době svého vzniku v roce 1992 se zaměřovala spíše na obecnější témata. Nechci říct, že byla důležitější, ale souvisela s procesem transformace společnosti. Postupně se přes vzdělávání a problematiku vztahu majoritní společnosti s příslušníky menšin a výchovu k toleranci dostala k dalším oblastem. Dospěli jsme k tomu, že je čas začít se věnovat dalším pilířům demokracie – tedy i rovnosti příležitostí. Tedy tomu, že každý má právo na rovné šance a to nejenom s ohledem na národnost, ale i na pohlaví. Tehdy – v roce 1998 – iniciovala ředitelka nadace založení malého programu, který se zaměřoval na vzdělávání učitelů občanských nauk. To byl prvopočátek všeho. Nadace postavila vzdělávací cyklus pro učitele, který vysvětloval role mužů a žen ve společnosti a i její proměnu v průběhu osmi let od revoluce. Prostor i finanční podpora genderových projektů se rozšiřovaly jen pozvolna. Kolem roku 2000 se genderový program stal jedním z pěti hlavních programů, uvážíme-li množství peněz, kterými disponoval. Nadace měla v programu nazvaném „Společnost, ženy a muži z aspektu gender“ stanovené cíle a priority, kterým se věnovala. Tehdy však existovalo jen pár subjektů, které by je mohly implementovat. To znamená, že i když chtěla většinu financí rozgrantovat, bylo přihlášek do grantových řízení málo. Tehdy, kolem roku 2000, byla doba, kdy ne každý rozuměl plně tomu, čemu se to věnujeme. Je ale docela časté, že Nadace OSF je vlajkovou lodí – nejen v oblasti genderu, ale třeba i v právních programech, kterými jsme mimo jiné například etablovali veřejně prospěšné práce v trestním právu atd. Postupně pak OSF dané téma opouští, protože je již zavedené v systému a věnují se mu ti, kdo převzali zodpovědnost. Pokud jde o rovné příležitosti pro ženy a muže, dodnes v České republice chybí zdroj peněz pro ryzí aktivist(k)y a ty, kteří jsou schopní vidět dopředu. Takové vizionáře, kteří si uvědomí, co tu chybí. Příkladem je třeba projekt Gender Studies k tématu politické participace žen, který je aktuální, ale zároveň natolik inovativní, že na něj donoři nereagují. Proto se nadace rozhodla před dvěmi lety a v průběhu loňského roku realizovat založení samostatné agentury, nadačního fondu, který je právě určený k tomu, aby mobilizoval a poskytoval finanční prostředky na genderové projekty, vymýšlel fundraisingové strategie, které bude realizovat v Čechách a na Slovensku. Slovak-Czech Women’s Fund je takovou „exit strategy“ programu gender, v situaci, kdy nadace nemá jistotu, zda tento program bude mít finanční zdroje v budoucnosti; nadační fond by tedy měl pokračovat ve financování projektů vedoucích k řešení palčivých genderových témat.
Jak vnímáte politiku ostatních nadací, které v České republice fungují z hlediska rovných příležitostí pro ženy a muže?
Jde samozřejmě o můj subjektivní názor, ale jsem v tomto ohledu velmi kritická. Je však třeba říct, že činnost nadací je také ovlivněna podmínkami, ve kterých nadace fungují, k jakému účelu byly založeny apod. Nadace nevstupují do témat, u nichž se obávají rizika. Témata související s genderovými otázkami jsou bohužel stále v České republice považovány buď za příliš smělé, jindy za marginální. Jsou samozřejmě výjimky. Ale i to se mění. Je několik nadačních subjektů v České republice, které se zabývají rovnými příležitostmi. U některých to souvisí s povinností využití konkrétních přerozdělovaných financí. Výrazně se to odvíjí od managementu. První, co je proto potřeba udělat, je přesvědčit zaměstnance a management nadací o nutnosti genderové citlivosti, protože bez toho to nejde. Dokud právě oni nezačnou rovné příležitosti vnímat jako prioritu, těžko budou podporovat projekty, které si je jako prioritu staví. Souvisí to také s vývojem politiky v České republice. Když byl premiérem Vladimír Špidla, věděli jsme, že rovné příležitosti jsou pro něj klíčovým tématem, a vůbec ne něčím formálním. U současných vrcholných politiků už si tak jistí nejsme. Jsou tomu buď otevření, nebo se rovnými příležitostmi či rovností šancí zabývají, protože jsou k tomu nuceni. V tomto smyslu dobře fungují nadnárodní mechanismy. A těch druhých je bohužel převaha. Agendu rovných příležitostí je sice možné „schovat“ za lidská práva, ale také – a to je dlouhodobě bezpochyby přínosnější – zabývat se jí otevřeně a v širším kontextu, jako se to snaží prosazovat Anna Čurdová. Jenže je na to téměř sama. Často si ale důležitost rovnosti příležitostí neuvědomují ženy samy. To je pro mě nejvíce zarážející. V nadacích je sice hodně žen, ale ve správních radách, které rozhodují, zase převažují muži. Dalším aspektem, a to se týká zejména peněz alokovaných ze zdrojů Evropské unie, je kontrola. V momentě, kdy je sledování gender mainstreamingu povinné u všech projektů, nejen těch zaměřených konkrétně na rovné příležitosti pro ženy a muže, bylo by dobré, aby zároveň fungovaly konkrétní mechanismy, jak prosazování gender mainstreamingu Evropská unie kontroluje a zároveň jak k dodržování povinnosti jeho prosazení napomáhá.
Jak podle vás bude politika rovných příležitostí vypadat do budoucna?
Domnívám se, že první krok je dostat gender mainstreaming mezi základní principy a povinnosti. Druhým krokem jsou evaluace a indikátory. Třetí krok spočívá v zamyšlení se nad tím, jestli gender mainstreaming prostor opravdu dostal nebo to bylo jen tak na oko. Problémem je, že proces musí být oboustranný, a tedy nejen ze strany těch, kdo se rovné příležitosti snaží prosazovat „odspoda“. Dokud nebude vlada, resp. Ministerstvo práce a sociálních věcí rovné příležitosti cíleně prosazovat, nebudou ani grantové žádosti brány vážně. Nebude-li jasně a otevřeně deklarovaná genderově citlivá politika, asi se těžko bude něco dít. Ptala se: Alena Králíková.
Zdroj: Alty a soprány II: kapesní atlas iniciativ na podporu rovných příležitostí pro ženy a muže: Gender Studies,o.p.s.: 2005. Publikaci si můžete objednat na e-mailové adrese gender.info@ecn.cz nebo v internetovém feministickém knihkupectví.